ECLI:CZ:US:2019:3.US.628.19.1
sp. zn. III. ÚS 628/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka a soudce Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele K. S., t.č. Vazební věznice P.O.BOX 5, Praha 4 - Pankrác, zastoupeného JUDr. Irenou Strakovou, advokátkou se sídlem Karlovo náměstí 287/18, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2018, č.j. 8 Tdo 1057/2018-31, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 3. 2018, sp. zn. 61 To 98/2018, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 10. 1. 2018, sp. zn. 3 T 39/2017, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 10. 1. 2018, sp. zn. 3 T 39/2017, byl stěžovatel uznán vinným zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. b) trestního zákoníku (pod bodem 1.), dále přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 2 trestního zákoníku v jednočinném souběhu s přečinem nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 trestního zákoníku (pod bodem 2.) a přečinem nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 trestního zákoníku (pod bodem 3.). Za skutky pod bodem 1. a 2. dle §199 odst. 2 trestního zákoníku a za sbíhající se přečin zanedbání povinné výživy dle §196 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku z trestního příkazu Okresního soudu Mělník ze dne 9. 3. 2016, sp. zn. 14 T 34/2016, byl stěžovatel za použití §43 odst. 2 trestního zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří toků nepodmíněně. Za skutek pod bodem 3. bylo podle §44 trestního zákoníku upuštěno od uložení souhrnného trestu ve vztahu k rozsudku Okresního soudu Mělník ze dne 16. 10. 2017, sp. zn. 14 T 43/2017, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu Nymburk ze dne 17. 5. 2017, sp. zn. 2 T 30/2017. Podle §228 odst. 1 trestního řádu byla stěžovateli uložena povinnost uhradit poškozené za nemajetkovou újmu 100 000 Kč a poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR škodu 3 432 Kč.
2. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 29. 3. 2018, sp. zn. 61 To 98/2018, bylo odvolání stěžovatele podle §256 trestního řádu zamítnuto.
3. Dovolání stěžovatele odmítl Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu usnesením ze dne 25. 10. 2018, č.j. 8 Tdo 1057/2018-31.
II.
4. Stěžovatel v petitu ústavní stížnosti napadá usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 3. 2018 (nesprávně uvedeno 29. 3. 2017), sp. zn. 61 To 98/2018, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 10. 1. 2018, sp. zn. 3 T 39/2017. Vzhledem k tomu, že stěžovatel k ústavní stížnosti přiložil také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2018, č.j. 8 Tdo 1057/2018-31, zabýval se Ústavní soud také přezkumem tohoto usnesení.
5. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Obvodní soud pro Prahu 8 podle něj vycházel nikoliv z důkazů, ale z dedukcí. Nesouhlasí s tím, že u poškozené mělo dojít k těžké újmě na zdraví. Poukazuje na rozpor mezi závažností skutku a právní kvalifikací, jakož i na to, že poškozená nebyla v pracovní neschopnosti a již předtím trpěla stresovou poruchou. To, že byl již vícekrát trestán, by podle stěžovatele nemělo mít vliv na výši trestu. Porušení svých práv stěžovatel spatřuje také v upuštění od uložení souhrnného trestu odnětí svobody.
6. Další část ústavní stížnosti pak již zjevně nesouvisí s případem stěžovatele, když se týká skutkové podstaty trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby.
III.
7. Ústavní soud setrvale zdůrazňuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že je dle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není však součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Pravomoc Ústavního soudu podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je totiž založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. toho, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
8. Jak bylo již mnohokrát konstatováno, procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry s nimi nejsou v extrémním nesouladu a zda je interpretace použitého práva ústavně konformní. Ústavněprávním požadavkem také je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
9. K pochybením, která by byla v tomto směru relevantní, v posuzované věci nedošlo. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, zvážil obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným - viz §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
IV.
10. Z usnesení Nejvyššího soudu vyplývá, že stěžovatel svou argumentací napadal v prvé řadě hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, v návaznosti na to rozporoval jimi učiněná skutková zjištění a ve své podstatě se domáhal jejich změny, a teprve na tomto základě (tedy až sekundárně) namítal nesprávnou právní kvalifikaci jeho jednání popsaného v bodě 1. výroku o vině. Na extrémní rozpor mezi provedenými důkazy, učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu, jímž by zároveň docházelo k nepřípustnému zásahu do ústavně garantovaných práv a svobod, stěžovatel v dovolání nepoukázal, ale zabýval se výhradně zpochybňováním skutkových závěrů soudů nižších stupňů, brojením proti validitě znaleckých závěrů a zcela hypotetickými úvahami nad právním posouzením jednání, vycházejícím z jeho vlastní (a pro něj příznivější) konstrukce skutkového děje. Z těchto důvodů Nejvyšší soud konstatoval, že takto formulované výhrady nezakládají jeho oprávnění věcně přezkoumávat napadená rozhodnutí a dovolání stěžovatele podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu odmítl. Nad rámec tohoto rozhodnutí se pak Nejvyšší soud vypořádal také s argumentací stěžovatele týkající se závěrů znaleckého posudku a ve stručnosti také s jeho dalšími námitkami.
11. Důvody, pro které by za protiústavní mělo být považováno usnesení Nejvyššího soudu, stěžovatel v ústavní stížnosti neuvedl, a ani Ústavní soud žádné neshledává. Za této situace proto postačí poznamenat, že odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu, tedy coby podaného z jiného důvodu, než je uveden v §265b trestního řádu, z ústavněprávních hledisek obstojí.
12. Ústavní soud se neztotožňuje ani s námitkami stěžovatele, které směřují proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 (a potažmo také proti usnesení Městského soudu v Praze). Pokud soudy při svém rozhodování respektují podmínky dané §2 odst. 5 a 6 trestního řádu, jakož i §125 trestního řádu, není v pravomoci Ústavního soudu zasahovat do dílčího hodnocení jednotlivých provedených důkazů, ať již jde o jejich obsah, relevanci, vypovídací hodnotu či věrohodnost a takové hodnocení přehodnocovat. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že soudy se podstatnými okolnostmi zabývaly, vycházely z potřebného množství důkazů, které náležitě hodnotily, a to jak jednotlivě, tak ve vzájemných souvislostech, a odpovídajícím způsobem vyložily, které skutečnosti vzaly za prokázané a proč.
13. Při rozhodování o vině stěžovatele soudy vycházely z výpovědi poškozené, která byla podpořena také výpověďmi dalších svědků, lékařskou zprávou o ošetření poškozené a v širší souvislosti také jednáním stěžovatele popsaným pod body 2. a 3. výroku o vině, proti kterému on sám ničeho nenamítal. Dále soudy vycházely také ze znaleckého posudku k osobě stěžovatele a také ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie k osobě poškozené, jakož i z výslechu znalců.
14. Pokud jde o námitku stěžovatele týkající se způsobení těžké újmy na zdraví poškozené, tuto stěžovatel uplatnil jak v rámci své obhajoby před soudem prvního stupně, tak také prostřednictvím svého odvolání, přičemž soudy na ni reagovaly a srozumitelně vysvětlily, proč jedenáct měsíců trvající posttraumatickou stresovou poruchu poškozené považovaly za těžkou újmu na zdraví a proč obhajobu stěžovatele posoudily jako vyvrácenou dalšími důkazy. V podrobnostech lze přitom odkázat na zdůvodnění obsažené v ústavní stížností napadených rozhodnutích, jehož opakovanou detailní rekapitulaci Ústavní soud nepovažuje za nezbytnou.
15. Stěžovatel v ústavní stížnosti brojí také proti výroku o trestu. Ústavnímu soudu však vzhledem k jeho postavení nepřísluší vyjadřovat se k výši a druhu uloženého trestu [srov. nález sp. zn. II. ÚS 455/05 ze dne 24. 4. 2008 (N 74/49 SbNU 119)], ani v tomto směru korigovat obecné soudy. Podle ustálené judikatury je v pravomoci Ústavního soudu zasáhnout pouze tehdy, pokud by rozhodnutí obecných soudů bylo projevem svévole nebo bylo v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 3121/13 ze dne 3. 3. 2014; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou v elektronické podobě dostupná na: http://nalus.usoud.cz), k čemuž však v posuzované věci zjevně nedošlo. Z odůvodnění rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 vyplývá, že také výrok o trestu byl řádně zdůvodněn (jednání se stěžovatel dopustil ve zkušební době jiného odsouzení, k nápravě stěžovatele nepostačovala předchozí odsouzení podmíněnými ani alternativními tresty). Namítá-li stěžovatel, že k porušení jeho práv došlo také upuštěním od uložení souhrnného trestu odnětí svobody, v ústavní stížnosti nijak blíže nespecifikuje, jak k takovému porušení mělo dojít (či spíše jak by k takovému porušení vůbec mohlo dojít).
16. Lze tedy uzavřít, že soudy uspokojivě vysvětlily, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a proč na základě řádně provedeného dokazování dospěly k právě takovým závěrům, které v otázkách skutkového stavu, viny stěžovatele, právní kvalifikace jeho jednání a uloženého trestu učinily. Vypořádaly se také s obhajobou a námitkami stěžovatele a své závěry opřely o argumentaci, na kterou lze v podrobnostech odkázat. Další přehodnocování těchto rozhodnutí Ústavnímu soudu vzhledem k výše naznačeným limitům ústavněprávního přezkumu nepřísluší.
17. Nedostatky, pro které by bylo nezbytné zasáhnout do nezávislého rozhodování obecných soudů a přistoupit ke kasaci stěžovatelem napadených rozhodnutí, Ústavní soud nezjistil. Ústavní stížnost proto byla odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. července 2019
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu