ECLI:CZ:US:2019:3.US.713.19.1
sp. zn. III. ÚS 713/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti obchodní společnosti ALTAKO s. r. o., sídlem Pražská 89, Trutnov, zastoupené JUDr. Josefem Moravcem, advokátem, sídlem Velké náměstí 135/19, Hradec Králové, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. prosince 2018 č. j. 23 Cdo 389/2018-252, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. října 2017 č. j. 47 Co 142/2017-231 a rozsudku Okresního soudu v Trutnově ze dne 19. dubna 2017 č. j. 130 C 95/2015-178, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Trutnově, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Explicit, s. r. o., sídlem Ostřetín 204, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Okresní soud v Trutnově (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 19. 4. 2017 č. j. 130 C 95/2015-178 ve výroku I. uložil žalované (stěžovatelce) povinnost zaplatit vedlejší účastnici řízení (žalobkyni) částku 152 583,60 Kč s příslušenstvím z důvodu stěžovatelkou neuhrazených faktur za práce provedené právním předchůdcem vedlejší účastnice řízení na díle (stavbě), které byly stěžovatelkou rovněž schváleny; dále stěžovatelce uložil povinnost zaplatit vedlejší účastnici řízení částku 306 692 Kč jako smluvní pokutu z částky 152 583,60 Kč ve výši 0,2 % denně za dobu od 23. 2. 2013
do 24. 11. 2015. Výrokem II. žalobu co do částky 91 917,80 Kč s příslušenstvím zamítl. Výrokem III. pak stěžovatelce uložil nahradit vedlejší účastnici řízení náklady řízení ve výši 14 740 Kč.
3. K odvolání obou účastnic (stěžovatelky jako žalobkyně a vedlejší účastnice jako žalované) v původním řízení Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 17. 10. 2017 č. j. 47 Co 142/2017-231 rozhodnutí okresního soudu potvrdil a stěžovatelce uložil nahradit vedlejší účastnici řízení náklady odvolacího řízení ve výši 11 534,80 Kč. Soudy obou stupňů, které danou věc posuzovaly podle §536 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, shodně dospěly k závěru o oprávněnosti části žaloby, když podstatné pro danou věc bylo, že práce byly provedeny (právním předchůdcem vedlejší účastnice řízení) a stěžovatelka je rovněž schválila. Za nedůvodnou pak považovaly pouze část uplatněného nároku vyplývajícího z faktury na pozastávky, neboť v řízení bylo prokázáno, že dílo nebylo stěžovatelce předáno způsobem sjednaným ve smlouvě o dílo.
4. Následné dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud usnesením ze dne 6. 12. 2018 č. j. 23 Cdo 389/2018-252 odmítl, neboť je neshledal přípustným. Spatřovala-li stěžovatelka jeho přípustnost v řešení otázky, zda je objednatel díla prováděného na základě smlouvy o dílo uzavřené podle obchodního zákoníku oprávněn uplatnit nároky z vad díla ještě předtím, než je dílo provedeno a předáno, Nejvyšší soud rozpor rozhodnutí krajského soudu se svojí judikaturou (rozsudkem ze dne 29. 10. 2009 sp. zn. 23 Cdo 4092/2007) neshledal. Krajský soud se totiž právem z odpovědnosti za vady díla správně nezabýval, a to z důvodu, že předmětné dílo vůbec nebylo předáno a převzato. Nárok v rozsahu vyplývajícím z konečné fakturace, která měla být provedena po ukončení a předání díla, tak jak bylo ve smlouvě o dílo sjednáno, pak byl soudy zamítnut. V posuzovaném případě soudy dovodily, že v souladu se smluvním ujednáním stran nastala splatnost části ceny díla, neboť vyfakturované práce byly provedeny a schváleny a pouze v tomto rozsahu byl nárok žalobkyně shledán oprávněným. Jako další předložila stěžovatelka Nejvyššímu soudu otázku, zda je objednatel díla prováděného podle smlouvy o dílo uzavřené podle obchodního zákoníku oprávněn odepřít platbu za dílo v případě, že schválené práce nebyly provedeny řádně, v případě, že ve smlouvě je sjednáno, že cena díla má být placena průběžně na základě schváleného soupisu prací. Na řešení uvedené otázky však rozhodnutí krajského soudu rovněž nespočívalo, neboť soudy nevyšly ze skutkového závěru, že vyfakturované a schválené práce byly provedeny vadně.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Nejprve stručně rekapituluje skutkový stav, přičemž uvádí zjištění, která považuje za nesporná. Nesouhlasí s rozhodnutím Nejvyššího soudu a s tím, jak se vypořádal s jejím dovoláním. Podle stěžovatelky nemůže obstát především závěr, že vadnost díla nebyla prokázána, když tuto skutečnost shledal již okresní soud, avšak nepovažoval ji pro rozhodnutí za relevantní. Soudům vytýká, že postupovaly formalisticky, když vyhověly žalobě a nijak se nezabývaly účelovostí postoupení pohledávky. Stěžovatelka následně poukazuje na celou řadu skutečností, které měly soudy při svém rozhodování zohlednit (např. prodlení zhotovitele, vady díla, okolnosti schválení soupisu prací, účelovost postoupení pohledávky atd.). Stěžovatelka uzavírá, že požadavku na zaplacení vadného díla, které však nemůže reklamovat
(z důvodu postoupení pohledávky ze zhotovitele na vedlejší účastnici řízení), nemělo být vyhověno.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud úvodem připomíná, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
8. Stěžovatelka brojí proti rozhodnutím obecných soudů, jimž vytýká, že nezohlednily podstatné okolnosti sporu a postupovaly formalisticky. Především nesouhlasí, že by vadnost díla nebyla prokázána. Již na tomto místě je třeba poukázat na to, že stěžovatelka, obdobně jako v dovolání, mylně vychází z toho, že otázka vad díla byla pro posouzení uplatněného nároku určující. Tak tomu není. Soudy totiž dospěly k jednoznačnému závěru (podpořenému judikaturou Nejvyššího soudu), že v situaci, kdy bylo ujednáno průběžné placení provedených prací, má vedlejší účastnice řízení nárok na zaplacení těch prací, které byly provedeny a stěžovatelkou schváleny. Případné vady díla, které ostatně ani nebyly soudy výslovně konstatovány (pouze okresní soud letmo zmínil nízkou kvalitu provedených prací), nemají na oprávněnost tohoto nároku vliv. Skutečnost, že k předání a převzetí díla nedošlo, se pak projevila v tom, že nárok ve výši odpovídající výplatě pozastávek, který uplatňovala vedlejší účastnice řízení z konečné fakturace, jí nebyl přiznán. Proti těmto závěrům nemá Ústavní soud z ústavněprávního hlediska řádné výhrady.
9. Zpochybňuje-li stěžovatelka výše uvedené závěry, jde tak z její strany o pouhou polemiku s podústavním právem, která nemá potřebný ústavněprávní přesah. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu nepřísluší. Ústavní soud již v řadě případů judikoval, že mu nepřísluší přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů. Rovněž výklad jiných než ústavních předpisů i jejich použití při řešení konkrétních případů jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Skutečnost, že soudy vyslovily právní názor, s nímž se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti.
10. Ústavní soud uzavírá, že neshledal v postupu obecných soudů pochybení, neboť napadená rozhodnutí jsou logicky odůvodněna, nevykazují prvky svévole a nezakládají zásah do základního práva stěžovatelky na soudní ochranu či spravedlivý proces.
11. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky byla její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. dubna 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu