ECLI:CZ:US:2019:3.US.640.19.1
sp. zn. III. ÚS 640/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Josefem Fialou o ústavní stížnosti stěžovatele Mirko Möllena, advokáta, sídlem Barthstrasse 16, Mnichov, Spolková republika Německo, insolvenčního správce dlužníka VIKTORIAGRUPPE Aktiengesellschaft, sídlem Germeringer Str. 1, Krailling, Spolková republika Německo, zastoupeného JUDr. Jiřím Vaníčkem, advokátem, sídlem Šaldova 34/466, Praha 8 - Karlín, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 19. prosince 2018 č. j. 2 Afs 190/2018-50, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Specializovaného finančního úřadu, sídlem nábřeží Kapitána Jaroše 1000/7, Praha 7 - Holešovice, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal, aby bylo zrušeno usnesení Nejvyššího správního soudu označené v záhlaví, neboť je názoru, že jím byla porušena jeho základní práva a svobody zaručená v čl. 2 odst. 2 a 3, čl. 4 odst. 1, čl. 11 odst. 1 a 5, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Rovněž je názoru, že napadeným usnesením byl porušen čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy.
2. Napadeným rozhodnutím Nejvyšší správní soud vyzval stěžovatele, aby ve lhůtě 15 dnů od doručení daného usnesení zaplatil soudní poplatek ve výši 5 000 Kč.
II.
Argumentace stěžovatele
3. Stěžovatel namítl, že je ze zákona osvobozen od soudních poplatků dle §11 odst. 2 písm. n) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o soudních poplatcích"). Nejvyšší správní soud byl dle jeho názoru povinen posoudit, zda se rozhodnutí správního orgánu, které bylo předmětem žaloby, týkalo majetkové podstaty. Daně a poplatky takový dopad dle stěžovatele mají. Nejvyšší správní soud dle něj nepřípadně vycházel ze závěrů usnesení svého rozšířeného senátu ze dne 10. 7. 2018 č. j. 4 As 149/2017-121 (3767/2018 Sb. NSS).
4. Stěžovatel se domnívá, že jeho ústavní stížnost svým významem přesahuje jeho vlastní zájmy. Dotýká se totiž každého subjektu v obdobné situaci. Pro futuro by dle jeho názoru mělo být postaveno najisto, zda dlužník nacházející se v insolvenčním řízení v obdobné situaci musí platit soudní poplatek v řízení před správními soudy.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Předtím, než se Ústavní soud může zabývat materiální stránkou věci, je vždy povinen přezkoumat procesní náležitosti ústavní stížnosti vyžadované zákonem o Ústavním soudu, což zahrnuje i posouzení, zda podání splňuje podmínku přípustnosti podle §43 odst. 1 písm. e) uvedeného zákona. V daném případě shledal, že tomu tak není.
6. Dle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnosti nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje.
7. Usnesení s výzvou k zaplacení soudního poplatku není způsobilé bezprostředně způsobit zásah do základních práv a svobod poplatníka, nýbrž takový důsledek by bylo možné přičíst až usnesení, kterým se zastavuje řízení z důvodu nezaplacení soudního poplatku, nebo usnesení, kterým nebylo vyhověno návrhu poplatníka na vrácení poplatku, jenž byl zaplacen na základě nesprávné výzvy soudu. Obdobným způsobem lze uvažovat i o stanovení lhůty k zaplacení poplatku, protože k porušení základních práv poplatníka nedochází jejím marným uplynutím, nýbrž až rozhodnutím o zastavení řízení, které může být vydáno i později. Usnesení, kterým se vyzývá poplatník k zaplacení soudního poplatku, tak nelze považovat za rozhodnutí o posledním procesním prostředku podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu [viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 23. 4. 2013 sp. zn. Pl. ÚS-st. 35/13 (ST 35/69 SbNU 859; 124/2013 Sb.), bod 6.; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z http://nalus.usoud.cz]. Ústavní stížnost je tak nepřípustná dle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
8. V obecné rovině je však možno připustit ústavní stížnost proti usnesení s výzvou k zaplacení soudního poplatku dle §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu (srov. zmíněné stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 35/13, bod 13.). Dle daného ustanovení Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, jestliže svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo.
9. Možnost přijetí jinak nepřípustné ústavní pro podstatný přesah vlastních zájmů stěžovatele představuje významnou výjimku ze zásady subsidiarity ústavní stížnosti, kterou je třeba vykládat restriktivně [srov. např. nález ze dne 13. 3. 1996 sp. zn. II. ÚS 193/94 (N 19/5 SbNU 159)]. Nepostačuje (prostý) přesah vlastních zájmů, zákon vyžaduje podstatný přesah, který lze spatřovat přinejmenším ve dvou směrech. Jednak k velkému okruhu osob [typicky tisíce osob, srov. např. nález ze dne 24. 4. 1996 sp. zn. I. ÚS 38/95 (N 35/5 SbNU 283)], jednak v závažnosti dopadů problematiky, jíž se ústavní stížnost dotýká. Závažnost dopadů musí být pociťována natolik naléhavě, že je odůvodněno upuštění od požadavků na vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva. Musí jít o problematiku mimořádně tíživou s těžko odstranitelnými následky.
10. Ústavní stížnost se dotýká výkladu §11 odst. 2 písm. n) zákona o soudních poplatcích, dle něhož se od soudního poplatku osvobozují insolvenční správce nebo dlužník s dispozičními oprávněními v řízení o nárocích, které se týkají majetku patřícího do majetkové podstaty nebo které mají být uspokojeny z tohoto majetku. Dané ustanovení se tak týká jednak insolvenčních správců ve vymezených řízeních a jednak dlužníků s dispozičními oprávněními ve vymezených řízeních.
11. Vůči insolvenčním správcům nelze spatřovat podstatný přesah vlastních zájmů stěžovatele s ohledem na výši soudních poplatků ve správním soudnictví stanovených fixně (3 000 Kč za žalobu proti rozhodnutí správního orgánu; 5 000 Kč za kasační stížnost). I v případě, že by insolvenční správci považovali zpoplatnění určitých řízení za nesprávné, nejsou u nich dány natolik tíživé dopady spojené s výzvou k zaplacení, které by ve vztahu k nim odůvodnily podstatný přesah zájmů stěžovatele. Insolvenčním správcům se totiž dobře nabízí soudní poplatek zaplatit a obratem žádat jeho vrácení (srov. bod 5. výše zmíněného stanoviska pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 35/13). U dlužníků s dispozičními oprávněními lze pochybovat, zda se na správní soudy obrací v takovém počtu, aby byl naplněn požadavek dotčení velkého okruhu osob u podstatného přesahu vlastních zájmů stěžovatele. U dlužníků se navíc nabízí možnost využití institutu individuálního osvobození od soudního poplatku (§36 odst. 3 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního). Nelze proto shledat ani potřebnou závažnost dopadů.
12. Lze shrnout, že přípustnost stěžovatelovy ústavní stížnosti není založena ani dle §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavního soudu.
13. Z výše uvedených důvodů soudce zpravodaj odmítl ústavní stížnost dle §43 odst. 1 písm. e) ve spojení s §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. března 2019
Josef Fiala v. r.
soudce zpravodaj