ECLI:CZ:US:2019:4.US.1103.19.1
sp. zn. IV. ÚS 1103/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jaromírem Jirsou o návrhu stěžovatelů Milana Kopřivy a Šárky Kopřivové, zastoupených Mgr. Martinem Švehlíkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Štěpánská 640/45, podanému proti rozsudkům Nejvyššího soudu ze dne 18. prosince 2018, č. j. 26 Cdo 4515/2017-285, "Městského soudu Krajského soudu v Brně" ze dne 25. ledna 2012, sp. zn. 49 Co 179/2010, Městského soudu v Praze ze dne 11. dubna 2017, č. j. 21 Co 96/2017-256, a Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 18. února 2010, č. j. 20 C 109/2013-207, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Navrhovatelé se domáhali zrušení shora uvedených rozhodnutí s tím, že jimi měli být zkráceni ve svém právu na spravedlivý proces a na ochranu vlastnictví (čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod). Navrhovatelé ke svému podání přiložili kopii napadeného rozsudku Nejvyššího soudu, z něhož se podává, že Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "nalézací soud") rozhodl shora specifikovaným rozsudkem, který byl k odvolání navrhovatelů změněn výše uvedeným rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "odvolací soud"); tento rozsudek odvolacího soudu Nejvyšší soud zrušil napadeným rozhodnutím a věc vrátil k dalšímu řízení.
Ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, které vyplývají z příslušných právních norem upravujících to které řízení. Ústavní soud nemůže na sebe atrahovat právo rozhodovat v řízení, které nebylo doposud ukončeno a nadále před obecnými soudy běží. Podle §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), je tedy ústavní stížnost zvláštní procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv a svobod, ve vztahu subsidiarity, neboť ochrana ústavnosti není a ani z povahy věci nemůže být úkolem pouze Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, v tom rámci zejména obecné justice viz nález sp. zn. III. ÚS 117/2000 (publ. in: N 111/19 SbNU 79). Ústavní soud tak představuje v této souvislosti ultima ratio, institucionální mechanismus, jenž nastupuje v případě selhání všech ostatních.
S ohledem na uvedené skutečnosti je návrh směřující proti rozsudku Nejvyššího soudu a rozsudkům nalézacího i odvolacího soudu nepřípustný (předčasný), neboť řízení ve věci samé nadále před odvolacím soudem pokračuje.
Navrhovatelé v petitu svého podání brojí i proti rozsudku "Městského soudu Krajského soudu v Brně" (sic!) sp. zn. 49 Co 179/2010. Jak Ústavní soud zjistil dotazem u Krajského soudu v Brně, řízení pod uvedenou spisovou značkou se vůbec navrhovatelů netýká a ti ani nebyli lustrem Krajského soudu v Brně nalezeni; v evidenci Městského soudu v Praze pak uvedená spisová značka nefiguruje vůbec. Podle §72 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je oprávněna podat ústavní stížnost osoba, která tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda.
Podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu proto soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako nepřípustný (rozhodnutí nalézacího, odvolacího a Nejvyššího soudu). Podle §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu stejným postupem odmítl i návrh podaný někým zjevně neoprávněným (rozsudek Krajského soudu v Brně) - případně by bylo na místě rozsudek Městského soudu Krajského soudu v Brně odmítnout podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu týmž postupem, neboť Ústavní soud není oprávněn rušit neexistující rozhodnutí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. dubna 2019
Jaromír Jirsa v. r.
soudce zpravodaj