ECLI:CZ:US:2019:3.US.554.19.1
sp. zn. III. ÚS 554/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelů Ing. Milana Ročka a Ing. Šárky Ročkové, oba zastoupeni JUDr. Vladimírem Dvořáčkem, advokátem, sídlem Sokolovská 32/22, Praha 8 - Karlín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. listopadu 2018 č. j. 33 Cdo 302/2017-236, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Ing. arch. Jiřího Kučery, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví citovaného usnesení Nejvyššího soudu, neboť mají za to, že jím bylo porušeno jejich právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod a na spravedlivý proces podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti, jakož z ústavní stížností napadeného rozhodnutí, se podává, že Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 7. 10. 2015 č. j. 8 C 128/2014-131 uložil žalovaným - stěžovatelům povinnost zaplatit společně a nerozdílně žalobci částku 800 000 Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 20. 9. 2016 č. j. 30 Co 338/2016-202 rozsudek obvodního soudu potvrdil s tím, že výše úroku z prodlení činí 7,75 % ročně; zároveň rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Následné dovolání bylo ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů dovolacího řízení. Podle Nejvyššího soudu totiž stěžovatelé ve svém dovolání neuvedli takové právní otázky, které by zakládaly jeho přípustnost. Samotný základ sporu přitom není - i vzhledem ke stížnostní argumentaci stěžovatelů - důležitý, a proto postačí právě ta skutečnost, že vedlejší účastník se domáhal po stěžovatelích zaplacení shora uvedené částky.
II.
Argumentace stěžovatelů
3. Stěžovatelé přitom v ústavní stížnosti rozporují výlučně to, zda formulovali své dovolání tak, aby obsahovalo otázku (otázky) zakládající jeho přípustnost. Stěžovatelé se přitom domnívají, že jimi formulovaný opravný prostředek takové otázky obsahoval.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
5. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelů i obsah napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně zdůrazňuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 83 a 91 Ústavy). Proto mu nepřísluší v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, nedošlo-li jejich činností k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek mají nesprávný výklad a použití podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy výkladu právních norem, který se jeví v daných souvislostech svévolným [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. 1. 2008 (N 19/48 SbNU 205)].
7. Předně je třeba konstatovat, že stěžovatelé si svoji argumentační pozici poněkud ulehčují, když napadají právě a jen rozhodnutí Nejvyššího soudu, neboť se tím mohou vyhnout řadě závěrů, jež jsou pro věc podstatné a které Nejvyšší soud vzhledem ke svému postavení neřešil. Takový postup je zcela na uvážení stěžovatelů (respektive jejich právního zástupce) a Ústavní soud to uvádí jen proto, aby osvětlil, že on sám v takto vytyčených mezích ústavněprávního přezkumu setrvávat nemůže a vždy musí posuzovat kontext celého řízení, z něhož napadená rozhodnutí vzešla. Přitom nyní ústavní stížností napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu obstojí jak samo o sobě, tak o to více v celém řízení.
8. Jak městský soud, tak Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích vysvětlily, jak musí být námitka započtení pohledávky formulována, aby byla dostatečně určitá. V případě stěžovatelů by bylo nutno, aby uvedli, které pohledávky a v jakém rozsahu zanikly (mají zaniknout) ve vztahu k pohledávce vedlejšího účastníka. Nic takového však stěžovatelé neuvádějí ani v ústavní stížnosti, byť je jim již mechanismus započtení (respektive námitky započtení) v tomto ohledu znám, neboť jej - jak již bylo uvedeno - oba soudy ve svých rozhodnutích uvádějí. Nestačí tedy uvést, byť to tak stěžovatelé v ústavní stížnosti činí, kterou pohledávku chtějí započíst jako první a kterou jako pátou a soud si má sám vybrat, kterou pohledávku ve svém důsledku použije a v jakém rozsahu. I kdyby pak Ústavní soud přistoupil na tezi stěžovatelů, že je o těchto náležitostech započtení měl soud poučit, pak nelze přehlížet, že stěžovatelé tuto znalost - kterou ale lze získat z ustálené judikatury Nejvyššího soudu (což ani stěžovatelé nerozporují) - argumentačně v ústavní stížnosti nevyužili. Eventuální absence poučení by tak v jejich případě už proto neměla ústavněprávní relevanci.
9. Přípustnost dovolání pak nemohlo založit ani údajné zneužití směnky vedlejším účastníkem proti stěžovatelům, neboť v daném řízení již o směnečný závazek nešlo, ale šlo o povinnosti stěžovatelů plynoucí z dohody o narovnání. Případná nepřípustná novota ve smyslu odvolacích důvodů spočívající ve tvrzení stěžovatelů o zneužití směnky tak na posouzení věci odvolacím soudem ve skutečnosti neměla vliv.
10. Konečně sama skutečnost, že Nejvyšší soud rozhodl o návrhu na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí až společně s rozhodnutím ve věci samé (což stěžovatelé kritizují z hlediska časového odstupu od okamžiku podání dovolání), nemůže mít na správnost vlastního posouzení (ne)přípustnosti dovolání vliv.
11. Nezbývá tedy než uzavřít, že ústavní stížností napadené rozhodnutí je z ústavního hlediska akceptovatelné. Z těchto důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl pro zjevnou neopodstatněnost dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. února 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu