ECLI:CZ:US:2019:4.US.1127.19.1
sp. zn. IV. ÚS 1127/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy, soudce zpravodaje Jana Filipa a soudkyně Milady Tomkové o ústavní stížnosti stěžovatele O. K., zastoupeného Mgr. Martinem Bugajem, advokátem, sídlem Havlíčkovo náměstí 732/15, Ostrava-Poruba, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. ledna 2019 č. j. 6 To 12/2019-390 a usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 21. prosince 2018 č. j. 70 T 211/2018-367, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Ostravě a Okresního státního zastupitelství v Ostravě, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž došlo dle jeho tvrzení k porušení jeho ústavních práv, která jsou mu zaručena podle čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
2. Z obsahu napadených rozhodnutí se podává, že v záhlaví uvedeným usnesením Okresního soudu v Ostravě (dále jen "okresní soud") byla zamítnuta stěžovatelova žádost o propuštění z vazby, neboť u stěžovatele nadále trvají vazební důvody podle §67 písm. a) a c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"). Stěžovatel je v současné době obžalován pro skutek kvalifikovaný jako zločin loupeže podle §173 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, dále jsou proti němu vedena další trestní stíhání pro násilnou trestnou činnost. Za jinou násilnou trestnou činnost byl v nedávné minulosti odsouzen (stíhaný skutek měl spáchat ve zkušební době). V současné době nemá stěžovatel stálé bydliště, je bez zaměstnání a nemá žádný stálý zdroj příjmů. Vzhledem k výši hrozícího trestu tak existuje dle soudu obava, že by mohl uprchnout nebo se skrývat. Stejně tak vyplývá z popsaných okolností riziko, že bude trestnou činnost opakovat.
3. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel stížnost, kterou Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením zamítl. V jeho odůvodnění se plně ztotožnil s argumentací okresního soudu. Aplikací alternativních zajišťovacích institutů nelze dle soudu dostatečně zaručit, že stěžovatel nebude opakovat násilnou trestnou činnost. Doposud zjištěné skutečnosti dle soudu svědčí o tom, že projednávaný skutek spáchal stěžovatel. Krajský soud nicméně připustil, že v řízení dochází k průtahům, kterých se musí do budoucna okresní soud vyvarovat a svůj procesní postup zefektivnit. Zároveň se však nejedná o tak závažné průtahy, které by vyžadovaly okamžité propuštění stěžovatele na svobodu.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel namítá, že v dané trestní věci dochází k nepřiměřeným průtahům, když nalézací soud předvolal k hlavnímu líčení pouze jedinou svědkyni, provedl pak jediný důkaz a hlavní líčení dne 10. 1. 2019 odročil až na 4. 2. 2019, toliko za účelem porady senátu o obhájcem položené otázce.
5. Dále stěžovatel namítá, že v jeho věci nejsou dány důvody tzv. útěkové vazby. V tomto směru stěžovatel obsáhle poukazuje na obecné závěry judikatury Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva. Ve stěžovatelově případě soudy opíraly obavu ze stěžovatelova útěku výhradně o skutečnosti, k nimž došlo před zahájením trestního stíhání. Tyto okolnosti nebyly dále prošetřeny a podrobněji rozvedeny v rámci dlouhodobého vyšetřování. Krajský soud opomenul zhodnotit dopady délky vazby na aktuálnost a relevanci konkrétních skutečností zakládajících důvodnou obavu ze stěžovatelova uprchnutí.
6. Nepřípustně pak soudy dle stěžovatele dovodily i existenci důvodů tzv. předstižné vazby. Její nutnost soudy dovodily přesto, že korunní svědkyně (poškozená) v hlavním líčení potvrdila, že se skutek nestal. Na místě činu nebyly zajištěny žádné stopy. Za nepravdivé pak stěžovatel označuje tvrzení soudu, že stěžovatel nemá žádné bydliště, neboť to mu nabídli členové jeho rodiny. Závěry soudů o stěžovatelově neschopnosti plnit své povinnosti jsou pak zcela nepřezkoumatelné. Ze všech uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil napadené rozhodnutí. Zároveň navrhl, aby Ústavní soud projednal jeho ústavní stížnost přednostně, vzhledem k závažnosti institutu vazby.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
9. Ústavní soud připomíná závěry své ustálené judikatury týkající se rozsahu přezkumu vznesených námitek proti vazebním rozhodnutím. Zrušení vazebních rozhodnutí zásahem Ústavního soudu je tak vyloučeno v situaci, obstojí-li jejich závěry při odůvodnění alespoň jednoho vazebního důvodu, bez ohledu na závěry týkající se důvodů dalších (srov. např. usnesení ze dne 4. 10. 2016 sp. zn. I. ÚS 2682/16, ze dne 11. 7. 2013 sp. zn. III. ÚS 1816/13 nebo ze dne 17. 5. 2017 sp. zn. III. ÚS 3165/16; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Tudíž i v případech, kdy odůvodnění soudů ohledně naplnění jednoho z vazebních důvodů neobstojí, nezruší Ústavní soud vydaná rozhodnutí, je-li nutnost vazby legitimně podepřena důvodem jiným. Ústavní soud tak ve stěžovatelově případě nepřikročil k posouzení té části námitek, týkajících se tzv. útěkové vazby, neboť shledal, že napadená rozhodnutí obstojí z hlediska odůvodnění tzv. vazby předstižné.
10. V tomto směru Ústavní soud žádné pochybení neshledal. Závěr stran nutnosti trvání tzv. předstižné vazby je odůvodněn řadou okolností, zejména stěžovatelovými poměry (nedostatkem příjmů), jeho dřívějším odsouzením za násilnou trestnou činnost (za současného porušení podmínek zkušební doby pro osvědčení se) a dvěma dalšími důvodnými trestními stíháními pro jinou násilnou trestnou činnost, což není v rozporu s principem presumpce neviny, neboť vazba je zajišťující opatření, jehož aplikací se předchází rizikům uvedeným ve vazebních důvodech podle §67 trestního řádu. Uvedené odůvodnění tak plně odpovídá ustálené judikatuře Ústavního soudu a účelu §67
písm. c) trestního řádu.
11. Namítá-li stěžovatel celkovou nedůvodnost trestního stíhání, pak se tato námitka opírá pouze o tvrzenou změnu obsahu jedné svědecké výpovědi (poškozené). Vzhledem k celkové důkazní situaci (popsané např. v usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 21. 9. 2018 č. j. 0 Nt 16107/2018-28) je v zásadě vyloučeno, aby změna jediného důkazu (zvláště s přihlédnutím ke komplikovaným osobním vztahům mezi svědkyní a stěžovatelem) měla být sama o sobě důvodem pro ústavně relevantní zpochybnění důvodů pro další trvání vazby.
12. S námitkou průtahů v postupech okresního soudu se dostatečně vypořádal krajský soud. S jeho závěry se Ústavní soud plně ztotožňuje. Ojedinělé průtahy u dílčích procesních úkonů neznamenají protiústavnost celého vazebního stíhání. Takový následek nastává teprve od určité intenzity neodůvodněných průtahů, jak nepřímo uvedl krajský soud. Na jeho odůvodnění lze v tomto směru zcela odkázat.
13. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. dubna 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu