ECLI:CZ:US:2019:3.US.757.19.1
sp. zn. III. ÚS 757/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele D. J., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Jiřice, zastoupeného Mgr. Monikou Zatloukalovou, advokátkou, sídlem Veleslavínova 133/7, Olomouc, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 28. listopadu 2018 č. j. 14 To 717/2018-80, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Krajského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to pro porušení čl. 90 a čl. 96 odst. 1 Ústavy, jakož i čl. 2 odst. 2, čl. 4, čl. 7, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 39 a čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod.
2. Z napadeného usnesení Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud"), jakož i z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel byl rozsudkem Korunního soudu v Bradfordu (dále jen "britský soud") ve Spojeném království Velké Británie a Severního Irska (dále jen "Velká Británie") odsouzen za šest trestných činů k trestu odnětí svobody v délce trvání deseti let. Uvedené rozhodnutí britského soudu bylo rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 2. 2017 č. j. 67 T 5/2016-172 jako cizozemské rozhodnutí uznáno na území České republiky podle §306 odst. 1 zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních. Z podnětu odvolání stěžovatele bylo následně rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 7. 2017 č. j. 2 To 44/2017-209 rozhodnuto tak, že rozsudek Krajského soudu v Ostravě byl zrušen v celém rozsahu a nově odvolací soud rozhodl tak, že rozsudek britského soudu, kterým byl stěžoval uznán vinným z trestných činů, které by podle českého právního řádu mohly být kvalifikovány jako zločiny pohlavního zneužití podle §187 odst. 1 trestního zákoníku, přečiny výroby a jiného nakládání s dětskou pornografií podle §192 odst. 3 trestního zákoníku, přečin zneužití dítěte k výrobě pornografie podle §193 odst. 1 trestního zákoníku, přečiny výroby a jiného nakládání s dětskou pornografií podle §192 odst. 3 a 4 trestního zákoníku a jako přečin výroby a jiného nakládání s dětskou pornografií podle §192 odst. 1 trestního zákoníku, uznal na území České republiky. Vrchní soud v Olomouci stěžovateli snížil trest odnětí svobody na osm let, přičemž pro výkon trestu byl stěžovatel zařazen do věznice s ostrahou.
3. Stěžovatel ke dni 6. 7. 2017 vykonal jednu třetinu uloženého trestu a podal k Okresnímu soudu v Nymburce (dále jen "okresní soud") žádost o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Okresní soud žádost stěžovatele usnesením ze dne 26. 6. 2018 č. j. 2 Pp 46/2018-28 zamítl.
4. Stěžovatel napadl usnesení okresního soudu stížností, o níž krajský soud usnesením ze dne 26. 7. 2018 č. j. 14 To 408/2018-51 rozhodl tak, že napadené usnesení podle §149 odst. 1 písm. b) trestního řádu zrušil a okresnímu soudu uložil, aby o věci znovu jednal a rozhodl.
5. Okresní soud na základě pokynů krajského soudu věc znovu projednal, přičemž naznal, že u stěžovatele není proces nápravy za mimořádně škodlivou trestnou činnost dovršen, a tudíž zamítl žádost stěžovatele o podmíněné propuštění usnesením ze dne 16. 10. 2018 č. j. 2 Pp 46/2018-71.
6. Stěžovatel opětovně napadl zamítavé usnesení okresního soudu stížností u krajského soudu, který se s napadeným usnesením okresního soudu ztotožnil a žádost stěžovatele usnesením ze dne 28. 11. 2018 č. j. 14 To 717/2018-80 podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítl.
II.
Argumentace stěžovatele
7. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že obecné soudy ve svých rozhodnutích nereflektovaly dostatečně ustanovení trestního zákoníku, která upravují kritéria, jež mají být zohledněna při posuzování podmínek pro podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Tato kritéria jsou uvedena v §88 trestního zákoníku a jde zejména o délku dosavadního výkonu trestu odnětí svobody, prokázání polepšení v rámci výkonu trestu a předpoklad řádného způsobu života po případném podmíněném propuštění. V tomto kontextu pak stěžovatel zejména krajskému soudu vytýká jeho argumentaci. Obecné soudy tak kupříkladu konstatovaly, že přístup stěžovatele k výkonu trestu nelze považovat za výrazně aktivní, jelikož dosáhl pouze jedné odměny. Dále nebylo zohledněno, že stěžovatel úspěšně vykonal specializovaný program GREPP zaměřený na pachatele odsouzené za trestnou činnost spočívající v násilí na dětech. Obecné soudy taktéž pominuly velmi kladné hodnocení stěžovatele ve výkonu trestu ve Velké Británii. Stát stěžovateli neumožnil realizaci dalších příslušných výchovně vzdělávacích programů (mimo program GREPP), jelikož takové programy nejsou ve věznici k dispozici, čímž je stěžovatel znevýhodněn při žádosti o podmíněné propuštění. Stěžovatel se taktéž domnívá, že obecnými soudy mu byla kladena k tíži skutečnost, že požádal o své přemístění z Velké Británie do České republiky. Taková úvaha je však v rozporu se zásadou humánnosti.
