ECLI:CZ:NS:2017:27.CDO.4531.2017.1
sp. zn. 27 Cdo 4531/2017-642
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka a soudců JUDr. Marka Doležala a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobkyně KUBDAT Software, s. r. o. "v likvidaci" , se sídlem v Ostravě, Volgogradská 74, PSČ 700 30, identifikační číslo osoby 25351036, zastoupené Mgr. Petrem Kaustou, advokátem, se sídlem v Ostravě, Čs. legií 1719/5, PSČ 702 00, proti žalovanému M. M. , zastoupenému JUDr. Jiřím Mlčochem, advokátem, se sídlem v Ostravě, Nádražní 1325/18, PSČ 702 00, o zaplacení 1.342.440 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 26 Cm 86/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. prosince 2015, č. j. 26 Cm 86/2008-484, a rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. února 2017, č. j. 5 Cmo 110/2016-573, takto:
I. Řízení o „dovolání“ žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. prosince 2015, č. j. 26 Cm 86/2008-484, se zastavuje .
II. Dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. února 2017, č. j. 5 Cmo 110/2016-573, se odmítá .
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 1. prosince 2015, č. j. 26 Cm 86/2008-484, zamítl žalobu o zaplacení 950.000 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení tak, že je žalobkyně povinna žalovanému na nákladech řízení zaplatit částku 453.883 Kč (výrok II.) a že Česká republika nemá vůči žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).
Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalobkyně v záhlaví označeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně ve výrocích I. a III. potvrdil (první výrok), ve výroku II. je změnil tak, že uložil žalobkyni zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 314.757 Kč (druhý výrok), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (třetí výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu a výslovně i proti rozsudku soudu prvního stupně podala žalobkyně dovolání.
Dovolání je ve smyslu §236 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), mimořádným opravným prostředkem, kterým lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Z uvedeného vyplývá, že dovoláním nelze úspěšně napadnout rozhodnutí soudu prvního stupně.
Opravným prostředkem pro přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně je podle §201 o. s. ř. odvolání, pokud to zákon nevylučuje. Občanský soudní řád proto také neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti takovému rozhodnutí. Jelikož nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, Nejvyšší soud řízení o „dovolání” proti rozhodnutí soudu prvního stupně, které touto vadou trpí, zastavil podle §104 odst. 1 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. září 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné pod číslem 47/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř. odmítl jako nepřípustné, neboť nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v §238a o. s. ř. a není přípustné ani podle §237 o. s. ř.
Na řešení dovolatelkou formulovaných právních otázek uvedených v dovolání pod čísly 1. až 11. a 13. až 23. napadené rozhodnutí nespočívá. Dovolatelka pomíjí, že podle §237 o. s. ř. je jedním z předpokladů přípustnosti dovolání skutečnost, že na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva napadené rozhodnutí závisí, tedy že odvolacím soudem vyřešená právní otázka je pro jeho rozhodnutí určující (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. července 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, v němž Nejvyšší soud zdůraznil, že dovolání není přípustné podle §237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí).
Vytýkané vady řízení (zejména nepřezkoumatelnost, nepředvídatelnost a překvapivost rozhodnutí odvolacího soudu, nesplnění poučovací povinnosti, nevypořádání se se všemi námitkami dovolatelky) nezahrnují žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, na jejímž vyřešení by záviselo napadené rozhodnutí; nejsou tak způsobilým dovolacím důvodem (§241a odst. 1 o. s. ř.). Ostatně napadené rozhodnutí tvrzenými vadami netrpí (ve vztahu k namítané nepřezkoumatelnosti srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněného pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na závěru, podle něhož je žalobou uplatněné právo promlčeno a vznesení námitky promlčení neodporuje dobrým mravům.
Nejvyšší soud nesdílí názor dovolatelky, podle kterého „závěry nalézacího i odvolacího soudu týkající se promlčení a počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty jsou v rozporu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu anebo jsou rozhodovány rozdílně, a to např. rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2678/2015“. Z tohoto rozhodnutí (jedná se o rozsudek ze dne 27. dubna 2016, sp. zn. 29 Cdo 2678/2015) totiž nevyplývá (dovolatelkou prosazovaný) závěr, podle kterého se soudy nemohou zabývat vznesenou námitkou promlčení, aniž by se před tím zabývaly tím, zda žalovaný porušil právní povinnost (a jakou), zda (a kdy) dovolatelce vznikla škoda (a v čem spočívala) a zda je dána příčinná souvislost mezi porušením právní povinnosti a vznikem škody.
Dovolatelka se ostatně mýlí, domnívá-li se, že se odvolací soud otázkou doby vzniku škody nezabýval. Odvolací soud totiž dospěl k závěru, podle kterého tvrzená škoda měla dovolatelce vzniknout dne 21. listopadu 2002, vycházeje přitom ze skutkového zjištění soudu prvního stupně, podle něhož částka 950.000 Kč byla z majetku dovolatelky vyplacena (předmětné peněžní prostředky, se kterými žalovaný disponoval, z majetku společnosti ušly) právě v tento den. Takový závěr je zcela v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2015, sp. zn. 29 Cdo 440/2013).
V souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu je též závěr odvolacího soudu, podle kterého je námitka promlčení důvodná; k výkladu §398 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31. prosince 2013, zejména pak počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. září 2009, sp. zn. 29 Cdo 3526/2007, uveřejněný pod číslem 82/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a na něj navazující rozsudky téhož soudu ze dne 15. září 2010, sp. zn. 29 Cdo 2308/2009, a ze dne 26. května 2015, sp. zn. 29 Cdo 3212/2013).
Dovolání nečiní přípustným ani řešení otázky, zda vznesení námitky promlčení žalovaným není v rozporu s dobrými mravy; odvolací soud ji totiž zodpověděl v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu (srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. srpna 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněného pod číslem 59/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a nálezů Ústavního soudu ze dne 15. ledna 1997, sp. zn. II. ÚS 309/95, ze dne 6. září 2005, sp. zn. I. ÚS 643/04, a ze dne 3. června 2008, sp. zn. IV. ÚS 581/06), podle které by se uplatnění námitky promlčení příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení.
Odvolací soud se shora popsanými kritérii řídil a náležitým způsobem odůvodnil, proč neshledal vznesení námitky promlčení žalovaným v rozporu s dobrými mravy.
Konečně přípustnost dovolání nezakládá ani posouzení výše náhrady nákladů řízení, neboť rozhodnutí odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů je v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu a Ústavního soudu (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. listopadu 1995, sp. zn. 2 Tzn 10/95, uveřejněné pod číslem 32/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2016, sp. zn. 29 Cdo 704/2016, a nálezy Ústavního soudu ze dne 9. února 2016, sp. zn. I. ÚS 2933/15, či ze dne 7. června 2016, sp. zn. IV. ÚS 3559/15).
Dovolatelka v dovolání navrhuje odklad vykonatelnosti a právní moci dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 23. srpna 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, dospěl k závěru, že jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení (§243c o. s. ř.), není „projednatelný“ ani návrh na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, protože jde o návrh akcesorický. Nejvyšší soud se proto tímto návrhem nezabýval.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 in fine o. s. ř.).
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z článku II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dále z části první, článku II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. listopadu 2017
JUDr. Filip Cileček
předseda senátu