ECLI:CZ:US:2019:3.US.563.19.1
sp. zn. III. ÚS 563/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti WCG Holdings, S. A., sídlem Trinity Place Annex, Frederick and Shirley Streets, P. O. BOX N-4805, Nassau, Bahamské společenství, zastoupené Mgr. Janem Tomaierem, advokátem, sídlem Jankovcova 1037/49, Praha 7 - Holešovice, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. prosince 2018 č. j. 8 Co 379/2018-35, za účasti Krajského soudu v Ostravě, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti TATRA TRUCKS a. s., sídlem Areál Tatry 1450/1, Kopřivnice, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Okresní soud v Novém Jičíně (dále jen "okresní soud") v řízení o zaplacení částky 868 000 USD s příslušenstvím usnesením ze dne 8. 11. 2018 č. j. 14 C 190/2018-27 nepřiznal žalobkyni (dále jen "stěžovatelka") osvobození od soudních poplatků (výrok I.) a nepřipustil změnu žaloby, kterou stěžovatelka požadovala o rozšíření žaloby na částku 1 519 000 USD (výrok II.).
3. K odvolání stěžovatelky podanému proti I. výroku rozsudku okresního soudu Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením rozhodnutí okresního soudu v napadené části potvrdil.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka namítá, že soudy založily svá rozhodnutí na svévolných a nepředvídatelných argumentech, které jsou v rozporu se soudní judikaturou, na niž krajský soud nijak nereagoval. Poukazuje na to, že okolnost, že v posuzovaném sporu i v jiných řízeních je zastoupena advokátem na základě plné moci, není sama o sobě důvodem pro zamítnutí žádosti o osvobození od soudních poplatků. Argumentoval-li krajský soud dlouhou existencí stěžovatelky, takový závěr považuje za nepředvídatelný a neodůvodněný s ohledem na svou činnost spočívající v poskytování poradenských služeb vedlejší účastnici.
5. Měl-li okresní soud pochybnosti o nemajetnosti stěžovatelky, nedal je stěžovatelce najevo, nesdělil jí, že informace podané na formuláři považuje za nedostatečné či nevěrohodné. Krajský soud pak toto pochybení nijak nenapravil.
6. Stěžovatelka označuje napadené rozhodnutí za nepřezkoumatelné, neobsahující jakékoliv vysvětlení svých úvah či polemiku s odvolacími argumenty.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo napadené rozhodnutí vydáno, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh. Ustanovení §43 odst. 2 zákona o Ústavním soudu dává v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o něm rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného jiného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takový zásah či pochybení krajského soudu Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
9. Ústavní soud se v minulosti opakovaně zabýval rozhodováním soudů o náhradě nákladů řízení (které tvoří i soudní poplatky) a jeho reflexí z hlediska zachování práva na soudní ochranu, přičemž konstatoval, že tato problematika zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jeho základních práv a svobod (srov. např. usnesení ze dne 13. 10. 2005 sp. zn. III. ÚS 255/05, dostupné jako všechna rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz).
10. V nyní posuzovaném případě Ústavní soud, stejně jako v jiných obdobných věcech, které řešil, konstatuje, že konstrukce §138 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), podle něhož soudy postupovaly, je založena na tom, že v odůvodněných případech předseda senátu může účastníkovi řízení přiznat zčásti osvobození od soudních poplatků, odůvodňují-li to jeho poměry. Přiznat úplné osvobození však může pouze výjimečně, "jsou-li pro to zvlášť závažné důvody". Z uvedeného jednak plyne, že osvobození od soudních poplatků je vždy v dispozici předsedy senátu, který musí pečlivě vážit individuální okolnosti každého konkrétního případu, a dále, že k úplnému osvobození lze přistoupit jen ve výjimečných případech ze zvlášť závažných důvodů. Z uvedeného se také následně podává, že možnost přezkumu Ústavního soudu, který stojí mimo soustavu soudů (čl. 83 a 91 odst. 1 Ústavy) a není proto jeho úkolem ani sjednocovat jejich postupy, je v této oblasti velmi omezená a jeho možnost rušit rozhodnutí, v nichž soud zákonem předpokládané výjimečné okolnosti odůvodňující úplné osvobození od soudního poplatku neshledá, se týká pouze zjevných excesů.
11. Právě proto také podle ustálené judikatury Ústavního soudu platí, že úprava poplatkové povinnosti či osvobození od ní, provedená zákonem č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, představuje jeden ze základních momentů podmiňujících právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny [viz např. nález ze dne 16. 3. 2006 sp. zn. I. ÚS 664/03 (N 56/40 SbNU 547) nebo nález ze dne 26. 9. 2007 sp. zn. I. ÚS 43/07 (N 149/46 SbNU 481)]. Z uvedeného plyne, že zakázaný exces soudu při rozhodování o výši soudního poplatku by musel dosáhnout takové míry, že by mohl v konečném důsledku vést až k omezení či zbavení práva jednotlivce domáhat se ochrany svých práv soudní cestou (denegatio iustitiae).
12. V nyní posuzovaném případě Ústavní soud neshledal, že by soudy při svém rozhodování o žádosti stěžovatelky vykročily z limitů předvídaných v §138 odst. 1 o. s. ř. a zasáhly tak do základních práv stěžovatelky. Za situace, kdy stěžovatelka, která je zahraniční právnickou osobou se sídlem na Bahamách, a v příslušném formuláři prohlásila, že krom pohledávek za vedlejší účastnicí, které u soudu vymáhá, nemá žádné příjmy a nic nevlastní, nelze soudům vytýkat, že jejímu tvrzení neuvěřily, ale naopak vyšly z toho, že je společností založenou již v roce 1995, tedy existující více než 20 let, že vede další soudní spory, přičemž zaplatila soudní poplatky v řádu mnoha set tisíc korun a je v nich zastoupena na plnou moc advokátem. Závěry soudů jsou dostatečně odůvodněny, a to i poukazem na rozhodnutí rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 As 70/2008, v němž je konstatováno, že rozhodující pro posouzení podmínek pro osvobození od soudních poplatků právnické osoby je skutečnost, zda právnická osoba dlouhodoběji funguje v souladu s účelem, pro který byla založena či který je předmětem její činnosti, aniž by ovšem byla schopna takové fungování zabezpečit ze zdrojů, které má k dispozici. Takové dlouhodobé fungování totiž naznačuje, že skutečné ekonomické možnosti jsou jiné, než tvrdí, neboť žádná právnická osoba nemůže jako skutečně samostatná entita dlouhodobě existovat bez dostatečného majetkového zázemí pokrývajícího náklady na její činnost.
13. Ústavní soud zdůrazňuje, že povinnost tvrzení, jakož i důkazní povinnost o skutečnostech, které jsou rozhodné pro posouzení toho, zda poměry žadatele (stěžovatelky) odůvodňují osvobození od soudního poplatku, zatěžují účastníka řízení, který o osvobození žádá. Neuvede-li žadatel skutečnosti, z nichž dovozuje důvodnost svého návrhu, resp. nepodaří-li se mu tyto skutečnosti prokázat, soud osvobození od soudního poplatku nepřizná. Právě to se stalo v nyní posuzovaném případě. Jakékoliv další poučování stěžovatelky by s ohledem na argumentaci, o niž soudy svá rozhodnutí opřely, bylo nadbytečné.
14. Rozhodnutí krajského soudu nemůže být pro stěžovatelku překvapivé již minimálně proto, že tento soud zcela převzal právní a skutkové závěry okresního soudu, jež jako správné potvrdil. Stěžovatelka tak mohla na tyto závěry reagovat - a také na ně ve svém odvolání reagovala, i když způsobem, kterému krajský soud nepřisvědčil, neboť stejně jako okresní soud shledal, že vylíčení jejích majetkových poměrů je nevěrohodné.
15. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatelky jako zjevně neopodstatněnou odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. dubna 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu