ECLI:CZ:US:2019:3.US.77.19.1
sp. zn. III. ÚS 77/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. Dagmar Malé, zastoupené JUDr. Věnceslavou Holubovou, advokátkou, sídlem Šumavská 991/31, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. října 2018 č. j. 33 Cdo 5708/2017-431, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. ledna 2017 č. j. 54 Co 445/2016-349 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 18. dubna 2016 č. j. 60 C 37/2011-353, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 9, jako účastníků řízení, a Karla Kadavého, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. V ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhovala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Podle tvrzení stěžovatelky bylo napadenými rozhodnutími porušeno její ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Vedlejší účastník se žalobou doručenou Obvodnímu soudu pro Prahu 9 (dále jen "obvodní soud") dne 24. 2. 2011 domáhal po stěžovatelce zaplacení 167 762 Kč s příslušenstvím z titulu ústně uzavřené smlouvy o půjčce v hotovosti ve výši žalované částky, kterou se stěžovatelka zavázala vrátit v šesti měsíčních splátkách po 20 970 Kč a v poslední sedmé splátce ve výši 41 942 Kč splatných do 15. dne měsíce, počínaje červnem 2009. Stěžovatelka vedlejšímu účastníkovi nic neuhradila a s ohledem na sjednanou ztrátu výhody splátek vedlejší účastník uzavřel žalobu s tím, že tak se celý dluh stal splatným. Stěžovatelka dne 3. 5. 2011 navrhla obvodnímu soudu, aby žalobu jako nedůvodnou zamítl a podala vzájemný návrh na zaplacení 284 386 Kč s příslušenstvím z důvodu bezdůvodného obohacení - přeplatku za tzv. zasíťování pozemku v jejím vlastnictví v katastrálním území Byškovice, které pro ni zajišťoval vedlejší účastník. O žalobě rozhodl Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 11. 2. 2015 č. j. 54 Co 242/2014-266 tak, že se žaloba zamítá. Předmětem řízení zůstal pouze vzájemný návrh stěžovatelky podaný obvodnímu soudu.
3. Obvodní soud rozsudkem ze dne 22. 9. 2011 č. j. 60 C 37/2011-81 vzájemný návrh odmítl. Tento rozsudek byl zrušen rozhodnutím městského soudu ze dne 16. 5. 2012 č. j. 54 Co 106/2012-135. Obvodní soud poté rozhodl rozsudkem ze dne 17. 10. 2013 č. j. 60 C 37/2011-226, kterým vzájemný návrh zamítl. I tento rozsudek byl zrušen rozsudkem městského soudu ze dne 11. 2. 2015 č. j. 54 Co 106/2014-266. Dovolání, které vedlejší účastník proti rozhodnutí městského soudu podal, bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2015 č. j. 33 Cdo 5036/2015-37 odmítnuto jako nepřípustné. Obvodní soud znovu rozhodl rozsudkem ze dne 18. 4. 2016 č. j. 60 C 37/2011-353 tak, že vzájemný návrh stěžovatelky, aby byla vedlejšímu účastníkovi uložena povinnost zaplatit jí částku 284 386 Kč s příslušenstvím, zamítl a stěžovatelce uložil povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů řízení ve výši 59 535 Kč. Obvodní soud dovodil, že stěžovatelka se zavázala vedlejšímu účastníkovi zaplatit polovinu z dohodnuté ceny za tzv. zasíťování pozemku, proto argumentace stěžovatelky, že její povinnost je nutné poměřovat s tím, kolik stavební společnost za provedení zasíťování zaplatil vedlejší účastník nebo snad Josef Pokorný, postrádá logickou formu, protože z dokazování vyplynulo, že se účastníci nedohodli, že stěžovatelka zaplatí polovinu toho, co zaplatí vedlejší účastník, ale zaplatí polovinu ceny dané rozpočtem obchodní společnosti Červenka Bohumil - BČ s. r. o. Jelikož stěžovatelka zaplatila vedlejšímu účastníkovu dosud jen 282 000 Kč, obvodní soud její vzájemný návrh, aby jí vedlejší účastník zaplatil 284 386 Kč s příslušenstvím, zamítl.
