ECLI:CZ:US:2019:3.US.791.18.1
sp. zn. III. ÚS 791/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelek obchodních společností NÁBYTKÁR Česká republika, s. r. o., sídlem Blanenská 1855/4, Kuřim a Nábytkár, s. r. o., sídlem Jánošíkova 1568, Dolný Kubín, Slovenská republika, zastoupených JUDr. Pavlem Novotným, advokátem, sídlem Milady Horákové 373/10, Svitavy, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. prosince 2017 č. j. 23 Cdo 1780/2017-297, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. října 2016 č. j. 3Cmo 324/2015-252 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. září 2015 č. j. 32Cm 13/2014-199, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Hettich ČR k. s., sídlem Jihlavská 2190/3, Žďár nad Sázavou, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelky domáhaly zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí pro porušení práva na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z ústavní stížnosti a k ní přiložených napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že vedlejší účastnice se v původním řízení domáhala vůči stěžovatelkám (v původním řízení žalovaným) zaplacení náhrady škody vzniklé v důsledku vynaložení nákladů na právní pomoc advokáta při mimosoudní ochraně svých práv duševního vlastnictví. Žalobou doručenou Krajskému soudu v Brně (dále jen "krajský soud") se domáhala zaplacení částky 508 457,25 Kč s příslušenstvím jako výše škody spočívající v odměně za právní služby advokátní kanceláře, které jí byly poskytnuty v souvislosti s uplatňováním nároku z práv duševního vlastnictví, a v důsledku porušení práv k ochranné známce a autorských práv skupiny Hettich stěžovatelkami. Stěžovatelky protiprávnost svých jednání uznaly, sporným však byla oprávněnost uplatněného nároku na náhradu škody. Krajský soud rozsudkem ze dne 25. 10. 2014 č. j. 41Cm 87/2009-112 stěžovatelkám uložil povinnost zaplatit společně a nerozdílně částku 187 404,80 Kč s příslušenstvím a v částce 321 052,45 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl, a rozhodl též o nákladech řízení. K odvolání stěžovatelek proti vyhovujícímu výroku a výroku o nákladech řízení Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 27. 3. 2014 č. j. 8 Cmo 74/2014-137 rozsudek krajského soudu, jako soudu věcně nepříslušného, ve výrocích napadených odvoláním zrušil a věc postoupil k projednání Městskému soudu v Praze (dále jen "městský soud").
3. Předmětem řízení po postoupení věci městskému soudu zůstala částka 187 404,80 Kč a náklady celého řízení. O těchto nárocích městský soud rozhodl ústavní stížností napadeným rozsudkem ze dne 21. 9. 2015 č. j. 32Cm 13/2014-199 tak, že stěžovatelky zavázal společně a nerozdílně zaplatit vedlejší účastnici částku 187 404,80 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a též nahradit vedlejší účastnici náklady řízení ve výši 32 004,50 Kč (výrok II.).
4. K odvolání stěžovatelek byl rozsudek městského soudu ústavní stížností napadeným rozsudkem Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") potvrzen ve věci samé a změněn ve II. výroku o náhradě nákladů řízení tak, že vedlejší účastnice je povinna zaplatit stěžovatelkám 48 809,97 Kč (výrok I.). Současně uložil stěžovatelkám povinnost zaplatit vedlejší účastnici na náhradu nákladů odvolacího řízení 21 586,40 Kč (výrok II.)
5. Dovolání stěžovatelek bylo ústavní stížností napadeným rozsudkem Nejvyššího soudu zamítnuto, a stěžovatelkám byla uložena povinnost nahradit náklady dovolacího řízení.
II.
Argumentace stěžovatelek
6. K porušení základních práv stěžovatelek mělo podle jejich tvrzení dojít porušením povinnosti soudů rozhodujících v původním řízení zohlednit ustálenou judikaturu, resp. přesvědčivě vysvětlit, proč nebyla použita při rozhodování jejich věci, a též v důsledku porušení povinnosti náležitým způsobem odůvodnit svá rozhodnutí. Brojí zejména proti závěrům obecných soudů o existenci příčinné souvislosti mezi jejich jednáním a vznikem škody spočívající v nákladech na právní zastoupení vedlejší účastnice, potažmo proti výši a odůvodněnosti těchto nákladů.
7. Stěžovatelky v ústavní stížnosti zdůrazňují skutečnost, že v průběhu řízení opakovaně poukazovaly na relevantní judikaturu Nejvyššího soudu, která řešila skutkově obdobnou věc, ale tato nebyla v rozhodování obecných soudů zohledněna, popř. se jí soudy zabývaly toliko formálně, a při jejím odmítnutí coby nepřiléhavé nevyložily, z jakého důvodu se tak stalo. Pokud jde o Nejvyšší soud a jeho rozhodování o dovolání, tento se dle stěžovatelek již k uváděným judikátům vyjádřil, ale jeho argumentaci stěžovatelky nepovažují za přesvědčivou a odkazy na jednotlivé judikáty za přiléhavé, a některé ze závěrů jím dovozených označují za absurdní, nelogické a právně neudržitelné. V tomto směru za stěžejní považují interpretaci spjatou s aplikovatelnosti závěrů plynoucích z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2008 ve věci vedené pod sp. zn. 32 Cdo 1733/2008, ze kterého dle tvrzení stěžovatelek je "možné dovodit jeho přímou aplikovatelnost i na zastoupení advokátem", ale Nejvyšší soud tento názor nesdílel s odůvodněním, že v souzené věci nejde o spor vzniklý porušením závazkového vztahu, s čímž se stěžovatelky neztotožňují a předkládají vlastní argumentaci vedoucí k odlišnému závěru. Rozhodnutí Nejvyššího soudu tak považují za odklon od jeho předcházející judikatury bez přesvědčivého zdůvodnění takovéhoto postupu.
