ECLI:CZ:US:2019:3.US.683.18.1
sp. zn. III. ÚS 683/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti KUBDAT Software, s. r. o. "v likvidaci", sídlem Volgogradská 74/8, Ostrava, zastoupené Mgr. Petrem Kaustou, advokátem, sídlem Čs. Legií 1719/5, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2017 č. j. 27 Cdo 4531/2017-642, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. února 2017 č. j. 5 Cmo 110/2016-573 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. prosince 2015 č. j. 26 Cm 86/2008-484, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Ing. Milána Mikuše, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro jejich rozpor zejména s čl. 4, čl. 89 odst. 2 a čl. 90 Ústavy, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a 3, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i s čl. 6 odst. 1, čl. 13, čl. 14 a čl. 17 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z obsahu napadených rozhodnutí se podává, že Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") svým v pořadí druhým rozsudkem ve věci zamítl žalobu stěžovatelky, jíž se z titulu náhrady škody domáhala po vedlejším účastníkovi (jako jednom z jejích tehdejších jednatelů) zaplacení částky 950 000 Kč s příslušenstvím, neboť dospěl k závěru, že vedlejším účastníkem vznesená námitka promlčení uplatněného nároku byla důvodná. Zároveň rozhodl o povinnosti stěžovatelky k náhradě nákladů řízení vedlejšího účastníka a o tom, že Česká republika nemá právo na náhradu nákladů řízení vůči stěžovatelce.
3. K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") napadeným rozsudkem rozsudek krajského soudu ve věci samé potvrdil; odlišně rozhodl toliko o nákladech řízení před krajským soudem a stěžovatelce uložil povinnost k náhradě nákladů odvolacího řízení.
4. Nejvyšší soud řízení o dovolání stěžovatelky proti rozsudku krajského soudu zastavil (výrok I) a v části směřující proti rozsudku vrchního soudu je odmítl jako nepřípustné (výrok II.), "neboť nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v §238a o. s. ř. a není přípustné ani podle §237 o. s. ř.". Dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (výrok III.).
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Ve velmi obsáhlé a místy jen obtížně srozumitelné ústavní stížnosti stěžovatelka v podstatě namítá, že v řízení před obecnými soudy nebyly provedeny jakékoliv důkazy, v důsledku čehož mají být napadená rozhodnutí zatížena vadou nepřezkoumatelnosti. Soudy se rovněž nedostatečně vypořádaly s její argumentací, jíž rozporovala důvodnost vedlejším účastníkem vznesené námitky promlčení. Soudcům rozhodujícím ve věci dále opakovaně vytýká, že "prosazováním koncepce komunistického práva... praktikují společenskou, právnickou a soudcovskou tyranii... a zotročují samu lidskou duši".
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, přičemž stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Po přezkoumání napadených rozhodnutí z hlediska stěžovatelkou uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Ústavní soud předesílá, že není oprávněn zasahovat do rozhodovací pravomoci soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 83, čl. 90 až 92 Ústavy). Nepřísluší mu výkon přezkumného dohledu nad činností těchto soudů v rovině podústavního práva. Ústavní soud zároveň zdůrazňuje zásadu minimalizace svých zásahů a zásadu sebeomezení při využívání svých kasačních pravomocí. Kasační zásah Ústavního soudu vůči rozhodnutím obecných soudů z podnětu individuální ústavní stížnosti připadá v úvahu jen tehdy, když napadeným rozhodnutím skutečně došlo k porušení subjektivních základních práv a svobod konkrétního stěžovatele. K takovému závěru však Ústavní soud v posuzované věci nedospěl.
9. Předně nutno zdůraznit, že stěžovatelka ve své ústavní stížnosti pouze pokračuje v polemice se závěry obecných soudů obsáhlou a značně nepřehlednou argumentací, v níž lze často jen obtížně nalézt souvislost s podstatou posuzované věci [jak ostatně Ústavní soud naznal již v případě jiných stěžovatelkou podaných ústavních stížností (usnesení sp. zn. IV. ÚS 750/14 ze dne 13. 8. 2015 nebo sp. zn. III. ÚS 3723/14 ze dne 18. 6. 2015, veřejně dostupná na internetu na http://nalus.usoud.cz)].
10. Ústavní soud nesouhlasí s tvrzeními stěžovatelky o absenci řádného dokazování v řízení před obecnými soudy ani s namítanou nepřezkoumatelností z něho vzešlých rozhodnutí. Z jejich odůvodnění je naopak zcela zjevné, že obecné soudy se důvodností vedlejším účastníkem vznesené námitky promlčení, jakož i s tím spojenou otázkou případného rozporu jejího vznesení s dobrými mravy řádně zabývaly a závěry, k nimž dospěly, náležitým způsobem promítly do svých rozhodnutí, na něž Ústavní soud v podrobnostech odkazuje. Obecné soudy přesvědčivě zdůvodnily, na základě jakých skutečností dospěly k názoru, že společník stěžovatelky Libor Kubala, jenž jejím jménem nárok na náhradu škody uplatňoval, věděl již v průběhu roku 2003, případně nejpozději ode dne 28. 4. 2004, o jednání vedlejšího účastníka, z něhož svůj nárok odvozoval, a nic mu tak nebránilo v jeho včasném uplatnění u soudu. Učinil tak však až dne 13. 5. 2008, tedy po uplynutí čtyřleté promlčecí doby podle §397 a 398 tehdy platného zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník. Závěry přijaté obecnými soudy jsou logické a srozumitelné, přičemž Ústavní soud neshledává důvod, pro který by je měl jakkoliv zpochybňovat.
11. Opodstatněnými Ústavní soud neshledal konečně ani stěžovatelčiny "výtky" týkající se "prosazování koncepce komunistického práva" a "práva totalitních režimů" obecnými soudy. Rovněž s ohledem na obecnost těchto tvrzení, z nichž nelze zjistit reálnou spojitost s posuzovanou věcí, na ně nutno dle Ústavního soudu nahlížet jako na pouhý prostředek, jímž se stěžovatelka rozhodla zdůraznit svou nespokojenost se způsobem, jakým soudy v její věci rozhodly.
12. Stejně jako ve výše citovaných usneseních v obdobných věcech stěžovatelky dospěl i zde Ústavní soud po celkovém posouzení k závěru, že obecné soudy postupovaly v souladu s ústavními principy a požadavky řádného procesu a že řízení vedoucí k vydání napadených rozhodnutí nelze než kvalifikovat jako spravedlivé ve smyslu části páté Listiny, resp. čl. 6 Úmluvy. Okolnost, že stěžovatelka se závěry soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti.
13. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky, ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. prosince 2019
Josef Fiala v.r.
předseda senátu