4. Proti rozsudku obvodního soudu podala stěžovatelka odvolání a namítala, že soud nesprávně a neúplně zjistil skutkový stav. Městský soud po přezkoumání napadeného rozsudku dospěl k závěru, že obvodní soud skutkový stav zjistil správně a dostatečně a věc posoudil v zásadě správně i po právní stránce. Ze vzájemného návrhu bylo zřejmé, že stěžovatelka se domáhala zaplacení žalované částky, kterou nad rámec svých povinností, tedy bez právního důvodu, zaplatila vedlejšímu účastníkovi v souvislosti se zasíťováním jejího pozemku v Byškovicích, jehož druhou část prodala do spoluvlastnictví vedlejšího účastníka a Josefa Pokorného. Stěžovatelka nesporovala provedení díla, ale pouze jeho cenu. Městský soud konstatoval, že obvodní soud rozhodl věcně správně, neboť stěžovatelka neprokázala, že vedlejšímu účastníkovi vzniklo bezdůvodné obohacení na její úkor, které by měl povinnost jí vydat. Proto napadený rozsudek podle §219 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), rozsudkem ze dne 11. 1. 2017 č. j. 54 Co 445/2016-349, včetně výroku o nákladech řízení, jako věcně správný potvrdil. Dále městský soud uložil stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi náklady odvolacího řízení ve výši 9 760 Kč, na nákladech státu uložil povinnost vedlejšímu účastníkovi zaplatit částku 183,08 Kč a stěžovatelce částku 311,71 Kč a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o zaplacení 167 762 Kč s příslušenstvím. Městský soud v odůvodnění svého rozhodnutí dovodil, že obvodní soud správně posoudil žalobní tvrzení stěžovatelky jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení a tomu podřídil dokazování. Bylo zřejmé, že cena nabídnutá podnikatelem Červenkou byla výrazně nižší, než další nabídka ze stejné doby. Z časových souvislostí bylo zřejmé i to, že dílo bylo provedeno neprodleně po cenové nabídce. Podle názoru obvodního soudu nebyl pro zjištění skutkového stavu příliš přínosný opakovaně vyslechnutý svědek Pokorný, z jehož výpovědi je evidentní, že měl určité vazby k vedlejšímu účastníkovi, pro kterého pracoval, což obvodní soud nepřehlédl a jeho výpověď hodnotil "obezřetně". Městský soud se vypořádal i s námitkami stěžovatelky k výši ceny provedeného díla, a to i vzhledem ke znaleckému posudku zpracovanému Ing. Josefem Řepou.
5. Stěžovatelka rozhodnutí městského soudu napadla dovoláním. Nejvyšší soud usnesením ze dne 24. 10. 2018 č. j. 33 Cdo 5708/2017-431 dovolání odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř., neboť stěžovatelka v něm neoznačila žádnou právní otázku, která by zakládala jeho přípustnost. Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že námitky stěžovatelky uplatněné v dovolání nesměřovaly proti právnímu posouzení věci, nýbrž proti správnosti a úplnosti skutkových zjištění, na nichž je založen zpochybňovaný právní závěr, že se vedlejší účastník na její úkor bezdůvodně obohatil. Stěžovatelka oproti zjištěnému skutkovému stavu předkládala svoji skutkovou konstrukci s vlastním hodnocením provedených důkazů, v dovolání tak uplatňovala svoji verzi skutku a na její podporu rekapitulovala výpovědi svědků a sama hodnotila jejich věrohodnost, popřípadě pravdivost v řízení předložených listin. Podle závěru učiněného Nejvyšším soudem stěžovatelka přehlédla, že v dovolacím řízení nelze úspěšně napadnout skutková zjištění, z nichž při právním posouzení věci vycházel městský soud. Dovolací soud je vázán skutkovým stavem, který byl podkladem pro právní posouzení věci, proto dovodil, že stěžovatelka se předloženou argumentací domáhala přezkumu právního závěru městského soudu procesně neregulérním způsobem a její námitky, byť je podpořila odkazy na judikaturu Nejvyššího soudu, jsou z tohoto důvodu bezcenné.
II.
Argumentace stěžovatelky
6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti zpochybnila správnost a úplnost skutkových zjištění, které jsou podle jejího názoru v extrémním nesouladu s provedeným dokazováním a vyjádřila nesouhlas se závěrem učiněným Nejvyšším soudem, že v dovolání neoznačila žádnou právní otázku, která by zakládala jeho přípustnost.
7. Stěžovatelka napadla i provedené důkazní řízení, zejména vadné hodnocení důkazů soudy, konkrétně hodnocení příslušné faktury a svědeckých výpovědí, kdy tvrzení svědka Josefa Pokorného byla posuzována zcela mimo kontext celé výpovědi, bylo vybráno jedno z jeho tvrzení, které koresponduje s verzí skutečností, jak ji tvrdí vedlejší účastník, a to cena díla dle nabídky obchodní společnosti Červenka Bohumil - BČ s. r. o. ve výši 915 000 Kč, aniž by byl brán v potaz kontext celé výpovědi, kdy svědek zcela v rozporu s tímto tvrzením následně uvedl, že za jednu čtvrtinu díla, která náležela k úhradě jemu, uhradil 550 000 Kč. Tento postup má podle názoru stěžovatelky zjevné prvky libovůle. Jen zcela obecně je pak podle tvrzení stěžovatelky hodnocen vztah svědka a vedlejšího účastníka, kdy tito jsou dlouholetými obchodními partnery, kteří dokonce zakoupili společně do ideálního spoluvlastnictví dva z předmětných zasíťovaných pozemků. Stěžovatelka namítala, že obecné soudy pominuly zásadní skutečnosti a k jejich prokázání předložené důkazy, které jsou pro spor klíčové.
8. Podle názoru stěžovatelky je čirou fabulací soudu, že vedlejší účastník logicky vybral levnějšího dodavatele a jediným záchytným bodem ohledně obsahu předmětného závazku k provedení díla je vystavená faktura, která má jako jediná závazný charakter a ze které je zjevné, že dílo bylo provedeno, ovšem na základě zcela odlišné dohody o ceně. Cena provedeného díla podle tvrzení stěžovatelky odpovídá znaleckému posudku.
9. Stěžovatelka i s odkazem na své dovolání poukázala též na judikaturu Nejvyššího soudu (rozsudky ze dne 4. 1. 2001 sp. zn. 21 Cdo 65/2000 a ze dne 25. 2. 2002 č. j. 33 Cdo 1152, 1199/2000-122 a usnesení ze dne 25. 9. 2013 sp. zn. 29 Cdo 2394/2013).
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou stěžovatelkou, jež byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena podle §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadné použití podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce [srov. nález ze dne 10. 10. 2002 sp. zn. III. ÚS 74/02 (N 126/28 SbNU 85)]. Je tomu tak tehdy, postihuje-li nepřípustně některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně souladný, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi zastáván (a představuje tím nepředvídatelnou libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.
12. Ústavní soud vzal v úvahu tvrzení předložená stěžovatelkou, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska pravomoci dané mu Ústavou a dospěl k závěru, že k namítanému porušení základního práva stěžovatelky na soudní ochranu v posuzované věci nedošlo a ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Žádná stěžovatelkou tvrzená pochybení ústavněprávního významu totiž Ústavní soud neshledal, když ústavní stížnost představuje v podstatě pouhou polemiku se závěry, učiněnými ve věci rozhodujícími soudy, vedenou v rovině běžného zákona.
13. Ústavní soud zohlednil, že stěžovatelka v ústavní stížnosti předestřené námitky uplatnila již v řízení před obecnými soudy, proto se zaměřil na to, zda se jimi soudy zabývaly, a náležitě se s nimi vypořádaly. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že ve věci rozhodující soudy se celou věcí řádně zabývaly, rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a podle kterých zákonných ustanovení postupovaly. Ústavní soud považuje tato odůvodnění za ústavně souladná a srozumitelná a nemá důvod učiněné závěry jakkoli zpochybňovat. Ve výkladu použitých právních předpisů neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, tudíž ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou [srov. nález ze dne 7. 5. 2014 sp. zn. IV. ÚS 2841/13 (N 82/73 SbNU 421)]. Ke stěžovatelkou uplatněným námitkám Ústavní soud dodává, že v podrobnostech lze odkázat na relevantní závěry obsažené v napadených rozhodnutích.
14. Za výše uvedených okolností nemohou mít relevanci ani odkazy stěžovatelky na právní závěry uvedené v judikatuře Nejvyššího soudu citované v ústavní stížnosti, neboť jde o skutkově odlišné případy a chybí zde přímý vztah k její posuzované věci. K použití závěrů Ústavního soudu ostatně nelze přistupovat mechanicky či je formálně uplatňovat na všechny "na první pohled" obdobné případy.
15. Z uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. srpna 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu