ECLI:CZ:US:2019:3.US.898.19.1
sp. zn. III. ÚS 898/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele J. T., zastoupeného JUDr. Jaroslavem Pavlasem, Ph.D., advokátem, sídlem Náměstí 22/24, Velké Meziříčí, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2018 č. j. 5 Tdo 1395/2018-27, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 8. března 2018 č. j. 7 To 10/2018-457 a rozsudku Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 30. listopadu 2017 č. j. 1 T 70/2017-423, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Brně a Okresního státního zastupitelství ve Žďáru nad Sázavou, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí s tvrzením, že jím došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ve spojení s čl. 95 odst. 1 Ústavy.
2. Napadeným rozsudkem Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou (dále jen "okresní soud") byl stěžovatel uznán vinným přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), a za to a za sbíhající se přečin zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Jičíně ze dne 18. 10. 2016 č. j. 16 T 11/2016-393, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. 3. 2017 č. j. 12 To 74/2017-431, byl podle §358 odst. 1 a §43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu třiceti měsíců.
3. Odvolání stěžovatele bylo napadeným usnesením Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") podle §256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), zamítnuto jako nedůvodné.
4. Proti rozhodnutí krajského soudu podal stěžovatel dovolání, opřené o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, které Nejvyšší soud dalším napadeným usnesením podle §265i odst. 1 písm. c) tr. řádu odmítl jako opožděně podané. Zjistil, že usnesení krajského soudu bylo stěžovateli doručeno dne 24. 6. 2018, takže dvouměsíční lhůta k podání dovolání podle §265e odst. 1 a 2 tr. řádu uplynula dnem 24. 8. 2018. Řádné dovolání bylo okresnímu soudu doručeno do datové schránky dne 17. 10. 2018, tedy až po uplynutí zákonné lhůty. Stěžovatel sice podal nekvalifikované dovolání v poslední den lhůty (dne 24. 8. 2018), toto podání však Nejvyšší soud nepovažoval za dovolání podle tr. řádu, protože nebylo učiněno prostřednictvím obhájce, a nelze s ním tudíž spojovat žádné účinky, neboť má-li být dovolání podáno v zákonné lhůtě, musí být v této lhůtě učiněno obhájcem, přičemž zákon zde nepřipouští žádnou výjimku.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel poukazuje na to, že jeho obhájce podal řádné dovolání dle instrukcí okresního soudu, přesto bylo Nejvyšším soudem posouzeno jako opožděné, bez projednání merita věci. S tím stěžovatel nesouhlasí a tvrdí, že mu bylo odňato právo domáhat se prostřednictvím mimořádného opravného prostředku svých práv a zvrátit tak nesprávná rozhodnutí okresního soudu a krajského soudu.
6. Vůči rozhodnutím okresního soudu a krajského soudu stěžovatel v podstatě namítá porušení zásady in dubio pro reo a principu presumpce neviny, neboť dokazování bylo vedeno jednostranně, objevilo se v něm mnoho pochybností a protichůdných tvrzení a nebylo vůbec prokázáno, že skutek, který je mu kladen za vinu, spáchal. Podle jeho názoru bylo trestní řízení od počátku vedeno nesprávně a manipulováno v jeho neprospěch. Má za to, že jednoznačně dokázal extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu byla podána včas oprávněným stěžovatelem, kterým byl účastníkem řízení, v němž bylo toto rozhodnutí vydáno, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
8. Napadá-li stěžovatel rozhodnutí okresního soudu a krajského soudu, v této části není ústavní stížnost přípustná, neboť podmínkou její přípustnosti je předchozí řádné formální a materiální vyčerpání veškerých dostupných zákonných procesních prostředků k ochraně práv stěžovatele. Jak je však zřejmé z usnesení Nejvyššího soudu, podané dovolání bylo odmítnuto pro opožděnost. Podáním opožděného opravného prostředku ovšem nedochází k jeho řádnému vyčerpání, tudíž vůči uvedeným rozhodnutím okresního soudu a krajského soudu tak nezbývá, než ústavní stížnost odmítnout jako nepřípustnou, aniž by se Ústavní soud zabýval její opodstatněností.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu
9. Po zvážení argumentace užité Nejvyšším soudem v napadeném usnesení dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je za dané procesní situace v této části zjevně neopodstatněná.
10. Ústavní soud připomíná svou konstantní judikaturu, podle níž nepovažuje právo na dovolání za ústavně garantované; nebyly-li by tzv. mimořádné opravné prostředky připuštěny vůbec, nepochybně by taková úprava z tohoto pohledu i z hlediska ústavněprávního obstála. Na druhou stranu však zdůrazňuje, že jestliže se zákonodárce rozhodne institut dovolání uzákonit, rozhodování o něm nelze vyjímat z rámce ústavněprávních zásad a ústavně zaručených práv a svobod jednotlivce, zejména práva na soudní ochranu [srov. např. nález ze dne 11. 2. 2004 sp. zn. Pl. ÚS 1/03 (N 15/32 SbNU 131; 153/2004 Sb.) nebo nález ze dne 10. 5. 2005 sp. zn. IV. ÚS 128/05 (N 100/37 SbNU 355)].
11. Ústavní soud v minulosti zdůraznil [srov. nález ze dne 25. 8. 2005 sp. zn. IV. ÚS 281/04 (N 165/38 SbNU 319)], že účelem právní úpravy formalit a podmínek řízení, jež musejí být dodrženy při podání návrhu k soudu, je zajistit řádný chod spravedlnosti a zejména respektování právní jistoty, která je jedním ze základních prvků výsadního postavení práva. Uplatněná omezení však nesmějí zabránit přístupu jednotlivce k soudům v takové míře, že by uvedené právo bylo zasaženo v samotné své podstatě. I když tedy právo podat návrh podléhá zákonným podmínkám, soudy se musejí při aplikaci procesních pravidel vyhnout jak přehnanému formalismu, který by zasahoval do zásad spravedlivého procesu, tak přílišné pružnosti, která by naopak vedla k odstranění procesních podmínek stanovených zákonem. Zákonodárce krom jiných podmínek omezil možnost dovolání tím, že ho obviněný může podat pouze prostřednictvím obhájce, s cílem, aby zvýšil kvalitu tohoto podání; obhájce je také nemůže pouze podepsat, ale musí je i sám zpracovat.
12. V posuzované věci Nejvyšší soud velmi pečlivě zvažoval, zda byly splněny podmínky pro podání dovolání, přičemž zjistil, že tomu tak není, neboť řádné dovolání podané prostřednictvím obhájce bylo podáno opožděně. Na této situaci nesl zavinění především stěžovatel, který - ač byl opakovaně řádně poučen o možnosti podat dovolání jen prostřednictvím obhájce, a to výzvou okresního soudu, která reagovala na jeho prvotní podání označené jako "dovolání" ze dne 28. 5. 2018 a náležitým poučením krajského soudu v napadeném usnesení nejen o lhůtě k dovolání, ale i o povinnosti jeho podání pouze prostřednictvím obhájce s tím, že podání bez obhájce se nepovažuje za dovolání - dovolání podal sám až v poslední den zákonné lhůty a současně požádal o bezplatnou obhajobu a ustanovení obhájce. Nebylo tak vůbec možné, aby o této žádosti soud rozhodl ještě před uplynutím dovolací lhůty. Stěžovatel však měl dostatek času k tomu, aby požádal o ustanovení obhájce pro dovolací řízení tak, aby obhájce stihl podat dovolání včas, anebo si měl pro tento účel obhájce zvolit sám.
13. Lze uzavřít, že Nejvyšší soud na danou situaci použil rozhodné ustanovení tr. řádu, a to způsobem, který odpovídá judikaturním a doktrinálním standardům jeho výkladu (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2004 sp. zn. 3 Tdo 101/2004), a v souladu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2018 sp. zn. II. ÚS 3652/17, dostupné na http://nalus.usoud.cz, vydané v obdobné věci). Své závěry také přiměřeným způsobem odůvodnil, takže Ústavní soud nemá prostor, aby je jakkoliv přehodnocoval.
14. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou a ve zbytku ji odmítl podle §43 odst. 1 písm. e) uvedeného zákona jako nepřípustnou, přičemž tak rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. července 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu