ECLI:CZ:NS:2018:8.TDO.1057.2018.1
sp. zn. 8 Tdo 1057/2018-31
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 10. 2018 o dovolání obviněného K. S. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 3. 2018, sp. zn. 61 To 98/2018, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 3 T 39/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného K. S. odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 10. 1. 2018, sp. zn. 3 T 39/2017, byl obviněný K. S. (dále jen „obviněný“ či „dovolatel“) uznán vinným, že
1) od přesně nezjištěné doby, nejméně od měsíce července 2015 do 11. 10. 2015 v XY, v ul. XY, v pronajatém pokoji, kde žil ve společné domácnosti s družkou, poškozenou J. H., se k této choval verbálně i fyzicky agresivně, kdy jí opakovaně sprostě nadával, nazýval ji děvkou, a následně ji opakovaně fyzicky napadal, kdy ji bil do hlavy tak, že jí dával facky a údery pěstí do spánků, a tyto fyzické útoky na poškozenou a jejich četnost postupně gradovala, kdy od měsíce října 2015 k nim docházelo denně, přičemž uvedené jednání obviněného vůči poškozené vyvrcholilo dne 11. 10. 2015 kolem 20:00 hod., kdy po předchozích slovních urážkách a výhrůžkách v tom smyslu, že zařídí, aby již neviděla svého syna, poškozenou fyzicky napadl tím způsobem, že ji začal fackovat, po neúspěšné snaze poškozené vytlačit jej z pokoje ven, společně upadli na postel, kde ji opakovaně udeřil pěstí do hlavy do oblasti spánků, bránil poškozené v přivolání pomoci tím, že jí zacpával ústa, a poté, co se poškozené podařilo vysmeknout a z pokoje utéct, ji na chodbě opětovně chytil a zatáhl zpět do pokoje, povalil na postel, kde ji opakovaně několikrát udeřil pěstí do hlavy do oblasti spánků a vyhrožoval slovy, že nedožije rána, tahal ji za vlasy, přičemž po nějaké době se poškozené podařilo z pokoje utéct do přízemí k majitelům domu, kdy v důsledku tohoto jednání poškozená vykazuje syndrom týrané osoby a rozvinula se u ní posttraumatická stresová porucha představující vážnou poruchu zdraví, v důsledku které byla poškozená podstatně omezena v obvyklém způsobu života po dobu nepřetržitě 11 měsíců, po kterou trpěla únavou, úzkostmi, depresivním syndromem, poruchami spánku a byla omezena v mezilidských vztazích a v sociálním životě,
2) v době od 13:58 hod. dne 22. 11. 2015 do 17:58 hod. dne 20. 12. 2015 v XY, v ul. XY, v místě bydliště poškozené J. H., i na jiných místech XY, tuto opakovaně kontaktoval telefonáty a zasíláním SMS zpráv ze svého telefonního čísla XY na telefonní číslo poškozené XY, kdy jí za dané období zaslal 25 SMS zpráv, v nichž po poškozené požadoval vydání jeho věcí pod pohrůžkami fyzickým ublížením na zdraví poškozené, např. tím, že ji pošle do nemocnice a nikdo ji už nedá dohromady, že ji pošle do blázince a rovnou na vozík, že si kluci neberou servítky, jsou to vymahači a feťáci, a nedopadne dobře, a dále zničením jejího soukromého života s tím, že skončí v práci, že přijde o bydlení a o syna, přičemž SMS zprávy obsahující výhrůžky ublížením na zdraví poškozené zaslal rovněž na telefonní číslo matky poškozené A. Z. XY, a dále se v předmětné době opakovaně snažil poškozenou kontaktovat telefonicky, kdy poškozená hovory nepřijala, a rovněž kontroloval osobu poškozené opakovaně prostřednictvím facebooku, a tohoto jednání se dopustil přesto, že tomuto byla usnesením o nařízení předběžného opatření Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 23. 10. 2015, sp. zn. Nc 40052/2015, stanovena mimo jiné povinnost zdržet se setkávání a jakýchkoli kontaktů s poškozenou J. H., kdy doba trvání tohoto předběžného opatření byla usnesením Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 14. 1. 2016, sp. zn. Nc 37004/2015, prodloužena do 23. 4. 2016, přičemž v důsledku tohoto jednání měla poškozená J. H. skutečné obavy a strach o svůj život a zdraví,
3) v době od 12:43 hod. dne 14. 11. 2016 do 22:35 dne 24. 12. 2016 v XY, v ul. XY, v místě bydliště poškozené J. H., i na jiných místech XY, tuto opakovaně kontaktoval ze svého telefonního čísla XY na telefonní číslo poškozené XY, kdy ji za předmětné období zaslal 13 SMS zpráv, v nichž na poškozené opakovaně požadoval vydání jeho věcí pod pohrůžkami fyzickým ublížením na zdraví poškozené, a to např. tím, že jí zpřeráží kosti, že si ji najde a zmaluje úsměv, pošle ji do kriminálu nebo do XY, kdy v důsledku tohoto měla poškozená J. H. skutečné obavy a strach o svůj život a zdraví.
2. Takto popsané jednání obviněného soud prvního stupně právně kvalifikoval v bodě 1) jako zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, v bodě 2) jako přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 2 tr. zákoníku v jednočinném souběhu s přečinem nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku, a v bodě 3) jako přečin nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku. Za skutky pod body 1) a 2) a za sbíhající se přečin zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1, 3 tr. zákoníku z trestního příkazu Okresního soudu v Mělníku ze dne 9. 3. 2016, sp. zn. 14 T 34/2016, v právní moci 15. 4. 2016, mu soud uložil podle §199 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání 3 (tří) roků, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Zároveň zrušil výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Mělníku ze dne 9. 3. 2016, sp. zn. 14 T 34/2016, v právní moci dne 15. 4. 2016, jakož i všechna další rozhodnutí na tento zrušený výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Za skutek pod bodem 3) soud podle §44 tr. zákoníku upustil od uložení souhrnného trestu ve vztahu k rozsudku Okresního soudu v Mělníku ze dne 16. 10. 2017, sp. zn. 14 T 43/2017, v právní moci dne 11. 11. 2017, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Nymburce ze dne 17. 5. 2017, sp. zn. 2 T 30/2017, v právní moci dne 17. 5. 2017. Podle §228 odst. 1 tr. ř. soud uložil obviněnému povinnost uhradit poškozené J. H., nar. XY , bytem XY , nemajetkovou újmu ve výši 100 000 Kč, a poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, Regionální pobočka pro hlavní město Prahu a Středočeský kraj, se sídlem Praha 1, Na Perštýně 6, škodu ve výši 3 432 Kč.
3. Proti rozhodnutí nalézacího soudu podal obviněný odvolání, které Městský soud v Praze usnesením ze dne 29. 3. 2018, sp. zn. 61 To 98/2018, podle §256 tr. ř. zamítl.
4. Obviněný se ani s rozhodnutím odvolacího soudu neztotožnil a podal proti němu prostřednictvím svého obhájce Mgr. Pavla Čálka dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , neboť měl za to, že napadené usnesení spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
5. Veškerá dovolací argumentace směřovala do bodu 1/ skutkové věty výroku rozsudku. Obviněný poznamenal, že uvedené jednání nebylo bez pochyb prokázáno. Celé obvinění stojí toliko na tvrzení poškozené, které bylo bez jakýchkoliv pochyb a ověření podstatných skutečností převzato do znaleckých posudků, na jejichž základě jej prvoinstanční soud uznal vinným. Upozornil na to, že vyjma ostřejší výměny názorů a nadávek nebylo jakékoliv opakované fyzické násilí z jeho strany prokázáno. Ani jeden z mnoha svědků v této věci slyšených nepotvrdil fyzické napadání poškozené J. H. (dále jen „poškozená“) přede dnem 11. 10. 2015. Za předpokladu, že by připustil napadení poškozené v tento jediný den, není podle jeho názoru možné bez dalšího posoudit jeho jednání jako zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. V takovém případě by musela být prokázána určitá míra trvalosti takového konání. Obviněný připomněl, že poškozená jej takto obvinila již v minulosti, avšak v rámci vyšetřování nebylo spáchání trestného činu prokázáno. Poté citoval usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2010, sp. zn. 8 Tdo 957/2010, podle kterého „ … k naplnění znaků týrání … nestačí, že osoba jednání pachatele označuje jako týrání … Tyto subjektivní okolnosti musí vyplývat z konkrétních skutkových okolností, které jsou objektivně způsobilé takové hodnocení doložit. “. V daném trestním řízení však nebyly takové konkrétní okolnosti doloženy.
6. V další pasáži podaného dovolání obviněný zpochybnil znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, vypracovaný MUDr. Lucií Závěšickou, Ph.D. V obecné rovině zdůraznil, že i důkaz znaleckým posudkem musí být podroben kritickému hodnocení ze strany soudu, nepožívá a priori vyšší důkazní síly, nelze jeho závěry bez dalšího přebírat, ale je třeba je ověřovat i jinými důkazy. Obhajoba setrvale upozorňovala na zjevné nedostatky a vady tohoto posudku, které jej činí nepřezkoumatelným. Znalkyně ve svých závěrech vždy konstatovala určitý fakt, aniž by vysvětlila, jak k takovému zjištění dospěla. Z jejího vyjádření vyplynulo, že prakticky veškeré informace čerpala z tvrzení poškozené, bez toho, že by si věrohodnost těchto informací jakkoliv ověřila. Její závěr o věrohodnosti poškozené proto nelze akceptovat, zejména za situace, kdy znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie, Mgr. Romana Hübnerová Ph.D., nebyla před soudem prvního ani druhého stupně vůbec slyšena (což obhajoba označila za pochybení). Dovyslechnutí MUDr. Lucie Závěšické, Ph.D., odvolacím soudem bylo zcela nadbytečné, neboť znalkyně jen zopakovala stejné odpovědi na stejné dotazy. Závěrem znaleckého posudku bylo, že poškozená trpí posttraumatickou stresovou poruchou, když vykazuje známky fyzického a psychického týrání. Na přímý dotaz, o jaké znaky týrání se jedná, znalkyně popsala pouze napadení ze dne 11. 10. 2015, přičemž na psychické týrání usoudila z vyjádření poškozené, že obviněný po ní požadoval peníze a že jej musela živit. Podle názoru obhajoby nemůže takový závěr obstát.
7. Podle dovolatele rovněž nebylo prokázáno, že poškozená popisovanou anxietou, somatickými úzkostnými příznaky, poruchou spánku, nočními děsy, depresivní náladou, poruchou koncentrace a obavami z budoucnosti, netrpěla již v minulosti, v době předcházející soužití s ním. Znalkyně učinila své závěry, aniž si opatřila výsledky psychologických a psychiatrických vyšetření poškozené z minulosti. V důsledku toho není možné prokázat, zda se stávající obtíže neprojevovaly již dříve, když v souvislosti s nimi byla prokazatelně medikována lékem Rivotril. Znalkyně ani neopatřila výpis ze zdravotnické dokumentace praktického lékaře, z níž by byly veškeré údaje o psychiatrickém léčení poškozené patrné. Postup znalkyně, která obstarání výše uvedených dokumentací nepovažovala za důležité, má za následek nepřezkoumatelnost jí vypracovaného znaleckého posudku. V této souvislosti dovolatel odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 8. 2009, sp. zn. 30 Cdo 352/2008, podle kterého „ musí mít soud možnost seznat, ze kterých zjištění v posudku znalec vychází, jakou cestou k těmto zjištěním dospěl a na základě jakých úvah došel ke svému závěru. “ Těmto jasně specifikovaným požadavkům znalecké posudky z odvětví psychiatrie a psychologie nevyhovují. Navíc oba soudy zamítly návrhy na doplnění dokazování v podobě lékařských zpráv praktického lékaře, psychologů a psychiatrů, které poškozená v předmětném období navštěvovala, jimiž se obhajoba snažila zhojit vady opakovaně zmiňovaných znaleckých posudků.
8. S ohledem na shora uvedené dovolatel v závěru svého podání navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 3. 2018, sp. zn. 61 To 98/2018, v celém rozsahu, a aby podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil i další rozhodnutí obsahově navazující na citované usnesení. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud poté podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal věc Obvodnímu soudu pro Prahu 8, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
9. V souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. se k podanému dovolání písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). K námitkám obviněného uvedl, že v podstatné části uplatněnému „hmotněprávnímu“ dovolacímu důvodu neodpovídají. Naopak konstatoval, že soudy obou stupňů v dané věci řádně zjistily skutkový stav bez důvodných pochybností, a to v rozsahu potřebném pro rozhodnutí. Zároveň řádně provedené důkazy pečlivě hodnotily, zcela v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů. Následně státní zástupce poznamenal, že vina obviněného nebyla založena pouze na výpovědi poškozené, nýbrž také na výpovědích dalších svědků (manželů M. a I. R.). S těmito důkazy pak korespondují též znalecká zjištění učiněná k osobě poškozené, když bylo zjištěno, že jednání obviněného u ní vedlo k rozvoji posttraumatické stresové poruchy spojené s podstatným zásahem do jejího obvyklého způsobu života po dobu nejméně 11 měsíců. Primární námitka obviněného proti přisouzené právní kvalifikaci je tak založena toliko na skutkovém tvrzení, že mu takové jednání nebylo prokázáno, což nejenže uplatněnému dovolacímu důvodu obsahově neodpovídá, ale jde o námitku nedůvodnou.
10. Za námitku odpovídající uplatněnému dovolacímu důvodu považoval státní zástupce tvrzení obhajoby, že nebyl naplněn znak týrání, neboť tento závěr soudů byl založen toliko na subjektivním hledisku poškozené. S touto námitkou se však neztotožnil, neboť ze skutkových zjištění soudů vyplynulo již intenzivnější jednání obviněného vůči poškozené, které v sobě spojovalo prvek psychického i fyzického násilí, a to vulgární urážky, systematické ponižování a vyvolávání atmosféry strachu a bezmoci s ohledem na její složitou životní situaci, k čemuž se následně připojovaly i fyzické ataky. Jednání takového charakteru je třeba v rámci partnerského soužití považovat za zcela nepřijatelné i ve zcela objektivní rovině. Provedeným dokazováním byla zároveň vyvrácena i obhajoba obviněného, že se jednalo o vzájemně konfliktní partnerské soužití. Skutečnost, že jednání obviněného bylo obecně neakceptovatelné, vyplývá i z výpovědi svědkyně D. M. Svou intenzitou tak zcela zjevně naplnilo znaky týrání ve smyslu ustálené judikatury, na kterou ostatně poukázal již soud nalézací.
11. Státní zástupce se z hlediska věcného neztotožnil ani s námitkami obviněného směřujícími proti ve věci zpracovaným znaleckým posudkům. Ty navíc obsahově uplatněnému dovolacímu důvodu neodpovídají, neboť jimi zpochybňoval pouze obsah konkrétního důkazu, nikoli vlastní hmotněprávní posouzení soudy zjištěného skutku. Danou otázkou se již podrobně zabýval i odvolací soud, který znovu vyslechl znalkyni MUDr. Lucii Závěšickou, Ph.D., a zdůraznil, že zpracovaný znalecký posudek odpovídá obecným nárokům vyplývajícím ze závěrů usnesení Nejvyššího soudu, na něž obviněný poukazoval. Není přitom pravdou, že by svá zjištění znalkyně čerpaly pouze ze subjektivních vyjádření poškozené, neboť u poškozené byla provedena též objektivizační testová vyšetření.
12. Po zvážení shora uvedených skutečností státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř., jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Současně podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasil s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí.
13. Vyjádření státního zástupce zaslal Nejvyšší soud datovou schránkou na vědomí výše jmenovanému obhájci obviněného (bylo mu doručeno dne 8. 10. 2018). Jeho případnou repliku již Nejvyšší soud do dne svého rozhodnutí neobdržel.
14. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou, tedy obviněným prostřednictvím obhájce, jak ukládá §265d odst. 1 písm. b) a odst. 2 tr. ř., a to v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném podle §265e odst. 1, 2 tr. ř. Splňuje též všechny obsahové náležitosti předepsané v §265f odst. 1 tr. ř. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v §265b tr. ř., jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
15. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení . V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Vedle těchto vad lze vytýkat též nesprávné zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Již ze samotné dikce tohoto zákonného ustanovení je zřejmé, že opravňuje Nejvyšší soud k přezkoumání otázek hmotně právních (ať již práva trestního či jiných právních odvětví) nikoliv však procesních . Proto v jeho rámci v zásadě nelze napadat proces dokazování jako celek ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. a v návaznosti na to ani rozporovat skutková zjištění, která soudy obou stupňů na základě provedeného dokazování učinily. Z nich je dovolací soud naopak povinen vycházet a pouze v jejich rámci může zvažovat právní posouzení skutku. V opačném by totiž suploval činnost soudu druhého stupně (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02 aj.). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
16. Dovolatel v prvé části svého podání zpochybnil naplnění znaku „týrání“ podle §199 odst. 1 tr. zákoníku. Tato námitka by mohla být podřaditelná pod právě citovaný odvolací důvod, avšak pouze v případě, byla-li by uplatněna s plným respektem ke skutkovému stavu zjištěnému v řízení před nižšími soudy. Tak tomu v daném případě nebylo, neboť obviněný vycházel se své vlastní verze skutkového děje (kdy mělo dojít pouze k občasným slovním konfliktům v průběhu léta roku 2015 a jedinému fyzickému napadení poškozené z jeho strany dne 11. 10. 2015), kterou však soudy obou stupňů na základě provedeného dokazování odmítly. Ve druhé části podaného dovolání již jen polemizoval s hodnocením jednoho z důkazů, a to znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie. Lze tedy konstatovat, že obviněný veškerou svou dovolací argumentací napadal v prvé řadě hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, v návaznosti na to, rozporoval jimi učiněná skutková zjištění a ve své podstatě se domáhal jejich změny, a teprve na tomto základě (tedy až sekundárně) namítal nesprávnou právní kvalifikaci jeho jednání popsaného v bodě 1) výroku o vině. Shora však bylo výslovně uvedeno, že tímto způsobem Nejvyšší soud v dovolacím řízení zásadně nepostupuje.
17. Určitou výjimkou z tohoto pravidla, kdy lze zásah do zjištěného skutkového stavu i v dovolacím řízení připustit, je judikaturou Ústavního soudu předvídaný případ extrémního rozporu mezi provedenými důkazy, učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu, jímž zároveň dochází k nepřípustnému zásahu do ústavně garantovaných práv a svobod ve smyslu dodržení pravidel spravedlivého procesu. Nejvyšší soud je totiž na základě čl. 4, 90 a 95 Ústavy povinen v rámci řízení o dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení základní práva dovolatele porušena a pokud se tak stane, je tato skutečnost vždy podkladem pro zrušení napadeného rozhodnutí (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 ze dne 4. 3. 2014, publikované pod č. 40/2014 Sb.).
18. Podmínkou, aby Nejvyšší soud posuzoval napadená rozhodnutí a řízení jim předcházející z hlediska dodržení základních práv a svobod obviněného, je rovněž to, že v podaném dovolání je taková námitka uplatněna. Nic takového však dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku neučinil, zabýval se výhradně zpochybňováním skutkových závěrů soudů nižších stupňů, brojením proti validitě znaleckých závěrů a zcela hypotetickými úvahami nad právním posouzením jednání, vycházejícím z jeho vlastní (a pro něj příznivější) konstrukce skutkového děje. To vše ve snaze přesvědčit dovolací soud, že se žádného „týrání“ poškozené ve smyslu §199 odst. 1 tr. zákoníku nedopustil. Je potřeba opětovně zdůraznit, že takto formulované výhrady nezakládají oprávnění Nejvyššího soudu věcně přezkoumávat napadená rozhodnutí ani řízení jim předcházející, a za takové situace nezbývá, než dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnout.
19. Nad rámec uvedeného je možno doplnit, že znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinická psychologie, MUDr. Lucie Závěšické Ph.D., a Mgr. Romany Hübnerové, Ph.D., včetně způsobu, jakým jej oba soudy nižších instancí hodnotily, splňoval kritéria stanovená rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 6. 8. 2009, sp. zn. 30 Cdo 352/2008. Je možno citovat jeden z jeho požadavků, jenž má natolik obecný charakter, že jej lze analogicky užít též pro účely trestního řízení: „ Hodnocení důkazu znaleckým posudkem tedy spočívá v posouzení, zda závěry posudku jsou náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, zda závěry posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních důkazů a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení. Z uvedeného vyplývá, že důkaz znaleckým posudkem soud hodnotí jako každý jiný důkaz, nemůže však přezkoumávat věcnou správnost odborných závěrů … “. Dále je vhodné zopakovat i dovolatelem zdůrazněnou pasáž: „ Aby soud mohl znalecký posudek odpovědně hodnotit, nesmí se znalec omezit ve svém posudku na podání odborného závěru, nýbrž z jeho posudku musí mít soud možnost seznat, z kterých zjištění v posudku znalec vychází, jakou cestou k těmto zjištěním dospěl a na základě jakých úvah došel ke svému závěru (srov. Rc 47/55). Závěry znaleckého posudku přitom nelze bez dalšího přebírat, ale je třeba v případě potřeby je ověřovat i jinými důkazy, a to zejména tehdy, jestliže mohou být pochybnosti o správnosti závěrů znaleckého posudku. ”.
20. Nejvyšší soud již naznačil, že jak nižší soudy, tak znalkyně uvedeným požadavkům dostály. Předmětný posudek (č. l. 12, jeho doplnění na č. l. 56 spisu) je velmi podrobný. Znalkyně vycházely nejen z výpisu ze spisu a rozhovoru s poškozenou, nýbrž také z několika testů (srov. stranu 20 posudku, č. l. 31 spisu), které by charakter osobnosti posuzované (poškozené) musely poodhalit i bez ohledu na jí tvrzené skutečnosti. Výsledky těchto testů jsou podrobně rozvedeny na str. 27 až 41 posudku (č. l. 38 – 52 spisu). Je tudíž nutno zcela odmítnout obhajobu obviněného, že znalecký posudek je nepřezkoumatelný, neboť opak je pravdou, jsou v něm uvedeny jak metody zkoumání, tak jejich výsledky. Rovněž výtky dovolatele, že znalkyně vycházely pouze z ničím neověřených tvrzení poškozené, se s ohledem na právě zmíněné nezakládá na pravdě. Nelze navíc pominout, že psychologická část zkoumání předcházela té psychiatrické, a tudíž s jejími výsledky mohla kalkulovat i MUDr. Lucie Závěšická, Ph.D. Ve smyslu citovaného judikátu lze dodat, že závěry posudku velmi logicky vyplývají z rozhovorů s poškozenou s oběma znalkyněmi a výsledků psychologických testů a jsou jimi náležitě podloženy a odůvodněny. Nižším soudům proto muselo být (a také bylo) zřejmé „z kterých zjištění v posudku znalkyně vyšly, jakou cestou k těmto zjištěním dospěly a na základě jakých úvah došly ke svému závěru“. Pominout nakonec nelze ani naprostý soulad znaleckých závěrů s dalšími ve věci provedenými důkazy, které soudy shledaly věrohodnými.
21. V souvislosti se shora uvedeným postačuje již pouze ve stručnosti doplnit, že nalézací soud zjistil skutkový děj jednání v bodě 1) způsobem odpovídajícím §2 odst. 6 tr. ř. a v souladu s požadavky §2 odst. 5 tr. ř. Zcela správně přitom vycházel z výpovědi poškozené, kterou podporují všechny ostatní věrohodně vyznívající důkazy – kromě probíraného znaleckého posudku i výpovědi v podstatě všech svědků, znalecký posudek k osobě obviněného a další listinné důkazy, přičemž bez významu v tomto směru není rovněž jednání dovolatele popsané pod body ad 2) a 3) výroku o vině (proti kterému ani on sám ničeho nenamítal). Jeho obhajoba naopak zůstává naprosto osamocena a vyvrácena všemi zmíněnými důkazy. Jelikož Nejvyšší soud není v dovolacím řízení oprávněn do skutkových zjištění nižších soudů nijak zasahovat, v tomto případě se s nimi navíc plně ztotožnil, považuje za situace, kdy oba soudy dostály i požadavkům §125 odst. 1 tr. ř. své úvahy náležitě odůvodnit, za dostatečné na příslušné pasáže obou napadených rozhodnutí pouze odkázat (srov. str. 11 – 14 rozsudku soudu nalézacího a str. 5 – 7 usnesení soudu odvolacího).
22. Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Proto ani nepostupoval podle §265i odst. 3 tr. ř. a nepřezkoumával napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Přitom je nutné uvést, že takový aplikační postup nezasáhl do základních práv dovolatele, a tudíž není ani v rozporu s nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 180/03 a sp. zn. I. ÚS 55/04, v nichž tento soud vyslovil výhrady k extenzivnímu výkladu §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. ze strany Nejvyššího soudu.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. 10. 2018
JUDr. Jan Bláha
předseda senátu