ECLI:CZ:US:2019:4.US.1050.19.1
sp. zn. IV. ÚS 1050/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy, soudce Jana Filipa a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelky PT servis konzervárna spol. s r.o., se sídlem Purkyňova 1000/4, Tábor, IČO 463 52 481, zastoupené Mgr. Ing. Václavem Králem, advokátem se sídlem Mánesova 808/22, Hradec Králové, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 4. 2018, č. j. 178 ICm 4557/2014-173, MSPH 78 INS 8504/2014, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. 178 ICm 4557/2014, 103 VSPH 416/2018-181, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2018 č. j. 29 ICdo 158/2018-206, za účasti Městského soudu v Praze, Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení a JUDr. Sylvy Rychtalíkové, se sídlem Kodaňská 521/57, Praha 10, insolvenční správkyně dlužníka ECO-SUN s.r.o., se sídlem Paroplavební 50/10, Praha 5, IČO 267 23 611, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení předmětu řízení
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 27. 3. 2019, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví vymezených rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a na přístup soudu dle čl. 36 odst. 2 Listiny.
II. Rekapitulace skutkového stavu a procesního vývoje
2. Městský soud v Praze (dále jen "soud prvého stupně") svým usnesením vymezeným v návětí tohoto usnesení rozhodl tak, že zastavil odvolací řízení o odvolání proti rozsudku soudu prvého stupně ze dne 7. 2. 2018, č. j. 178 ICm 4557/2014-145 (dále jen "předmětné odvolání"), a to dle §9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích (dále jen "zákon o soudních poplatcích"), ve znění účinném ke dni vydání tohoto usnesení, tedy pro nezaplacení soudního poplatku v k tomu stanovené lhůtě. Stěžovatelka podala proti tomuto rozhodnutí soudu prvého stupně odvolání k Vrchnímu soudu v Praze (dále jen "odvolací soud"), na jehož podkladě odvolací soud svým usnesením specifikovaným výše v návětí napadené rozhodnutí soudu prvého stupně potvrdil. Stěžovatelka podala proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu dovolání, jež odmítl Nejvyšší soud svým usnesením rovněž konkretizovaným výše v návětí.
3. Procesní vývoj, v jehož rámci byla vydávána napadená usnesení, spočíval, zjednodušeně řečeno, v tom, že stěžovatelka nezaplatila včas soudní poplatek za předmětné odvolání, neboť nevyhověla výzvě soudu prvého stupně ze dne 15. 3. 2018 k zaplacení soudního poplatku. Podle této výzvy měl být tento soudní poplatek zaplacen do 5. 4. 2018, ale stěžovatelka jej uhradila až ke dni 15. 5. 2018.
III. Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka tvrdí protiústavnost napadených rozhodnutí spočívající v porušení jejího práva na spravedlivý proces dovolávajíc se 1) nepřípustné retroaktivity, 2) nesplnění poučovací povinnosti. Obě tyto námitky stěžovatelky Ústavní soud shrnuje následovně:
5. Ad 1) stěžovatelka odkazuje na přechodná ustanovení zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony (dále jen "zákon č. 296/2017 Sb."), konkrétně na jeho čl. VI. Podle stěžovatelky měl tento článek být aplikován v její věci tak, že posuzování včasnosti zaplacení soudního poplatku za předmětné odvolání se mělo řídit zákonem o soudních poplatcích ve znění účinném před 30. 9. 2017, kdy nabyl účinnost zákon č. 296/2017 Sb.
6. Podle stěžovatelky je totiž občanské soudní řízení nedílné, a tedy i řízení opravná jsou jeho integrální součástí. Jelikož řízení, v němž bylo podáno i předmětné odvolání, bylo zahájeno ještě před dnem 30. 9. 2017, plně se na ně dle stěžovatelky uplatňovalo intertemporální ustanovení čl. VI. zákona č. 296/2017 Sb. Aplikace zákona o soudních poplatcích ve znění účinném od 30. 9. 2017 v její věci byla tak nepřípustnou retroaktivitou. Stěžovatelka se dovolává v obecné rovině k tzv. nepravé retroaktivitě i závěrů judikatury Ústavního soudu, a to nálezu sp. zn. Pl. ÚS 18/14 ze dne 15. 9. 2015 (N 165/78 SbNU 469; 299/2015 Sb.).
7. Dle stěžovatelčina mínění může nepřímou retroaktivitu vyvolat pouze výslovné ustanovení zákona, což dle jejího názoru vyplývá i z nálezů sp. zn. I. ÚS 287/04 ze dne 22. 11. 2004 (N 174/35 SbNU 331), nález sp. zn. IV. ÚS 2989/16 ze dne 22. 11. 2016 (N 220/83 SbNU 453) a z nálezu Ústavního soudu ČSFR ze dne 10. 12. 1992, sp. zn. Pl. ÚS 78/92.
8. Výklad čl. VI. zákona č. 296/2017 Sb., podle nějž se její zaplacení soudního poplatku za předmětné odvolání posuzuje podle zákona o soudních poplatcích ve znění před 30. 9. 2017, podle stěžovatelčina názoru rovněž lépe šetří povahu a smysl jejích ústavně zaručených základních práv a svobod, u kteréhožto závěru se dovolává nálezu sp. zn. II. ÚS 3040/16 ze dne 18. 12. 2018.
9. Ad 2) stěžovatelka namítá, že měla být o následku nezaplacení soudního poplatku za předmětné odvolání ve stanovené lhůtě poučena, a to přímo v textu výzvy, jak ostatně ukládá ustanovení §9 odst. 3 zákona o soudních poplatcích ve znění účinném od 30. 9. 2017. Z toho, že výzva toto poučení neobsahovala, stěžovatelka jednak dovozuje, že soud prvého stupně v její věci aplikoval zákon o soudních poplatcích ve znění účinném do 30. 9. 2017, jednak porušení svého ústavně zaručeného základního lidského práva na spravedlivý proces v důsledku nedostatečného splnění poučovací povinnosti soudem, které bylo o to potřebnější, že projednávaný spor byl poznamenán takto zásadní změnou právní úpravy nastalou v jeho průběhu. K tomu stěžovatelka odkázala na nález sp. zn. IV. ÚS 2163/11 ze dne 30. 5. 2013 (N 97/69 SbNU 641) a nález sp. zn. IV. ÚS 3042/11 ze dne 14. 11. 2012 (N 188/67 SbNU 265).
10. Jelikož odvolací soud i Nejvyšší soud oslyšely stěžovatelčinu argumentaci nesprávným poučením s odkazem na to, že poučovací povinnost podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), nemusí být vyčerpávající, dopustily se tím porušení stěžovatelčina práva na přístup k soudu, neboť zákon o soudních poplatcích ve znění účinném po 30. 9. 2017 jakožto lex specialis k občanskému soudnímu řádu explicitně poučení o následcích nezaplacení soudního poplatku ve lhůtě požadoval.
IV. Posouzení Ústavním soudem
11. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je založena ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") jen tehdy, jestliže tímto rozhodnutím došlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod. Jakékoliv jiné vady takového rozhodnutí se nachází mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu, a tomu je tak zapovězeno se jimi zabývat, i kdyby je snad v rozhodované věci shledal. Ústavní soud totiž nestojí nad ústavou, nýbrž podléhá stejné povinnosti respektovat ústavně zakotvenou dělbu moci, jako kterýkoliv jiný orgán veřejné moci. Proto se musí důsledně vystříhat svévole a bedlivě dbát mezí svých pravomocí svěřených mu Ústavou, jinak by popřel samotný smysl své existence jakožto soudního orgánu ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je tak Ústavní soud povinen vždy nejprve zkoumat, zda jsou ústavní stížností napadená rozhodnutí způsobilá k vlastnímu meritornímu přezkumu, tedy zda těmito rozhodnutími vůbec mohla být porušena ústavně garantovaná práva či svobody stěžovatelky či stěžovatele. Pakliže Ústavní soud dospěje k závěru, že tomu tak není, musí ústavní stížnost odmítnout dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Po posouzení obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh Ústavní soud konstatuje, že tak tomu je i v nyní projednávaném případě.
12. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
13. Navzdory stěžovalčiným odkazům na dřívější judikaturu napadená rozhodnutí obecných soudů plně odpovídají předchozí judikatuře Ústavního soudu, jakož i Nejvyššího soudu a nejsou stižena žádnými vadami, které by dosahovaly intenzity porušení ústavně zaručených základních práv a svobod.
14. K jednotlivým námitkám pak Ústavní soud uvádí následující:
15. Podstatou námitky 1) je výklad čl. VI. zákona č. 296/2017 Sb., nacházející se v části třetí, jež novelizuje zákon o soudních poplatcích. Tento článek stanoví: "Na řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 549/1991 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona." Zákon o soudních poplatcích ve znění účinném do 30. 9. 2017 umožňoval zaplacení soudního poplatku ještě ve lhůtě k odvolání proti usnesení o zastavení řízení z důvodu nezaplacení soudního poplatku, což mělo dle ustanovení §9 odst. 7 za následek zrušení usnesení o zastavení řízení tím soudem, který je vydal. Po účinnosti zákona č. 269/2017 Sb., tedy od 30. 9. 2017, pak tato možnost byla zrušena, a naopak ustanovení §9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích bylo novelizováno tak, že k případnému pozdějšímu zaplacení soudního poplatku (tj. po marném uplynutí lhůty k jeho zaplacení stanovené ve výzvě) se nepřihlíží.
16. Ústavní soud se již v minulosti k intertemporálním účinkům ustanovení čl. VI. zákona č. 296/2017 Sb. vyjádřil. Podle něj není ústavně nekonformní výklad zastávaný obecnými soudy v čele s Nejvyšším soudem, které speciálně pro účely zákona o soudních poplatcích považují za samostatná řízení i řízení o odvolání a dalších opravných prostředcích, byť jinak zastávají shodně jako stěžovatelka názor, že občanské soudní řízení sporné je obecně nedílné. Ústavní soud v nyní posuzované ústavní stížnosti neshledal nic, co by jej opravňovalo k judikaturnímu odklonu od svého původního názoru. Nezbývá mu proto než odkázat stěžovatelku na svou dřívější judikaturu a tam uvedenou argumentaci, zejména na usnesení sp. zn. III. ÚS 2926/18 ze dne 29. 1. 2019, část IV., a dále na usnesení sp. zn. I. ÚS 2639/18 ze dne 18. 9. 2018.
17. Na tomto závěru ničeho nezměnil ani nález sp. zn. I. ÚS 1415/18 ze dne 23. 4. 2019, neboť zde se Ústavní soud vůbec intertemporální úpravou zákona č. 296/2017 Sb. nezaobíral, neboť podstatou tamější věci byla existence poplatkové povinnosti za odvolání podané v řízení, jehož předmětem je nárok uplatněný podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů. Shodné závěry vyjádřil i nález sp. zn. IV. ÚS 3283/18 ze dne 21. 5. 2019, který nadto na doktrínu samostatnosti řízení o opravných prostředcích pro účely zákona o soudních poplatcích poukázal (viz bod 21. tohoto nálezu).
18. Stěžovatelčina námitka nesprávné retroaktivní aplikace zákona o soudních poplatcích je tak zjevně lichá. Příslušný procesněprávní vztah, jehož obsahem byla mimo jiné povinnost zaplatit soudní poplatek za předmětné odvolání, nevznikl před 30. 9. 2017, ale až po tomto datu, neboť z hlediska ustáleného výkladu zákona o soudních poplatcích, jejž ústavní soud neshledal protiústavním, se tento procesněprávní vztah posuzuje jako samostatný. O retroaktivitu tak vůbec nešlo, neboť tento procesněprávní vztah vznikl a cele se realizoval již za časové působnosti nové právní úpravy, tedy zákona o soudních poplatcích ve znění účinném po 30. 9. 2017.
19. Námitka 2) rovněž nebyla způsobilá Ústavní soud přesvědčit o důvodnosti zrušení napadených rozhodnutí obecných soudů. Předně je třeba uvést, že stěžovatelka tuto námitku přísně vzato uplatňuje až v řízení před Ústavním soudem, neboť v řízeních před obecnými soudy toliko v dovolání uvedla, že měla být poučena dle §9 odst. 8 zákona o soudních poplatcích. Až Nejvyšší soud jí objasnil, že tento druh poučení se na její věc vůbec nevztahoval, neboť se týkal nezaplacení soudního poplatku za úkon dle §4 odst. 2 zákona o soudních poplatcích, a že jediné poučení, které se jí mělo dostat, bylo dle §9 odst. 3 zákona o soudních poplatcích, jehož se jí také již ve výzvě k zaplacení soudního poplatku za předmětné odvolání dostalo.
20. Na toto tvrzení Nejvyššího soudu stěžovatelka ve své ústavní stížnosti nijak výslovně nereaguje, nevymezuje se proti němu a v zásadě ani neuvádí (natož aby se pokusila o prokázání opaku), že by se jí poučení dle §9 odst. 3 zákona o soudních poplatcích (shodného ve znění účinném před i od 30. 9. 2017) nedostalo vůbec, pouze prosazuje závěr, že měla být poučena i o tom, že k zaplacení soudního poplatku po marném uplynutí lhůty se nepřihlíží. Byť bylo zjevné, že tato stěžovatelčina námitka je pozůstatkem její argumentace dovolací, nezohledňující rozdíl ve znění mezi §9 odst. 3 a §9 odst. 8 zákona o soudních poplatcích (ve znění stejném před i od 30. 9. 2017), Ústavní soud přesto na webových stránkách www.justice.cz v aplikaci Insolvenční rejstřík ověřil, že v textu výzvy k zaplacení soudního poplatku za předmětné odvolání z 15. 3. 2018 (zveřejněno 20. 3. 2018 ve 12:26) je skutečně obsaženo poučení shodné s textem §9 odst. 3 zákona o soudních poplatcích. K porušení poučovací povinnosti podle tohoto zákonného ustanovení tak nedošlo.
21. Ani při materiálním výkladu této námitky, tedy že stěžovatelka nebyla poučena a poučena být měla, lhostejno podle jakého ustanovení, nemůže Ústavní soud dát stěžovatelce za pravdu. Textace ustanovení §9 odst. 3 zákona o soudních poplatcích je, jak uvedeno výše, shodná ve znění tohoto zákona do 30. 9. 2017 i od tohoto data (a to i v aktuálním znění) a požaduje toliko, aby soud, který soudní poplatek vyměřuje, ve výzvě k jeho zaplacení poučil adresáta této výzvy, že řízení zastaví, nebude-li soudní poplatek ve lhůtě k tomu stanovené zaplacen. Stěžovatelka však po obecných soudech v podstatě žádá i poučení, že došlo ke změně právní úpravy a že nyní zastavení řízení není možno postupem dle ustanovení §9 odst. 7 zákona o soudních poplatcích ve znění účinném do 30. 9. 2017 zvrátit. Takto rozsáhlé poučení však textem zákona o soudních poplatcích není předepsáno a ani z něho nevyplývá, což platí v plné míře i pro poučení, že k pozdějšímu zaplacení soudního poplatku se nepřihlíží.
22. Zákon o soudních poplatcích rovněž nespojuje s nedodržením této poučovací povinnosti žádnou sankci, jak činí některé jiné procesní předpisy tam, kde splnění poučovací povinnosti má být podmínkou nutnou určitého postupu (srov. zejména §153b odst. 1 občanského soudního řádu) či kde jeho absence či neúplnost zakládá určitý mimořádný postup ve prospěch účastníka řízení, který měl být řádně a úplně poučen (srov. např. §204 odst. 2 občanského soudního řádu). Zákonodárce dokonce při něm nezvolil ani přísnější formulaci "o tom musí být (účastník, navrhovatel, adresát atd.) soudem poučen", která je běžná v občanském soudním řádu. Za těchto okolností se Ústavnímu soudu požadavek na poučení jdoucí podstatně nad rámec zákona ani jako potenciální součást ústavně zaručených základních práv stěžovatelky dle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny nejeví.
23. Rovněž nelze odhlédnout od toho, že stěžovatelka byla již v době podání předmětného odvolání zastoupena advokátem, tedy právním profesionálem, jehož povinností je dbát na ochranu zájmů svých klientů, poskytovat jim potřebné informace i v rozsahu přesahujícím zákonnou poučovací povinnost soudu a předcházet nevhodným či riskantním procesním postupům, ohrožujícím plné uplatnění oprávněných zájmů jeho klientů v řízení.
24. Ústavní soud tím nechce říci, že by v nyní posuzované věci došlo k pochybení na straně právního zástupce stěžovatelky, neboť mu toto hodnocení nepřísluší a nezná pochopitelně ani obsah domluvy mezi stěžovatelkou a jejím právním zástupcem, rozsah informací, které jí právní zástupce ohledně zaplacení soudního poplatku za předmětné odvolání poskytl, ani detaily zvolené procesní strategie, jeho závěr se týká pouze toho, že ať už byla tato domluva jakákoliv, stěžovatelka měla k dispozici možnost konzultace s právním profesionálem, a tedy měla a mohla se tak o riziku vyplývajícím ze změny právní úpravy zákona o soudních poplatcích seznámit.
25. Ústavní soud k tomu dodává, že výzvu k zaplacení poplatku za předmětné odvolání vydal soud prvého stupně v okamžiku, v němž byl zákon č. 296/2017 Sb. účinný několik měsíců, tedy na jednu stranu po dobu již dost dlouhou na to, aby nebylo pochyb o tom, že se s ním průměrně bdělý účastník řízení zastoupený advokátem již mohl seznámit, a na druhou stranu po dobu krátkou na to, aby takový účastník bezpečně věděl, jak obecné soudy budou interpretovat čl. VI. zákona č. 296/2017 Sb. a jak se k této jejich interpretaci případně postaví Ústavní soud.
26. V takové situaci mohla stěžovatelka tento výkladový problém předvídat a současně mu velmi snadno předejít tím, že by byla zaplatila soudní poplatek za předmětné dovolání ve lhůtě k tomu určené výzvou a nespoléhala na to, že obecné soudy zvolí takovou interpretaci čl. VI. zákona č. 296/2017 Sb., podle níž bude stále možné využít ustanovení §9 odst. 7 zákona o soudních poplatcích ve znění účinném před 30. 9. 2017. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti rovněž ani netvrdila žádné mimořádné a ospravedlnitelné okolnosti na své straně, které by jí v takovémto postupu bránily. Za těchto okolností Ústavní soud neshledává námitku 2) byť potenciálně způsobilou odůvodnit zrušení napadených rozhodnutí.
V. Závěr
27. Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a jejích příloh dospěl k závěru, že údajné vady napadeného rozhodnutí obecných soudů nejsou ani potenciálně způsobilé porušit některé z ústavně zaručených základních práv či svobod stěžovatelky. Neshledal proto potřebu věc projednat meritorně, a proto rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatelky mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že ji jako návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. června 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu