ECLI:CZ:US:2019:4.US.1003.19.1
sp. zn. IV. ÚS 1003/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jaroslava Fenyka a Jana Filipa o ústavní stížnosti 1) Hany Verlangenové, 2) Jana Kubáta, obou zastoupených Mgr. Martinem Kainem, advokátem se sídlem v Praze 5, Nádražní 58/110, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 1. 2019, č. j. 30 Cdo 1828/2018-167, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 11. 2017, č. j. 91 Co 296/2017-140, a Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 27. 2. 2017 č. j. 9 C 18/2016-88, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze, Obvodního soudu pro Prahu 8 jako účastníků řízení a České republiky - Českého úřadu zeměměřického a katastrálního se sídlem v Praze 8, Pod Sídlištěm 188/9, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé se v řízení před obecnými soudy domáhali proti vedlejší účastnici náhrady škody ve výši 590 445 Kč s příslušenstvím pro každého podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb.").
Škoda jim měla být způsobena nesprávným úředním postupem katastrálního úřadu, který odmítl provést záznam vlastnického práva stěžovatelky 1) k polovině dotčených nemovitých věcí, jejichž druhou polovinu vlastní stěžovatel 2). Stěžovatelka 1) záznam požadovala z titulu odstoupení od darovací smlouvy, jež dokládala souhlasným prohlášením, sepsaným jí jako dárkyní a obdarovanou (jíž svědčil zápis v katastru), a dodatkem č. 1 k darovací smlouvě, který odstoupení od smlouvy umožňoval. Katastrální úřad vyhodnotil předložené dokumenty jako nedostatečný podklad k provedení záznamu, neboť nenavazovaly na dosavadní zápisy v katastru a dokumenty uložené ve sbírce listin. Přestože měl být dodatek č. 1 uzavřen téhož dne jako samotná darovací smlouva, ve sbírce listin uložen nebyl. Na zápis vlastnického práva stěžovatelky 1), který byl realizován až o několik měsíců později na základě rozhodnutí soudu o schválení smíru, byl přitom smluvně navázán převod dotčených nemovitých věcí jako celku na zájemce o koupi za sjednanou kupní cenu 2 200 000 Kč; v důsledku prodlení se zápisem vlastnického práva stěžovatelky 1) zájemce o koupi od uzavřených smluv odstoupil. Podle stěžovatelů katastrální úřad postupoval nesprávně a vznikla jim tak škoda (ušlý zisk) v podobě rozdílu mezi sjednanou kupní cenou a odhadnutou obvyklou cenou dotčených nemovitých věcí.
Obvodní soud pro Prahu 8 žalobu napadeným rozsudkem zamítl; dospěl k závěru, že katastrální úřad nepochybil a stěžovatelům jeho postupem škoda nevznikla. Jelikož dodatek č. 1 do sbírky listiny zanesen nebyl, nenavazoval návrh stěžovatelky 1) na dosavadní zápisy v katastru a katastrální úřad postupoval správně, neprovedl-li záznam na základě stěžovatelkou předložených listin a provedl jej až na základě pravomocného rozhodnutí soudu.
Městský soud v Praze rozsudek obvodního soudu potvrdil. Zaprvé podle jeho závěru nebyla dána příčinná souvislost mezi jednáním katastrálního úřadu a vznikem škody, neboť je nutno ctít smluvní volnost stran a stěžovatelé na sebe riziko neúspěchu transakce vzali dobrovolně - přenášet odpovědnost na stát je v tomto případě nepřípustné. Zadruhé škoda v podobě ušlého zisku stěžovatelům nevznikla, protože předmětné nemovité věci zůstaly ve vlastnictví stěžovatelů a nebylo ani tvrzeno, že by se jejich hodnota změnila a že v případě pozdějšího prodeje by stěžovatelé získali kupní cenu nižší než dříve nabídnutou. Z pohledu zákona č. 82/1998 Sb. je nadto neprovedení záznamu nezákonným rozhodnutím, nikoli nesprávným úředním postupem, stěžovatelé proto měli před zahájením odškodňovacího řízení využít nejprve zákonem poskytnuté prostředky k ochraně práv (§82 a násl. s. ř. s.). Přenášení pravomoci správních soudů na soudy civilní je nepřípustné.
Nejvyšší soud dovolání stěžovatelů napadeným usnesením odmítl se stručným odůvodněním, že otázka příčinné souvislosti mezi vznikem tvrzené škody a jednáním katastrálního úřadu je otázkou skutkovou, nikoli právní; jde tedy o nezpůsobilý dovolací důvod. Další předkládané dovolací důvody nebyly pro posouzení věci stěžovatelů zásadní, jejich odlišné vyřešení by se v poměrech stěžovatelů nemohlo nijak projevit, takže byly shledány nepřípustnými.
Stěžovatelé se před Ústavním soudem domáhají zrušení rekapitulovaných rozhodnutí pro porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Soudy svým postupem měly pochybit, když stěžovatele nepoučily podle §118a o. s. ř. Nejvyšší soud rezignoval na své postavení soudu, který má korigovat postup obecných soudů nižší instance tak, aby jejich postup byl v souladu s ústavněprávními předpisy a principy. Stěžovatelé Ústavnímu soudu prezentují svůj náhled na věc, který podkládají z jejich pohledu relevantní judikaturou Nejvyššího soudu, již obecné soudy v projednávané věci náležitě nezohlednily.
Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti, která byla podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem v souladu s §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a dospěl k závěru, že je přípustná ve smyslu §75 odst. 1 téhož zákona; je však zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud není vrcholem soustavy obecných soudů a zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti. Zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody. Jestliže tedy obecné soudy nepřisvědčily tvrzením stěžovatelů, zmíněné otázky posoudily odlišně od jejich přesvědčení, avšak svá právní posouzení přiléhavě a dostatečným způsobem odůvodnily, jde o závěry ústavně nezávislých soudů, do jejichž rozhodovací činnosti je ingerence Ústavního soudu nepřípustná. Pravomoc Ústavního soudu je v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé (viz např. usnesení sp. zn. II. ÚS 4261/18 ze dne 4. 1. 2019).
Ústavně zaručené právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny garantuje jednotlivci možnost domáhat se stanoveným postupem ochrany svých práv před nezávislým a nestranným soudem, případně před jiným orgánem; onen postup k ochraně práv jednotlivce pak již není upraven na úrovni ústavního pořádku, nýbrž v procesních předpisech podústavního práva, které kogentně stanoví, jakými konkrétními způsoby a procesními instituty lze právo na soudní a jinou právní ochranu realizovat. Dodrží-li pak jednotlivec takto stanovený postup a soud (jiný orgán) přesto odmítne o jeho právu rozhodnout, je porušeno právo na soudní ochranu, ústavně nepřípustné odepření spravedlnosti - denegationi iustitiae (srov. nálezy sp. zn. I. ÚS 2723/13 ze dne 1. 10. 2014 či nález sp. zn. I. ÚS 3106/13 ze dne 23. 10. 2014, citované v usnesení sp. zn. I. ÚS 2650/17 ze dne 17. 10. 2017; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz). Takové zásahy či pochybení obecných soudů nicméně Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
Stěžovatelé mají pravdu v tom, že odvolací soud doplnil právní závěry nalézacího soudu vlastními úvahami. V tom však nelze spatřovat pochybení - naopak z rozhodnutí odvolacího soudu je patrno, že se věcí řádně zabýval a svůj výrok náležitě odůvodnil. Jeho doplňující úvahy na výsledku řízení nic nezměnily, proto se v této souvislosti nelze dovolávat porušení kautel spravedlivého procesu či jiných ústavně chráněných hodnot. Spravedlivost řízení se posuzuje jako celek a řízení jako celek (zde ostatně i jeho jednotlivé fáze) z pohledu Ústavního soudu beze zbytku obstálo.
Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. května 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu