ECLI:CZ:US:2019:3.US.562.18.1
sp. zn. III. ÚS 562/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti Karl-Eugena Czernina, zastoupeného JUDr. Pavlem Alfery-Hrdinou, advokátem, sídlem Václavské náměstí 795/40, Praha 1 - Nové Město, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. listopadu 2017 č. j. 8 As 144/2016-93, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. května 2016 č. j. 8 A 129/2015-70 a rozhodnutí ministra vnitra ze dne 13. ledna 2015 č. j. MV-72807-64/VS-2008 a ze dne 7. května 2015 č. j. MV-72807-86/VS-2008, za účasti Nejvyššího správního soudu, Městského soudu v Praze a ministra vnitra, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") stěžovatel navrhl zrušení výše označených rozhodnutí, neboť jimi měl být porušen čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 Ústavy.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že dne 15. 11. 1945 bylo zahájeno řízení o žádosti Eugena Czernina (stěžovatelova děda, jenž zemřel dne 16. 6. 1955) o zachování československého státního občanství podle §2 odst. 1 ústavního dekretu č. 33/1945 Sb., o úpravě československého státního občanství osob národnosti německé a maďarské (dále jen "dekret prezidenta republiky"). Eugen Czernin dne 16. 6. 1955 zemřel a řízení o jeho žádosti nebylo ukončeno. Dne 19. 1. 1995 podal syn původního žadatele Rudolf Czernin žádost o pokračování v uvedeném řízení u Okresního úřadu v Jindřichově Hradci, jenž však tuto žádost odložil. Rudolf Czernin proto podal ústavní stížnost, které nálezem ze dne 25. 9. 1997 sp. zn. IV. ÚS 114/96 (N 114/9 SbNU 71) Ústavní soud vyhověl a konstatoval, že Rudolf Czernin má jako oprávněný dědic právo na dokončení započatého řízení o žádosti jeho otce o zachování státního občanství. Rozhodnutím ze dne 31. 5. 2002 č. j. VS- 5403/51/2-94 tuto žádost ministr vnitra zamítl; Rudolf Czernin rozhodnutí ministra vnitra napadl rozkladem, dne 22. 6. 2004 však Rudolf Czernin zemřel a do řízení vstoupil jako procesní nástupce stěžovatel. Řízení o žádosti Eugena Czernina o zachování československého státního občanství bylo pravomocně ukončeno rozhodnutím ministra vnitra ze dne 17. 2. 2005 č. j. VS-335/RK/3-2004, kterým bylo potvrzeno jeho zamítavé rozhodnutí ze dne 31. 5. 2002.
3. Ústavní stížností napadeným rozhodnutím ze dne 13. 1. 2015 ministr vnitra opětovně [poté, co Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudky ze dne 20. 6. 2013 č. j. 8 Ca 119/2009-154 a ze dne 11. 8. 2014 č. j. 8 A 24/2014-75-77 zrušil rozhodnutí ministra vnitra ze dne 13. 2. 2009 č. j. MV-72807/VS-2008 a ze dne 9. 12. 2013 č. j. MV-72807-25/VS-2008, jimiž byl zamítnut rozklad proti rozhodnutí ministra vnitra ze dne 1. 8. 2008 č. j. MV-26255/VS-2008, a co bylo naposled uvedené rozhodnutí zrušeno rozhodnutím ministra vnitra ze dne 21. 10. 2014 č. j. MV-72807-56/VS-2008 a věc mu byla vrácena k novému prvostupňovému rozhodnutí] zamítl stěžovatelovu žádost o povolení obnovy výše uvedeného pravomocně ukončeného řízení. Stěžovatel toto rozhodnutí napadl rozkladem, který ministr vnitra zamítl v záhlaví označeným rozhodnutím ze dne 7. 5. 2015.
4. Ministr vnitra v rozhodnutí ze dne 7. 5. 2015 potvrdil závěry přezkoumávaného rozhodnutí ze dne 13. 1. 2015, podle kterých žádný ze stěžovatelem navrhovaných důkazů nepředstavuje skutečnost nebo důkaz splňující podmínky pro obnovu řízení, zakotvené v §100 odst. 1 správního řádu. Svědectví Josefa Petroviče a Růženy Mlnáříkové nelze považovat za nové důkazy podle uvedeného ustanovení správního řádu, neboť je mohl uplatnit již žadatel v původním řízení. Prohlášením Ing. Jiřího Němce stěžovatel podle vlastních slov disponoval již v průběhu řízení o původní žádosti; nebylo-li uplatněno, nelze je nyní považovat za dříve neznámý důkaz. Přípis Okresního národního výboru v Jindřichově Hradci (dále jen "národní výbor") ze dne 14. 11. 1960 pak neobsahuje žádné nové skutečnosti, neboť jde toliko o reprodukci skutečností již dříve známých a v předchozím řízení vypořádaných. Žádá-li stěžovatel, aby byly tyto důkazy hodnoceny obdobným způsobem jako v případě Bernarda Merveldta a Hugo Salma, ministr vnitra uvedl, že takové hodnocení může být předmětem až případného obnoveného řízení.
5. Městský soud rubrikovaným rozsudkem zamítl žalobu, jíž stěžovatel napadl rozhodnutí ministra vnitra ze dne 7. 5. 2015, jako nedůvodnou, neboť dospěl k závěru, že stěžovatelem uváděné skutečnosti a důkazy v žádosti o obnovu řízení neodůvodňovaly obnovu pravomocně skončeného správního řízení o žádosti Eugena Czernina o zachování československého státního občanství. Městský soud zdůraznil, že správní orgán by mohl rozhodnout o povolení obnovy řízení pouze tehdy, jestliže by byly současně splněny všechny podmínky podle §100 odst. 1 písm. a) správního řádu. Současně konstatoval, že žádá-li o obnovu řízení procesní nástupce původního účastníka řízení, důvody pro obnovu řízení je nutno posuzovat s přihlédnutím k tomu, jaké úkony v původním řízení původní účastník řízení učinil, či neučinil (ač tak učinit mohl). Účelem obnovy řízení totiž není umožnit procesnímu nástupci napravit procesní pochybení původního účastníka řízení, jenž neuvedl všechny potřebné skutečnosti a neoznačil relevantní důkazy i přesto, že mu byly známy a v jejich uvedení mu nebránila žádná objektivní překážka.
6. Stěžovatelovu kasační stížnost pak Nejvyšší správní soud v záhlaví identifikovaným rozsudkem zamítl jako nedůvodnou, když uzavřel, že městský soud nepochybil, dospěl-li k závěru, že v řízení před správními orgány nebyly naplněny podmínky pro povolení obnovy původního řízení o žádosti Eugena Czernina o zachování československého státního občanství podle §100 správního řádu, a stěžovatelovu žalobu z tohoto důvodu zamítl. Nejvyšší správní soud přitom nad rámec závěrů městského soudu zdůraznil, že stěžovatel byl účastníkem již původního řízení o žádosti jeho právního předchůdce o zachování československého státního občanství, do kterého vstoupil po smrti Rudolfa Czernina (a jeho právní zástupce dne 24. 11. 2004 využil možnosti nahlédnout do správního spisu a současně doložil notářsky ověřený záznam o úmrtí Rudolfa Czernina a oznámení o tom, že na místo zemřelého vstupuje do řízení stěžovatel). Nejvyšší správní soud proto zdůraznil, že v posuzované věci bylo především nutno zvažovat, zda předkládané důkazy nemohl bez své viny v původním řízení uplatnit také sám stěžovatel. Podle Nejvyššího správního soudu stěžovatelem uplatněné důkazy - svědectví Růženy Mlnáříkové a Josefa Petroviče nesplňují podmínky podle §100 správního řádu k tomu, aby na jejich základě mohl správní orgán povolit obnovu řízení, neboť nejde o dříve neznámé důkazy, které nemohl účastník v původním řízení uplatnit; stěžovatel (a před ním i Eugen Czernin) měl možnost je získat a následně uplatnit již v řízení o žádosti o zachování československého státního občanství, jehož byl účastníkem; skutečnost, že tak neučinil, musí jít k jeho tíži. Obdobný závěr učinil Nejvyšší správní soud také o prohlášení Ing. Jiřího Němce, neboť tento důkaz již byl uplatněn v původním řízení, ani tento důkaz proto nemůže odůvodnit povolení obnovy řízení, a stejný závěr platí i pro potvrzení národního výboru, jež mělo prokazovat, že původnímu žadateli bylo vydáno osvědčení typu B, poněvadž toto potvrzení je pouhou reprodukcí jiného důkazu (údajů obsažených v rejstříku žádostí o různých druzích osvědčení o československém státním občanství), resp. jeho mylnou interpretací. Pouze pro úplnost Nejvyšší správní soud dodal, že hodnocením záznamu týkajícího se vydání osvědčení typu B Eugenovi Czerninovi obsaženého v tomto rejstříku se zabýval již ve svém rozsudku ze dne 25. 4. 2007 č. j. 3 As 8/2006-136 (v němž v návaznosti na závěry nálezu sp. zn. IV. ÚS 114/1996 dovodil aktivní legitimaci stěžovatele pro podání správní žaloby proti rozhodnutí ministra vnitra), ve kterém dospěl k závěru, že tvrzená existence osvědčení typu B nebyla prokázána. Nejvyšší správní soud konečně v ústavní stížností napadeném rozsudku nepřisvědčil ani námitce, že při posuzování toho, zda stěžovatelem označené důkazy mohou odůvodňovat jiné než dříve přijaté řešení, měly správní orgány přihlédnout k relevantní judikatuře v obdobných věcech, neboť otázka, zda činnost původního žadatele, jež má být klasifikována jako účast na aktivním odboji, která byla podmínkou pro vyhovění žádosti o zachování československého státního občanství, má být porovnávána s činností jiných žadatelů, je věcí případného obnoveného řízení o této žádosti, nikoliv řízení o povolení obnovy řízení.
II.
Argumentace stěžovatele
7. Stěžovatel v obsáhlé ústavní stížnosti v prvé řadě zdůrazňuje, že jako procesní nástupce musí mít možnost uplatnit nově najevo vyšlé důkazy obsahující jemu dosud neznámé skutečnosti, to vše za předpokladu, že budou jinak splněny všechny další formální podmínky pro povolení obnovy řízení. Stěžovatel je proto přesvědčen, že mu nelze jako procesnímu nástupci původního žadatele vytýkat objevení nových skutečností či důkazů, které jsou mu v souladu s §100 odst. 1 správního řádu ku prospěchu, a které sám nemohl z objektivních důvodů uplatnit v původním řízení.
8. Svědectví Josefa Petroviče a Růženy Mlnáříkové byla podle stěžovatele zcela nepopiratelně objevena a pořízena až po pravomocném skončení řízení o zachování československého státního občanství a skutečnosti v nich obsažené nebyly v době původního řízení stěžovateli známy. Stěžovatel navíc nesouhlasí se závěrem soudů, že Josef Petrovič nevypověděl o žádných dříve neznámých skutečnostech, neboť jeho svědectví naopak obsahuje významné informace o zcela nových skutečnostech, mimo jiné informaci o tom, že Eugen Czernin zřídil v prostorách jindřichohradeckého zámku skrýš za účelem ukrytí zbraní, jež měly sloužit pro případný odboj, že na zahradě zámku byla ukryta s jeho vědomím vysílačka sloužící českému odboji a že Eugen Czernin pomohl k útěku čtyřem francouzským zajatcům, kteří od roku 1943 žili v zámeckém zahradním domku a projevovali zájem aktivně se zúčastnit v boji proti Němcům. Podle mínění stěžovatele proto není podstatné, zda Josef Petrovič je svědkem, který již v minulosti vypovídal, anebo svědkem zcela novým, neboť podstatné je toliko to, že jeho svědecká výpověď obsahuje dříve neznámé skutečnosti. Obdobné informace pak vyplývají rovněž ze svědectví Růženy Mlnáříkové, podle které Eugen Czernin dokonce výslovně souhlasil s instalací vysílačky v zámecké zahradě; podle stěžovatele tak z její výpovědi vyplývají nové skutečnosti, které nevyplynuly z žádného v předchozím řízení provedeného důkazu, což musí být řádně zohledněno v řízení o povolení obnovy řízení.
9. Stěžovatel se přitom v ústavní stížnosti ohrazuje vůči spekulaci obsažené ve všech napadených rozhodnutích, podle které musela být tato svědectví původnímu žadateli známa a že je tedy sám mohl předložit. Bez znalostí tehdejších událostí je totiž podle stěžovatele možno jen velmi obtížně objektivně hodnotit, zda mohl či nemohl již sám původní žadatel v době podání žádosti předložit vedle dalších důkazů rovněž např. i svědectví paní Mlnáříkové. Přestože její osoba mu byla jistě známa, nemusel mít vůbec povědomí o tom, že paní Mlnáříková (jako jen jedna z jeho kuchařek a uklízeček) o jeho činech a skutcích spojených s odbojem věděla. Z hlediska (tehdejší ani současné) právní úpravy správního řízení nelze podle stěžovatele dovozovat, že by měl žadatel povinnost vyčerpávajícím způsobem zkoumat a podrobně se vyptávat všech možných svědků na všechny okolnosti, které by jim byly známy a o nichž by měli tito povědomí. Tím spíše v situaci, kdy nemohl vědět, kdo z osob z jeho okolí o jeho skutcích věděl a kdo nikoliv. Okolnosti toho, co mohl a nemohl původní žadatel sám zkoumat a o čem mohl či nemohl v tehdy pohnuté době sám vědět, je podle stěžovatele třeba posuzovat v kontextu všech tehdejších událostí (kdy kupř. původní stěžovatel mohl z důvodu pokory mít tendenci nevyzdvihovat své činy či zásluhy v době podání žádosti, tedy právě v době, kdy se z koncentračního tábora vrátil pan Karel Němec). Podle stěžovatele proto ze skutečnosti, že tyto skutky neuvedl původní žadatel již ve své žádosti v roce 1945, nelze bez dalšího dovozovat, že se tyto skutky nestaly, přičemž připomíná, že již v předchozích řízeních byly tyto skutky hodnoceny jako skutky "nesporně vysoké hodnoty z hlediska jejich humánnosti či vážnosti rizik"; sám původní žadatel proto mohl dospět k závěru, že již samotné jím uvedené skutky musí být dostatečné pro zachování československého státního občanství. Nadto stěžovatel připomíná, že původnímu žadateli nebylo umožněno, aby řízení o jeho žádosti řádně proběhlo za jeho účasti, za jeho života ostatně nebylo vydáno ani prvoinstanční rozhodnutí. Stěžovatel proto vyslovuje přesvědčení, že bylo-li by původní správní řízení o žádosti řádně dokončeno již v poválečném období, nedocházelo by k odtažitému rozhodování o splnění podmínek této žádosti na základě ahistorického hodnocení tehdejších událostí. V návaznosti na to pak stěžovatel připomíná, že i když tuto situaci nezavinil, je nucen nést se značným časovým odstupem od rozhodných událostí důkazní břemeno, a to navzdory skutečnosti, že nebyl přímým svědkem tehdejších událostí a nemůže mít znalost o tom, jak se v té době věci udály, a již vůbec ne o tom, kdo byl či mohl být zpraven o skutcích původního žadatele.
10. Značný prostor věnuje stěžovatel v ústavní stížnosti taktéž dalším dvěma navrhovaným důkazům - prohlášení Ing. Jiřího Němce a potvrzení národního výboru ze dne 14. 11. 1960. V případě prohlášení Ing. Jiřího Němce stěžovatel zdůrazňuje, že tento důkaz již byl v předchozím řízení předložen, nebyl však - bez stěžovatelova zavinění - řádně proveden [a nebyl tak reflektován ani v předchozím rozhodnutí Nejvyššího správního soudu č. j. 3 As 8/2006-136, a toto pochybení nenapravil ani Ústavní soud, jenž tento důkaz dokonce v usnesení ze dne 13. 9. 2007 sp. zn. IV. ÚS 1658/07 (jež je dostupné na http://nalus.usoud.cz), mylně zaměnil za jiný důkaz], a jeho obsah prokazující jednoznačně splnění podmínky aktivního boje tak zůstal dosud nezhodnocen. Podle názoru stěžovatele proto musí být v daném kontextu tento důkaz považován za nový důkaz, neboť přestože jde o důkaz zcela stěžejní, byl v přechozích řízeních důsledně přehlížen. K potvrzení národního výboru potom stěžovatel zdůrazňuje, že je objevil až v březnu 2008 a až do té doby o jeho existenci nevěděl. Toto potvrzení v důkazně nejasné situaci představuje důkaz o existenci prozatímního osvědčení typu B vydaného ve prospěch původního žadatele; jeho smyslem přitom podle tehdejší právní úpravy bylo zajistit, aby na žadatele o zachování československého státního občanství bylo až do pravomocného skončení řízení nahlíženo jako na československého státního občana. Podle stěžovatele se Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku dopustil omylu, neboť poukázal na Upozornění národního výboru ze dne 7. 1. 1946, které však obsahuje informace, jež jsou v rozporu se skutečností. Stěžovatel současně poukazuje na Oběžník č. 20 Ministerstva vnitra ze dne 24. 8. 1945, ve kterém je stanoveno, že v případě odepření vydání osvědčení typu B se o tom vydá Výměr s právem podat odvolání, předmětný spisový materiál však žádný takový výměr v souvislosti s původním žadatelem neobsahuje. V takto ztížené důkazní situaci je proto podle stěžovatele nutno považovat potvrzení národního výboru za nový důkaz o existenci osvědčení typu B pro původního stěžovatele [tento závěr navíc podle stěžovatele nepřímo potvrzuje i skutečnost, že meritorní rozhodnutí o žádosti nebylo v bezprostředně následujícím období vůbec vydáno, tedy byla taková žádost podle instrukcí Ministerstva vnitra "ponechána v klidu"; stěžovatel v této souvislosti poukazuje na nález Ústavní soudu ze dne 29. 6. 2005 sp. zn. I. ÚS 98/04 (N 133/37 SbNU 675), vydaný ve věci zachování státního občanství Hugo Salma]. Bylo-li proto v rozhodnutích ministra vnitra uvedeno, že je "nereálné", aby dané potvrzení bylo vydáno již dne 17. 11. 1945, tedy dva dny po podání žádosti, jde podle stěžovatele o tvrzení účelové a čistě spekulativní. Stěžovatel je proto přesvědčen, že orgány veřejné moci v souvislosti s předloženými důkazy - prohlášením Ing. Jiřího Němce a potvrzením národního výboru - zvolily pro stěžovatele nepříznivý výklad a jednaly zcela svévolně, neboť řádně nezhodnotily část faktů, přičemž tento svůj postup nikterak neodůvodnily.
11. V návaznosti na předchozí tvrzení stěžovatel v závěrečné části ústavní stížnosti namítá, že aby mohl správní orgán řádně posoudit relevanci nových důkazů a skutečností, musí být obeznámen s tím, jakým způsobem byly posuzovány obdobné skutky i v jiných řízeních o zachování státního občanství. Jedině tak totiž podle stěžovatele správní orgán může posoudit otázku, zda nové důkazy a skutečnosti mohou v konečném důsledku vést k jiným závěrům, než ke kterým dospěl správní orgán v původním řízení. Stěžovatel se proto domnívá, že je namístě vycházet ze závěrů dobové judikatury (již v ústavní stížnosti cituje), s jejichž pomocí je možno zohlednit, jaké obdobné skutky byly v dané době považovány za dostatečné z hlediska splnění podmínek dekretu prezidenta republiky. Na základě takového postupu je pak podle stěžovatele zjevné, že skutky Eugena Czernina, popsané v předkládaných důkazech, mohou vést při srovnání s obdobnou rozhodovací praxí k závěru, že v obnoveném správním řízení by rozhodné právní otázky mohly být vyřešeny jinak, pro stěžovatele příznivěji.
12. Stěžovatel proto uzavírá, že správní soudy ve svých rozhodnutích odmítly nové důkazy, jež splňují podle jeho názoru podmínky uvedené v §100 odst. 1 správního řádu, a tím mu odepřely rovné postavení účastníka řízení, jakož i "právo na spravedlivý proces", v jehož rámci musí být vyhodnoceny všechny předložené důkazy.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
13. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a ve lhůtě podaná ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
14. Ústavnímu soudu byla Ústavou svěřena působnost orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). V řízení o ústavních stížnostech fyzických a právnických osob proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jako nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je nadán kasační pravomocí toliko v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení. Nepřipadá-li tedy v dané věci do úvahy již prima facie porušení základních práv nebo svobod, Ústavní soud ústavní stížnost odmítne pro zjevnou neopodstatněnost.
15. Skutečnosti uvedené v předchozím odstavci vystupují do popředí zvláště za procesní situace posuzované ústavní stížnosti, jež směřuje mimo jiné proti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu o mimořádném opravném prostředku (kasační stížnosti), vydaném v řízení o mimořádném opravném prostředku (žádosti o obnovu řízení podle správního řádu). Za této zvláštní procesní situace proto musí Ústavní soud přistupovat k přezkumu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci s maximální možnou zdrženlivostí.
16. Je tak třeba v prvé řadě zdůraznit, že Ústavní soud v posuzované věci nezkoumal, zda jsou zde důvodné indicie pro závěr, že Eugen Czernin jako původní žadatel svými činy naplnil kritéria požadovaná v čl. 2 odst. 1 dekretu prezidenta republiky č. 33/1945 Sb., nezkoumal však ani, zda stěžovatelem v žádosti o povolení obnovy řízení navržené důkazy (v souhrnu s přechozími provedenými důkazy) mohou vést k závěru, že původní žadatel svými činy tato kritéria naplnil. Úlohou Ústavního soudu v posuzované věci bylo toliko zjistit, zda orgány veřejné moci v řízení, jež před nimi v návaznosti na stěžovatelovu žádost probíhalo, postupovaly ústavně souladným způsobem, tedy že jejich rozhodnutí nejsou zatížena zjevnými prvky svévole. To v daném kontextu znamená toliko ověřit si, že městský soud a Nejvyšší správní soud řádně odůvodnily stěžejní právní závěr napadených rozsudků, podle kterého žádný ze stěžovatelem předložených důkazů nepředstavuje nový důkaz či skutečnost podle §100 odst. 1 písm. a) správního řádu.
17. Již z výše rekapitulovaného obsahu napadených rozhodnutí i obsahu ústavní stížnosti je přitom zřejmé, že stěžovatel - v převážné míře - pouze pokračuje v polemice se správním orgánem a správními soudy, nepředkládá však argumentaci, jež by posouvala danou věc do ústavněprávní roviny.
18. Podle Ústavního soudu nelze přehlížet, že veškerá napadená rozhodnutí jsou řádně odůvodněna, přičemž jejich odůvodnění je třeba vnímat ve spojitosti s odůvodněními předchozích rozhodnutí městského soudu a Nejvyššího správního soudu, jež byla vydána při soudním přezkumu správního řízení, ve kterém byla pravomocně zamítnuta žádost původního žadatele o zachování československého státního občanství. Přehlížet rovněž nelze skutečnost, že dvě předchozí rozhodnutí ministra vnitra o rozkladu proti jeho rozhodnutí o žádosti o obnovu řízení byla městským soudem zrušena a věc vrácena k dalšímu řízení. Uvedené skutečnosti svědčí podle mínění Ústavního soudu o tom, že předmětné věci byla orgány veřejné moci věnována mimořádná pozornost a že se stěžovateli dostalo rovného postavení účastníka řízení (a tedy že orgány veřejné moci k němu nepřistupovaly jakkoli předpojatě).
19. Oproti tvrzením stěžovatele je pak třeba zdůraznit, že z odůvodnění ústavní stížností napadených rozsudků městského soudu a Nejvyššího správního soudu jasně vyplývá, že se orgány veřejné moci zabývaly každým jednotlivým stěžovatelem navrhovaným důkazem v tom smyslu, zda je možno ho považovat za nový důkaz podle §100 odst. 1 správního řádu; skutečnost, že stěžovatel nepovažuje jimi předložená odůvodnění za správná, nemůže bez dalšího založit důvodnost jeho ústavní stížnosti. Z dále uvedených důvodů se totiž Ústavní soud domnívá, že závěrům správních soudů přijatým v napadených rozsudcích není z ústavněprávního hlediska co vytknout.
20. Co se týče stěžovatelem navrhovaných důkazů svědeckými výpověďmi Růženy Mlnáříkové a Josefa Petroviče, omezí se Ústavní soud na konstatování, že se plně ztotožňuje se závěry správních soudů, pročež postačí plně odkázat na příslušné pasáže odůvodnění napadených rozsudků (srov. poslední odstavec na str. 6 a první odstavec na str. 7 rozsudku městského soudu a body [26] a [27] rozsudku Nejvyššího správního soudu). Stěžovatelem v ústavní stížnosti předložená oponentura je přitom v řízení před Ústavním soudem bez významu, neboť neobsahuje žádné argumenty, jež by důvodně zpochybňovaly ústavnost správními soudy přijatých závěrů.
21. Obdobný závěr je třeba učinit i o důkazu potvrzením národního výboru z roku 1960; Ústavní soud totiž neshledává ústavněprávní nedostatky v závěru správních soudů, že tento důkaz neobsahuje žádné skutečnosti, jež by nebyly v předchozím řízení známy, resp. že obsahuje toliko (nadto patrně i mylnou) reprodukci či interpretaci již dříve provedeného důkazu. Taktéž u tohoto stěžovatelem předloženého důkazu proto podle Ústavního soudu postačí plně odkázat na str. 8 rozsudku městského soudu a na body [29] až [31] odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu.
22. V návaznosti na závěry uvedené v předchozích dvou bodech Ústavní soud zdůrazňuje, že přistoupil-li by k podrobnějšímu přezkumu ústavní stížností napadených rozhodnutí a vypořádával-li by se - na úrovni podústavního práva - detailně s veškerými stěžovatelovými námitkami obsaženými v ústavní stížnosti, vystupoval by jako řádná opravná (odvolací) instance vůči Nejvyššímu správnímu soudu, tedy by plnil roli, ke které nebyl ústavodárcem povolán (a tím by fakticky jednal ultra vires).
23. Částečně přisvědčit je tak možno stěžovateli pouze v případě jím dovolávaného důkazu notářským záznamem o výpovědi Ing. Jiřího Němce. Uvedl-li totiž Ústavní soud v usnesení sp. zn. IV. ÚS 1658/07, že z rozhodnutí "Ministerstva vnitra ze dne 31. května 2002 č. j. VS-403/51/2-94" vyplynulo, že k tomuto důkazu bylo přihlédnuto, je zjevné, že daný údaj musí být chybný, když předmětný notářský zápis byl učiněn až dne 21. 11. 2003. Z kontextu příslušné pasáže usnesení Ústavního soudu sice vyplývá (viz slova "správního orgánu rozhodujícího o rozkladu"), že správně mělo jít o rozhodnutí ze dne 17. 2. 2005, stěžovatel však v ústavní stížnosti tvrdí, že v tom případě Ústavní soud zaměnil důkaz výpovědí Ing. Jiřího Němce za důkaz výpovědí Františka Němce; i kdyby však bylo stěžovatelovo tvrzení důvodné, nemůže z dále rozvedených skutečností založit opodstatněnost posuzované ústavní stížnosti.
24. Rozhodnutí Ústavního soudu jsou konečná a není vůči nim přípustný žádný opravný prostředek (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Zákon o Ústavním soudu sice počítá s možností obnovy řízení před Ústavním soudem (§119 až §119a zákona o Ústavním soudu), to však není případ posuzované věci.
25. V ní je proto třeba vyjít ze skutečnosti, že důkaz výpovědí Ing. Jiřího Němce byl proveden již v předchozím řízení o původní žádosti Eugena Czernina a že tehdejší postup správních soudů Ústavní soud výše uvedeným usnesením aproboval a že dospěl ke srozumitelnému závěru, že inkriminovaný důkaz výpovědí Ing. Jiřího Němce nelze považovat za opomenutý důkaz. Měl-li stěžovatel opačný názor, mohl se prostřednictvím stížnosti k Evropskému soudu pro lidská práva nepřímo domáhat obnovy řízení před Ústavním soudem; jelikož tak (patrně) neučinil, je třeba vycházet z presumpce správnosti závěrů uvedených v usnesení sp. zn. IV. ÚS 1658/07. V této souvislosti je současně vhodné připomenout, že v usnesení sp. zn. IV. ÚS 1658/07 učinil na okraj tohoto stěžovatelem předkládaného důkazu Ústavní soud tuto poznámku: "Uvedené pojetí, nahlíženo z pozice tvrzení stěžovatele o nevyjádření se k jeho (skutkové) argumentaci a provedeným důkazům, konvenuje i judikatuře Ústavního soudu, který je toho názoru, že se v tomto ohledu požaduje přiměřeně dostatečná míra odůvodnění, tj. ´rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle okolností každého případu´, přičemž současně závazek odůvodnit rozhodnutí ´nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument´ (kupř. nálezy sp. zn. IV. ÚS 201/04, I. ÚS 729/2000, I. ÚS 116/05 a IV. ÚS 787/06). O kasační stížnosti rozhodujícímu Nejvyššímu správnímu soudu, jehož rozsudek je jinak velmi precizně odůvodněn, toliko lze vytknout vypořádání se s touto námitkou (konstruovanou shodně jako v ústavní stížnosti) způsobem, který sám o sobě jakkoli považovat za přijatelný nelze; tedy jeho pouhý poukaz na to, že stěžovatelem ´uváděný důkazní prostředek´ ... ´se ve správním spisu nenachází´, nehoví postulátu právně dostatečného odůvodnění. Z hlediska procesu jako celku a jeho výsledku ovšem toto pochybení samo o sobě důvod pro kasaci nezakládá, ani pro jeho povahu ve spojení s uvedeným zakládat nemůže (srov. nález sp. zn. III. ÚS 191/06)."
26. Z předestřeného úhlu pohledu tak nelze spatřovat zjevné ústavněprávní nedostatky ani v závěru přijatém v napadených rozhodnutích, že důkaz výpovědí Ing. Jiřího Němce nemohl být v posuzované věci novým důkazem podle §100 odst. 1 správního řádu, neboť jím stěžovatel disponoval již v době původního řízení (srov. též třetí odstavec na str. 9 rozhodnutí ministra vnitra ze dne 13. 1. 2015 a str. 3 původního rozsudku městského soudu ze dne 11. 11. 2005 sp. zn. 11 Ca 82/2005) a v tomto původním řízení byl jako důkaz i proveden.
27. Jinými slovy řečeno, důkaz výpovědí Ing. Jiřího Němce byl prokazatelně předložen stěžovatelem v předchozím řízení a byl rovněž městským soudem i proveden; tvrzená skutečnost, že správní soudy k jeho obsahu nepřihlédly, nemůže bez dalšího zpochybnit korektnost závěru, že takový důkaz nelze považovat za nový důkaz podle §100 odst. 1 správního řádu.
28. V návaznosti na to Ústavní soud zdůrazňuje, že za ústavně souladný považuje rovněž správními soudy zvolený výklad, podle kterého stěžovatel nemůže jako nový důkaz předkládat ty důkazy, které v předchozím řízení mohl (a měl) předložit některý z jeho právních předchůdců. Opačný výklad by totiž nevyhnutelně musel vést k a priori nepřijatelnému závěru, že každý následující stěžovatelův právní nástupce by mohl úspěšně iniciovat zcela nové řízení o obnově řízení, neboť by mohl předkládat - jemu dosud neznámé - důkazy, čímž by fakticky mohlo dojít k "zacyklení" celého správního řízení, jež by nikdy nemohlo být považováno za definitivně skončené.
29. Za nikterak vybočující z mezí ústavnosti je konečně třeba označit závěr správních soudů, že stěžovatelem dovolávaný výklad zohledňující obdobné případy žádostí o zachování československého státního občanství by měl své místo až v obnoveném řízení, nikoliv ve stádiu rozhodování o žádosti o obnovu řízení. Ostatně i stěžovatelem odkazovaný nález sp. zn. I. ÚS 98/04 ve věci Hugo Salma byl vydán v řízení o žádosti o zachování československého státního občanství, nikoliv až v řízení o žádosti o obnovu řízení. Závěry tohoto nálezu proto bez dalšího na posuzovanou věc nedopadají, neboť byly přijaty v podstatně odlišném skutkovém kontextu.
30. Ústavní soud proto ze všech výše zaznamenaných důvodů uzavírá, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena stěžovatelova základní práva; Ústavní soud tak podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. června 2019
Josef Fiala v.r.
předseda senátu