8. Stěžovatelky dále rozvíjejí své úvahy o povinnostech obecných soudů vypořádat se s argumentací účastníka řízení vyplývající z názorů právní vědy nebo judikatury, a poukazují přitom na rozhodovací praxi Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva k této problematice. Další související námitkou je tvrzení o extrémním nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů na straně jedné a jejich právními závěry na straně druhé, což má svědčit o libovůli soudů při rozhodování, přičemž tato tvrzení stěžovatelky konkretizují argumentací vztahující se k výpočtu odměny za právní zastoupení a namítáním účelnosti části úkonů vykázaných právních služeb. Ústavní stížností napadená rozhodnutí podle tvrzení stěžovatelek postrádají náležité odůvodnění a neposkytují tak odpověď na argumentaci stěžovatelek uplatňovanou v řízení před obecnými soudy.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnými stěžovatelkami, které byly účastnicemi řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelky jsou právně zastoupeny v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelky vyčerpaly všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud připomíná, že není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Nepředstavuje další instanci v systému obecného soudnictví, proto do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
11. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, a jelikož mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
12. Ústavní soud posoudil napadená rozhodnutí a neshledal stěžovatelkami tvrzenou újmu na jejich základních právech. Námitkám stěžovatelek k nevypořádání se obecných soudů s argumentací poukazující na rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, v - podle stěžovatelek - obdobných věcech, nelze přisvědčit. Z napadených rozhodnutí se podává, že již prvostupňový soud se obranou stěžovatelek spočívající v poukazování na judikaturu, ze které dovozovaly, že tvrzená škoda nevznikla, zabýval, a dospěl k závěru, že v řízení došlo ke vzniku škody v příčinné souvislosti s jejich porušením právní povinnosti, a úvahy o tom, že kauzální nexus je v dané věci prokázán, dále rozvedl. Vrchní soud dospěl, pokud jde o rozhodnutí ve věci samé, ke shodným závěrům, jako městský soud, a proto jeho rozsudek jako věcně správný potvrdil. Za této situace nelze absenci podrobnější argumentace vypořádávající se s opakovanou obranou stěžovatelek, jež spočívá v poukazování na judikaturu, považovat za vadu, která by ve svém důsledku způsobovala porušení jejich práva na spravedlivý proces. Není nezbytné, aby vrchní soud opakovaně odůvodňoval závěry městského soudu, s nimiž se plně ztotožnil.
13. Ústavní soud připomíná, že právo na soudní ochranu není možné vykládat tak, že by se stěžovatelkám garantoval úspěch v řízení, či se zaručovalo právo na rozhodnutí, odpovídající jejich představám. Obsahem tohoto ústavně zaručeného práva je zajištění přístupu k spravedlivému (řádnému) soudnímu řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování v souladu se zákony a při uplatnění ústavních principů. Okolnost, že stěžovatelky se závěry či právními názory soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 1. 2019 sp. zn. I. ÚS 3608/18, veřejně dostupné v databázi NALUS na http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud přitom předesílá, že případná existence vady v řízení před obecnými soudy sama o sobě nezakládá porušení práva na soudní ochranu, neboť řízení je nezbytné posuzovat jako celek, a to především s ohledem na povahu vady a její potenciální vliv na výsledek řízení. V tomto kontextu nahlížel i na stěžovatelkami zpochybňovaný způsob vypořádání se s jejich obranou založenou na výtce nerespektování ustálené rozhodovací praxe, když tato obrana byla uplatňována již v dovolání a Nejvyšší soud se s ní odpovídajícím způsobem vypořádal. V jeho rozhodnutí napadeném ústavní stížností je přesvědčivě zdůvodněna i nepřípadnost uplatnění závěrů plynoucích z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2008 ve věci vedené pod sp. zn. 32 Cdo 1733/2008 na věc stěžovatelek, a vysvětleno (i vzhledem k závěrům obecných soudů), proč toto rozhodnutí s ohledem na odlišnost odpovědnostního vztahu na jejich věc nedopadá.
14. Nejvyšší soud se ve svém rozhodnutí o dovolání zabýval i možnostmi uplatnění dalších soudních rozhodnutí, ze kterých stěžovatelky dovozovaly rozpor s jeho dosavadní judikaturou, přičemž svůj závěr o neodchýlení se od judikatury Nejvyššího soudu řádně odůvodnil a Ústavní soud tak v jeho rozhodnutí neshledal vady tvrzené stěžovatelkami, které by dosahovaly ústavněprávní relevance. Argumentace stěžovatelek v ústavní stížnosti tak z velké části představuje opakování námitek uplatňovaných již v dovolacím řízení a je tak pokračováním polemiky o existenci nároku na náhradu škody a jeho výše, která ale již byla obecnými soudy vyřešena. Ústavní soud přitom neshledal ani stěžovatelkami tvrzený extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a právními závěry soudů.
15. Ústavní soud opět zdůrazňuje, že není povolán k výkladu a použití jiných než ústavních předpisů, jež při řešení konkrétních případů náleží obecným soudům. V posuzovaném případě Ústavní soud považuje argumentaci soudů za ústavně souladnou a srozumitelnou, přijaté závěry za náležitě odůvodněné a nevybočující ze standardů právního výkladu způsobem, jenž by si vyžadoval jeho zásah.
16. Na základě uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. prosince 2019
Josef Fiala v.r.
předseda senátu