ECLI:CZ:US:2019:3.US.724.16.1
sp. zn. III. ÚS 724/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti obchodní společnosti ISALIS v. o. s., sídlem Jankovcova 1518/2, Praha 7 - Holešovice, insolvenční správkyně obchodní společnosti S. P. M. Liberec s. r. o., sídlem Čerchovská 191/15, Liberec, za niž jedná Mgr. Jiří Andrýsek, advokát, sídlem Jankovcova 1518/2, Praha 7 - Holešovice, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. prosince 2015 č. j. 23 Cdo 4219/2013-987, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. května 2013 č. j. 3 Cmo 432/2012-914 (v rozsahu potvrzujícím XVI. výrok a potvrzujícím ve změněném znění I., III., VI., VIII., XI. a XIII. výrok níže uvedeného rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci) a I., II., III., VI., VII., VIII., XI., XII., XIII., XVI., XVII. a XVIII. výroku rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 31. ledna 2012 č. j. 37 Cm 138/2007-829, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci, jako účastníků řízení, a Martina Hanuše, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") stěžovatelka žádá o zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, kterými měl být porušen čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a ze spisu Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále jen "krajský soud") sp. zn. 37 Cm 138/2007, který si Ústavní soud vyžádal, se podává, že krajský soud shora označeným rozsudkem uložil obchodní společnosti S. P. M. Liberec s. r. o. (dále též jen "původní stěžovatelka") povinnost zdržet se výroby, nabízení, uvádění na trh, vývozu nebo užívání či k uvedeným účelům skladování svých ve výrocích specifikovaných výrobků "batoh 65 l" a "batoh seskokový 80 l", "batoh 30 l" a výrobků "taktická vesta pro speciální a průzkumné jednotky" a "taktická vesta UNI 2007", na kterých je aplikován průmyslový vzor vedlejšího účastníka, zaregistrovaný u Úřadu průmyslového vlastnictví (dále jen "Úřad") pod č. 31948, č. 31608 a č. 32121 (I., VI. a XI. výrok), nebo výrobků, na kterých je plně či částečně tento průmyslový vzor použit (II., VII. a XII. výrok), a rovněž jí uložil povinnost stáhnout tyto výrobky z trhu (III., VIII. a XIII. výrok); nadto uložil původní stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi přiměřené zadostiučinění ve výši 5 124 374,20 Kč (XVI. výrok). Současně krajský soud zamítl žalobu vedlejšího účastníka v části, ve které se domáhal uložení povinnosti výše uvedené výrobky původní stěžovatelky zničit (IV. a IX. výrok) a povinnosti dvakrát po sobě s minimálně sedmidenním odstupem nechat uveřejnit v deníku Mladá Fronta DNES omluvu v blíže specifikovaném znění (V., X. a XV. výrok), a XVII. a XVIII. výrokem rozhodl o náhradě nákladů řízení.
3. Krajský soud odůvodnil své rozhodnutí tím, že vedlejší účastník je oprávněným vlastníkem výše uvedených průmyslových vzorů č. 31948 (tlumok), č. 31608 (tlumok "malý") a č. 32121 (vesta s odnímatelnými kapsami) a že původní stěžovatelka nabízí výrobky označené vedlejším účastníkem v žalobě jako batoh 65 l, batoh seskokový 80 l, vesta pro speciální a průzkumné jednotky (taktická vesta UNI 2007), přičemž ze znaleckých posudků vyplynulo, že výrobky původní stěžovatelky svým vzhledem spadají do rozsahu chráněných průmyslových vzorů vedlejšího účastníka. Obvyklá hodnota licenčního poplatku za užití průmyslových vzorů vedlejšího účastníka činí 7,5 % ročně z dosažených tržeb, tržby za "vesty taktické UNI 2007" původní stěžovatelky činily (v roce 2008) částku 34 162 495 Kč. Krajský soud přitom dospěl k závěru, že původní stěžovatelka není v okruhu osob, které prokázaly, že započaly s užíváním průmyslového vzoru nezávisle na zapsaných vzorech (§25 zákona č. 207/2000 Sb., o ochraně průmyslových vzorů a o změně zákona č. 527/1990 Sb., o vynálezech, průmyslových vzorech a zlepšovacích návrzích, ve znění pozdějších předpisů), a jelikož zasáhla do práv vedlejšího účastníka k zapsaným průmyslovým vzorům, má vedlejší účastník podle §4 a §5 odst. 2 zákona č. 221/2006 Sb., o vymáhání práv z průmyslového vlastnictví a o změně zákonů na ochranu průmyslového vlastnictví, právo na přiměřené zadostiučinění i právo požadovat zdržení se porušování a odstranění jeho následků.
4. K odvolání původní stěžovatelky Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") rubrikovaným rozsudkem potvrdil XVI. výrok rozsudku krajského soudu, v rozsahu I., III., VI., VIII., XI. a XIII. výroku jej pak potvrdil ve znění, kterým konkretizoval ochranu průmyslových vzorů vedlejšího účastníka v poměru k výrobkům původní stěžovatelky, přičemž povinnost stáhnout své výrobky z trhu omezil pouze na ty výrobky původní stěžovatelky, jež jsou v jejím vlastnictví; co do povinnosti stáhnout výrobky z trhu, jestliže v jejím vlastnictví nejsou, III., VIII. a XIII. výrok rozsudku krajského soudu vrchní soud změnil tak, že žalobu v tomto rozsahu zamítl. Konečně II., VII. a XII. výrok rozsudku krajského soudu změnil vrchní soud tak, že žalobu o uložení tam uvedených povinností zamítl.
5. Vrchní soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními krajského soudu a odmítl námitku původní stěžovatelky proti zápisné způsobilosti průmyslových vzorů vedlejšího účastníka. Poukázal na to, že tuto otázku řešil již Úřad v souvislosti se zápisy vzorů i v souvislosti s návrhy původní stěžovatelky na jejich výmaz. Vzhledem k tomu, že v řízení nebyly zjištěny žádné okolnosti, jež by průmyslové vzory vedlejšího účastníka v jejich znacích novosti a individuální povaze zpochybnily, a že jeho průmyslové vzory přes návrhy původní stěžovatelky podle pravomocných rozhodnutí Úřadu vymazány nebyly, vrchní soud uzavřel, že jim nelze upírat uvedené znaky novosti a individuální povahy a vlastníkovi průmyslových vzorů právo na jejich ochranu. S odkazem na závěry znaleckého posudku vyžádaného soudem vrchní soud učinil právní závěr, že výrobky původní stěžovatelky nevyvolávají u informovaného uživatele odlišný celkový dojem oproti průmyslovým vzorům vedlejšího účastníka. Vrchní soud se proto ztotožnil s názorem krajského soudu, že původní stěžovatelka v tvrzeném rozsahu porušuje průmyslové vzory vedlejšího účastníka, pouze s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2010 sp. zn. 33 Cdo 4901/2009 formuloval přesněji některé výroky a ohledně zdržovacích nároků, které byly v petitu žaloby formulovány zcela obecně, žalobu zamítl.
6. Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením zamítl dovolání původní stěžovatelky jako nedůvodné, když je nejprve označil za přípustné pro řešení otázek, zda je soud povinen zabývat se popíranou zápisnou způsobilostí průmyslových vzorů žalobce za situace, kdy tuto otázku již zkoumal Úřad z jiného než žalovanou namítaného důvodu nezpůsobilosti registrace, a zda je soud povinen respektovat posouzení otázky splnění podmínky novosti průmyslového vzoru Úřadem ve vztahu ke známému stavu registrací průmyslových vzorů v rámci přihlašovacího řízení, a to proto, že tyto otázky dovolací soud doposud neřešil.
7. Nejvyšší soud přitom dospěl k závěru, že "posouzení zápisné způsobilosti (zejména novosti a individuální povahy) průmyslového vzoru při žalobě na jeho ochranu soud neprovádí, a to ani za situace, kdy tuto otázku již zkoumal Úřad průmyslového vlastnictví z jiného než žalovaným namítaného důvodu nezpůsobilosti registrace (byť v rámci posuzování rozsahu ochrany může zkoumat naplnění podmínky, která je svým slovním vymezením shodná s podmínkou zkoumanou i při posuzování zápisné způsobilosti - např. celkový dojem působící na informovaného uživatele). Tímto je zodpovězena i otázka, zda je soud povinen respektovat posouzení otázky splnění podmínky novosti průmyslového vzoru Úřadem průmyslového vlastnictví ve vztahu ke známému stavu registrací průmyslových vzorů v rámci přihlašovacího řízení." Zabýval-li se proto vrchní soud ve svém rozsudku zápisnou způsobilostí, činil tak podle Nejvyššího soudu pouze nad rámec nezbytného právního posouzení věci.
II.
Argumentace stěžovatelky
8. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy napadenými rozhodnutími překročily hranice dané zásadou volného hodnocení důkazů a svá rozhodnutí řádně neodůvodnily; rozhodnutí krajského soudu a vrchního soudu, resp. jejich odůvodnění tak jsou podle jejího názoru nepřezkoumatelná. Obecné soudy totiž podle mínění stěžovatelky založily svá skutková zjištění na vůči ní nespravedlivých a odborně vadných znaleckých posudcích, přičemž se - patrně z důvodu nedostatečné erudice - odmítly řádně zabývat jejími námitkami, jež v průběhu řízení proti těmto znaleckým posudkům vznesla. Současně obecné soudy podle stěžovatelky nepřihlédly pečlivě ke všemu, co za řízení vyšlo najevo, a nehodnotily provedené důkazy důsledně ve vzájemné souvislosti, konsekventně pak krajský soud a vrchní soud dospěly k vadným skutkovým zjištěním, na nichž posléze založily nesprávné - a ústavně nesouladné - právní závěry.
9. Nejvyššímu soudu stěžovatelka vytýká, že v dané věci postupoval formalisticky, řádně se nezabýval podstatou vznesených otázek, jež buď vůbec nezodpověděl, nebo na jejich základě dospěl ke zcela vadným právním závěrům. Přijatým právním názorem totiž dovolací soud fakticky připustil možnost výkladu práva v rozporu se smyslem právní úpravy průmyslových vzorů, čímž současně v úplnosti rezignoval na ochranu stěžovatelčiných práv, a navíc poskytl ochranu vedlejšímu účastníkovi, jenž zneužil svých - formálních - průmyslových práv.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána oprávněnou stěžovatelkou, jež byla účastnicí řízení, ve kterém byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je z níže uvedených důvodů řádně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ve lhůtě podaná ústavní stížnost je přípustná, neboť původní stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré dostupné zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
11. Na majetek původní stěžovatelky byl v průběhu řízení před Ústavním soudem prohlášen konkurs, pročež původní speciální plná moc, na jejímž základě byla v řízení před Ústavním soudem zastoupena, podle §252 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), zanikla. Jelikož předmět řízení vedeného před obecnými soudy spadá do majetkové podstaty úpadce (výrok XVI. rozsudku krajského soudu), došlo prohlášením konkursu podle §263 odst. 1 insolvenčního zákona k přerušení řízení o ústavní stížnosti, ve kterém bylo pokračováno k přípisu stěžovatelky ze dne 20. 12. 2018, jejž vyhodnotil Ústavní soud podle jeho obsahu tak, že stěžovatelka, jež podle §264 odst. 1 insolvenčního zákona ex lege nahradila v probíhajícím řízení původní stěžovatelku, navrhuje v daném řízení o ústavní stížnosti pokračovat. Současně vzal z obsahu tohoto přípisu (ve spojení s obsahem příslušného insolvenčního spisu) Ústavní soud na vědomí, že za stěžovatelku jedná Mgr. Jiří Andrýsek, advokát, což podle závěrů stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 8. 10. 2015 sp. zn. Pl. ÚS-st. 42/15 (ST 42/79 SbNU 637) znamená, že stěžovatelka je v řízení před Ústavním soudem řádně zastoupena.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
12. Ústavnímu soudu byla Ústavou svěřena působnost orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). V řízení o ústavních stížnostech fyzických a právnických osob proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jako nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je nadán kasační pravomocí toliko v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení. Nepřipadá-li tedy v dané věci do úvahy již prima facie porušení základních práv nebo svobod, Ústavní soud ústavní stížnost odmítne pro zjevnou neopodstatněnost.
13. Z argumentace obsažené v ústavní stížnosti, jíž stěžovatelka fakticky věnuje pouze dvě z celkem šestnácti stran, je zřejmé, že posuzovaná ústavní stížnost postrádá relevantní ústavněprávní argumentaci.
14. Jakkoli stěžovatelka namítá, že obecné soudy postupovaly v rozporu se zásadou volného hodnocení důkazů, z ústavní stížnosti (ve spojení s průběhem předchozího řízení) jasně vyplývá, že ve své podstatě stěžovatelka primárně toliko nesouhlasí se závěry ve věci klíčového znaleckého posudku vypracovaného znaleckým ústavem PATENTSERVIS Praha a. s. Stěžovatelka tak via facti nestaví svoji ústavněprávní kritiku napadených rozhodnutí na tvrzení nesprávného (svévolného) použití práva, nýbrž na oponentuře vůči obsahu stěžejního znaleckého posudku. Taková kritika však nemá v řízení před Ústavním soudem místo v tom smyslu, že bez dalšího není s to zpochybnit ústavní konformitu napadených soudních rozhodnutí.
15. V rámci ústavněprávního přezkumu napadených rozhodnutí obecných soudů je podstatné toliko to, zda jimi učiněné skutkové závěry mají potřebnou oporu v provedených důkazech, případně pak zda na podkladě těchto skutkových zjištění obecné soudy přijaly v zásadě hájitelné právní závěry. Skutečnost, že na základě provedených důkazů by bylo možno dospět i k jiným (stěžovatelce příznivějším) skutkovým zjištěním, je v řízení o ústavní stížnosti sama o sobě zcela bez významu.
16. Ústavní soud se proto zaměřil pouze na otázku, zda krajský soud provedl před vydáním napadeného rozhodnutí dokazování, jehož výsledky mu umožnily přijetí stěžovatelkou rozporovaných skutkových a právních závěrů. Z vyžádaného soudního spisu si přitom Ústavní soud ověřil, že krajský soud provedl prizmatem daného skutkového a právního kontextu adekvátní (rozsáhlé) dokazování, determinované v prvé řadě stěžovatelkou rozporovaným znaleckým posudkem znaleckého ústavu PATENTSERVIS Praha a. s., ze kterého vyplynulo, že je namístě se přiklonit v prvé řadě ke stěžovatelce nepříznivým závěrům, ke kterým dospěl ve svých posudcích znalec Ing. Jiří Sedlák, a současně není možno vycházet ze závěrů přijatých v původní stěžovatelkou předložených posudcích vypracovaných znalci Mgr. Václavem Karlíčkem a JUDr. Vladimírem Zamrzlou (srov. č. l. 219 soudního spisu). Z hlediska dodržení stěžovatelčiných základních procesních práv je pak rovněž podstatné, že původní stěžovatelka měla možnost v rámci jednání konaného dne 22. 6. 2010 věcně konfrontovat jednoho ze zpracovatelů tohoto posudku - Ing. Václava Kastnera (srov. č. l. 380 verte až 382 verte). Podstatné je navíc i to, že krajský soud nevycházel mechanicky toliko z onoho klíčového znaleckého posudku, ale že jeho obsah rovněž kriticky hodnotil v souvislosti s dalšími provedenými důkazy (srov. str. 11 a 12 rozsudku krajského soudu).
17. Jelikož stěžovatelka nad tento rámec žádné konkrétní námitky vůči napadeným rozhodnutím nevznáší, omezí se Ústavní soud na konstatování, že skutkové a právní závěry, ke kterým obecné soudy v posuzované věci dospěly, neshledává ústavně nesouladnými, respektive že v nich nespatřuje žádné zjevné ústavněprávní deficity.
18. Současně je třeba zdůraznit, že oproti očekávání stěžovatelky považuje Ústavní soud všechny napadené rozsudky za řádně odůvodněné; stěžovatelčina námitka, že jde o rozhodnutí nepřezkoumatelně odůvodněná, přitom nemůže obstát, neboť ze všech těchto rozhodnutí všeobecně srozumitelně vyplývá, proč soudy rozhodly ve výrocích rozsudků uvedeným způsobem. V prvé řadě tak z odůvodnění rozsudku krajského soudu a vrchního soudu jasně vyplývá, proč bylo namístě poskytnout ochranu vedlejším účastníkem vlastněným průmyslovým vzorům, resp. proč není - v daném soudním řízení - právně relevantní, že rovněž původní stěžovatelka měla zapsaný průmyslový vzor k inkriminovaným výrobkům (srov. zejména str. 8 rozsudku vrchního soudu ve spojení se str. 7 a 8 rozsudku Nejvyššího soudu).
19. Je tak namístě již pouze uzavřít, že stěžovatelka porušení jí dovolávaných ustanovení Listiny neprokázala; Ústavní soud proto podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. února 2019
Josef Fiala v.r.
předseda senátu