8. Stěžovatel nad rámec svých námitek poukazuje na to, že je ve Věznici Jiřice pracovně zařazen na pozici operátora telefonního centra pro externí společnost a zdůrazňuje, že jde o prestižní pozici, která je na plný úvazek a vykonává ji toliko 16 osob z celé věznice.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
11. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
12. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně vymezil meze ústavněprávního přezkumu rozhodování trestních soudů o podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody podle §88 trestního zákoníku (např. usnesení ze dne 20. 9. 2001 sp. zn. III. ÚS 284/01, ze dne 10. 6. 2008 sp. zn. III. ÚS 1280/08, ze dne 26. 3. 2009 sp. zn. III. ÚS 458/09 a ze dne 25. 2. 2010 sp. zn. III. ÚS 338/10, veřejně dostupná na http://nalus.usoud.cz). Zdůraznil, že podmíněné propuštění představuje mimořádný prostředek, který dává soudu možnost za stanovených podmínek odsouzeného podmíněně propustit z výkonu trestu odnětí svobody. Neexistuje přitom (ani zákonné) subjektivní právo odsouzeného na podmíněné propuštění. Posuzování účelnosti využití tohoto institutu přísluší soudu, který je zákonem povolán ke zhodnocení relevantních okolností.
13. Nenárokové rozhodnutí o podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody lze vydat ve prospěch osob, od kterých lze bezvýhradně očekávat vedení řádného života; smyslem podmíněného propuštění je motivovat odsouzeného, aby svým chováním a plněním povinností prokázal polepšení již ve výkonu trestu. Úkolem soudu je prověřit splnění všech podmínek a jejich zákonné vymezení je jen rámcem určujícím nezbytné požadavky rozhodnutí; bylo-li sledovaného účelu již dosaženo, není další výkon trestu potřebný. Institut podmíněného propuštění v sobě zahrnuje nástroje pro pokračování procesu resocializace, protože je spojeno se stanovením zkušební doby a "Damoklův meč" hrozícího nařízení výkonu zbytku trestu výrazně snižuje riziko potenciální recidivy [viz nález ze dne 12. 5. 2011 sp. zn. III. ÚS 1735/10 (N 90/61 SbNU 405)], současně ale platí, že soudy mají povinnost použít institut podmíněného propuštění jen v případech, kdy jím lze splnit předpokládaný účel, kterým je snazší resocializace odsouzeného (viz usnesení ze dne 23. 2. 2012 sp. zn. III. ÚS 208/12).
14. Obecné soudy v jimi projednávaném případě nezjistily naplnění všech podmínek pro vyhovění žádosti o podmíněné propuštění stěžovatele; je-li s tím nespokojen, není tuto nespokojenost možno považovat za porušení jeho základních práv a svobod. Rozhodování o žádosti je svěřeno soudu, který se musí důkladně a zákonem stanoveným způsobem zabývat tím, zda byly či nebyly naplněny veškeré požadavky stanovené pro podmíněné propuštění z výkonu trestu - nejde přitom o nějaký "automatický" postup, podle kterého by naplnění definované řady požadavků bez dalšího vedlo k rozhodnutí o propuštění. Není porušením zásady ne bis in idem, považuje-li soud v konkrétním případě za účelné ponechat odsouzeného ve výkonu trestu odnětí svobody, případně i po celou dobu uloženého trestu. Napadené usnesení krajského soudu, ve shodě s usnesením okresního soudu, zcela jasně vymezuje, v čem spočívají rezervy stěžovatele ve vztahu k naplnění podmínek §88 odst. 1 trestního zákoníku. Byť nelze stěžovateli upřít dobré chování ve výkonu trestu, úspěšnou účast na programu GREPP či pracovní zařazení v rámci výkonu trestu, nelze pominout, že stěžovateli stále schází plná sebereflexe ve vztahu ke spáchané trestné činnosti, která je nutná pro plnou resocializaci a zároveň představuje jeden z nejvýznamnějších aspektů zamezení recidivy. Stěžovatel dle závěrů obecných soudů bagatelizuje spáchanou trestnou činnost, když opakovaně konstatoval, že spáchal toliko dva skutky, a to pouze na jedné oběti. Dle závěrů obecných soudů je však zjevné, že velmi závažné a společensky škodlivé činnosti se stěžovatel dopouštěl po delší časový úsek a nadto přečin zneužití dítěte k výrobě pornografie podle §193 odst. 1 trestního zákoníku spáchal ve velkém rozsahu.
15. Ústavní soud na základě výše uvedeného konstatuje, že ústavní stížnost je v podstatě polemikou s obsahem odůvodnění napadeného rozhodnutí, která však ústavní konformitu tohoto rozhodnutí nemůže zpochybnit. Ústavní soud má za to, že postup obecných soudů byl řádně odůvodněn a jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému ději.
16. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. října 2019
Josef Fiala v.r.
předseda senátu