ECLI:CZ:US:2019:3.US.739.19.1
sp. zn. III. ÚS 739/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky M. S., zastoupené Mgr. Ilonou Budkovou, advokátkou, sídlem Koněvova 2660/141, Praha 3 - Žižkov, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. prosince 2018 č. j. 96 Co 329/2018-226, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníka řízení, a J. K., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení výše uvedeného usnesení, neboť má za to, že jím bylo porušeno zejména právo její dcery na péči otce podle čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a její lidská důstojnost.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z ústavní stížností napadeného usnesení, se podává, že Okresní soud v Chomutově (dále jen "okresní soud") usnesením ze dne 17. 10. 2018 č. j. 33 Nc 2006/2017-213 nařídil na návrh stěžovatelky jako matky předběžné opatření, kterým uložil otci - v řízení o ústavní stížnosti vedlejšímu účastníkovi - povinnost platit na výživu své nezletilé dcery N. částku 800 Kč měsíčně do doby pravomocného rozhodnutí soudu ve věci péče a výživy.
3. K odvolání stěžovatelky, podle níž nebyla soudem určena částka dostatečná, změnil Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") usnesení okresního soudu a návrh matky na nařízení předběžného opatření zamítl. Ustanovení §76 odst. 1 písm. a) o. s. ř. sice podle krajského soudu umožňuje předběžným opatřením uložit účastníkovi povinnost platit výživné v nezbytné míře, avšak je třeba, aby byla prokázána naléhavá potřeba zatímní úpravy poměrů účastníků, a aby byly osvědčeny skutečnosti významné pro nařízení předběžného opatření. V tomto případě však krajský soud postrádal naléhavost potřeby zatímní úpravy, kdy stěžovatelka je zaměstnána s průměrným čistým měsíčním příjmem přes 17 000 Kč, byť v důsledku nemoci své dcery sníženým po určitou dobu, přičemž ovšem z jejího tvrzení jednoznačně plyne, že je schopna nezletilou uživit, byť s jistými obtížemi. Předběžné opatření ukládající povinnost platit výživné v nezbytné míře je ale výjimečným institutem, který lze využít pouze za splnění přísných zákonných kritérií, když by muselo být alespoň osvědčeno, že matka v důsledku ztráty zaměstnání, mateřské dovolené či z jiných důvodů není schopna sama dceru uživit. O takový případ však v dané věci nejde.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Podle stěžovatelky ústavní stížností napadené usnesení není řádně odůvodněno. Soud se vůbec nezabýval potřebami dcery ani potencionalitou příjmů otce nezletilé.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah napadeného soudního rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně zdůrazňuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, nedošlo-li jejich činností k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to ani v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek mají nesprávný výklad či použití podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy výkladu právních norem, který se jeví v daných souvislostech svévolným [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. 1. 2008 (N 19/48 SbNU 205)].
8. Ústavní soud dále považuje za nutné zdůraznit, že sám poskytuje ochranu ústavně zaručeným právům a svobodám až tehdy, kdy ji nemůže poskytnout jiný orgán veřejné moci. Z toho důvodu je třeba vycházet ze zásady, že ústavní stížností by měla být napadána konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, nikoli však dílčí procesní rozhodnutí, i když jsou sama o sobě pravomocná, tedy přestože proti nim byly všechny dostupné opravné prostředky vyčerpány, jestli zákon takové prostředky vůbec předvídá [srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 292/05 ze dne 29. 9. 2005 (rozhodnutí jsou dostupná, jako další zde citovaná rozhodnutí, na adrese http://nalus.usoud.cz)]. Z tohoto pravidla činí Ústavní soud výjimky, jež záleží v možnosti napadnout i pravomocné rozhodnutí, které toliko uzavírá určitou část řízení nebo které řeší jistou procesní otázku, ačkoli řízení ve věci samé ještě neskončilo.
9. Ke způsobilosti předběžného opatření (jako opatření prozatímní povahy) zasáhnout do základních práv a svobod účastníků řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi (ač s nemalou mírou rezervovanosti) vyjádřil tak, že tuto způsobilost vyloučit nelze. Podstatou jeho přezkumu však může být jen posouzení ústavnosti takového rozhodnutí, nikoli posouzení podmínek pro nařízení předběžného opatření, poněvadž ty se přezkumné pravomoci Ústavního soudu vymykají, jak ostatně Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zdůrazňuje [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 221/98 ze dne 10. 11. 1999 (N 158/16 SbNU 171)]. Je třeba zdůraznit, že předběžná opatření zpravidla nedosahují takové intenzity, aby mohla zasáhnout do ústavně zaručených práv jedné či druhé strany, neboť jde o rozhodnutí, kterým není prejudikován konečný výsledek sporu z hlediska hmotného práva, ale jde o opatření, jehož trvání je omezeno.
10. Ústavní soud dal ve svých dřívějších rozhodnutích (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 171/04 ze dne 21. 6. 2004) najevo, že i při zatímní úpravě poměrů účastníků musí být poskytnuta ochrana jak tomu, kdo o vydání předběžného opatření žádá, tak v rámci ústavních pravidel i tomu, vůči komu opatření směřuje (s ohledem na čl. 4 a 90 Ústavy, podle nichž jsou soudy povolány k ochraně základních práv a svobod). Současně však platí, že ochrana osoby povinné z předběžného opatření nemůže dosáhnout takové intenzity, aby prakticky znemožnila ochranu oprávněných zájmů druhé strany, popřípadě ochranu veřejného zájmu. I když Ústavní soud ve své judikatuře vyjádřil, že některá rozhodnutí prozatímní povahy lze podrobit ústavněprávnímu přezkumu, z povahy věci vyplývá, že podstatou takového přezkumu může být jen omezený test ústavnosti, neboť podstatná část záruk spravedlivého procesu se vztahuje na soudní řízení jako celek. Ústavnímu soudu tedy, z hlediska ústavněprávního, nikterak nepřísluší přehodnocovat názor obecných soudů o důvodnosti návrhu na vydání předběžného opatření, nýbrž je povolán toliko ověřit, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření, popřípadě rozhodnutí o jeho zamítnutí mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a současně nebylo projevem svévole dle čl. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny (viz výše uvedený nález sp. zn. II. ÚS 221/98).
11. Ústavní soud dále považuje za nezbytné podotknout, že k soudním rozhodnutím v rodinných věcech přistupuje velmi rezervovaně. Celkový prostor pro kasační zásah Ústavního soudu je tak v kombinaci s omezeným přezkumem předběžného opatření jako rozhodnutí zatímní povahy velmi zúžen, v důsledku čehož se jeho přezkumná pravomoc koncentruje pouze na posouzení toho, zda v případě napadeného rozhodnutí nejde o zcela extrémní rozhodnutí, které by bylo založeno na naprosté libovůli, resp. které by jinak zasáhlo do práva účastníka řízení na soudní ochranu. Takové formy protiústavnosti však v posuzované věci Ústavní soud neshledal.
12. Krajský soud podle Ústavního soudu rozhodl v souladu se zákonem. Jeho úkolem nebylo v řízení o předběžném opatření zhodnotit dopodrobna potřeby ani poměry nezletilé. Jedinou otázkou, na kterou musel soud najít odpověď, bylo, zda je příjem pečujícího rodiče - zde stěžovatelky jako matky - takový, aby dítě uživil sám (jedině v případě negativní odpovědi na danou otázku by přitom mohl přistoupit k nařízení předběžného opatření). Protože ale dospěl k závěru, že stěžovatelka je schopna dceru sama uživit, její návrh na vydání předběžného opatření zamítl. Stěžovatelka pak v ústavní stížnosti neuvádí nic konkrétního, co by tento závěr krajského soudu zpochybňovalo.
13. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky, byla její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Odkazuje-li stěžovatelka v závěru ústavní stížnosti na §75 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu stanovícího výjimku z povinností vyčerpat před podáním ústavní stížnosti ostatní opravné prostředky určené k ochraně základních práv a svobod, pak její odkaz není přiléhavý už proto, že před podáním ústavní stížnosti všechny dostupné opravné prostředky vyčerpala.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. dubna 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu