ECLI:CZ:US:2019:4.US.1239.19.1
sp. zn. IV. ÚS 1239/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Filipa a Milady Tomkové o ústavní stížnosti stěžovatele M. Š., zastoupeného JUDr. Marií Nedvědovou, advokátkou se sídlem v České Lípě, Jižní 1820, proti usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 3. 2019, sp. zn. 21 Co 96/2019, a Okresního soudu v Semilech ze dne 6. 3. 2019, č. j. 1 Nc 1342/2018-244, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Semilech jako účastníků řízení a L. M. a nezletilého J. Š., jako vedlejších účastníků řízení takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "odvolací soud") ze dne 25. 3. 2019, sp. zn. 21 Co 96/2019, bylo potvrzeno usnesení Okresního soudu v Semilech (dále též "nalézací soud") ze dne 6. 3. 2019, č. j. 1 Nc 1342/2018-244, kterým byl zamítnut návrh stěžovatele (dále též "otec") na vydání předběžného opatření ve věci péče soudu o nezletilého vedlejšího účastníka - syna stěžovatele, J. Š. Podle návrhu stěžovatele měl být v průběhu běžícího opatrovnického řízení svěřen nezletilý do jeho péče, případně měl být rozšířen stávající rozsah styku otce se synem, který je upraven v rozsahu - každou středu na tři hodiny a jednou za 14 dní v sobotu, což je rozsah nedostačující jak pro stěžovatele, tak i pro jeho syna.
O rozsahu styku stěžovatele se synem bylo rozhodnuto již dne 31. 5. 2018, kdy bylo k návrhu otce u Okresního soudu v Semilech zahájeno řízení o úpravu poměrů k nezletilému J. Ve věci není stále meritorně rozhodnuto, o svěření syna do své výchovy usilují oba rodiče, otec opakovaně navrhoval vydání předběžného opatření, kterým by byl upraven jeho styk s nezletilým, neboť je stále matkou (vedlejší účastnicí) ve styku omezován. Vedlejší účastnice podle stěžovatele o nezletilého řádně nepečuje, zanedbává jeho léčbu a neinformuje otce o skutečném zdravotnímu stavu syna. Do současné doby nebylo meritorně rozhodnuto, není nařízeno ústní jednání, přičemž nelze očekávat, že by v dohledné době bylo možno rozhodnout. Poslední jednání bylo odročeno na neurčito a ve věci nejsou po delší dobu prováděny další úkony.
Stěžovatel je přesvědčen, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho základní práva zaručená v čl. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), v čl. 2 odst. 2 a čl. 4 odst. 2, 3, 4 Listiny. Podle stěžovatele bylo dále (především) porušeno jeho ústavní právo na ochranu rodičovství ve smyslu čl. 32 odst. Listiny. Stěžovatel chce mít možnost řádně pečovat o svého nezletilého syna a jeho syn má naopak právo se pravidelně stýkat se svým otcem a trávit s ním čas; má také právo na zajištěnou zdravotní péči a na zdraví.
Podle stěžovatele bylo rovněž porušeno jeho právo na bezprůtahové řízení. Otci je bráněno ve styku se synem a dlouhodobě není meritorně rozhodnuto ve věci péče o nezletilého J.; vznikají tak bezdůvodné průtahy ze strany soudu prvního stupně, jež odvolací soud nejenže nenapravil, a nevede nalézací soud k jejich odstranění. Je proto na místě, aby bylo soudu prvního stupně přikázáno činit úkony v tom směru, aby byly řádně upraveny otázky péče o nezletilého syna J. včetně jeho výchovy a zajištění odpovídající zdravotní péče.
Ústavní soud dlouhodobě zdůrazňuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že není součástí soustavy soudů (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy); proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, nebylo-li jejich činností zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to ani v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Nesprávný výklad či použití podústavního práva má za následek porušení základních práv a svobod v případech, v nichž se jeví výklad právních norem v daných souvislostech jako svévolný [srov. nález Ústavního soudu dne 23. 1. 2008, sp. zn. IV. ÚS 2519/07 (N 19/48 SbNU 205)].
Ústavní soud dále poskytuje ochranu ústavně zaručeným právům a svobodám až tehdy, nemůže-li ji poskytnout jiný orgán veřejné moci. Z toho důvodu je třeba vycházet ze zásady, že ústavní stížností by měla být napadána konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, nikoli však dílčí procesní rozhodnutí, i když jsou sama o sobě pravomocná, tedy přestože proti nim byly všechny dostupné opravné prostředky vyčerpány, jestli zákon takové prostředky vůbec předvídá [srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 292/05 ze dne 29. 9. 2005 (rozhodnutí jsou dostupná, jako další zde citovaná rozhodnutí, na adrese http://nalus.usoud.cz)]. Z tohoto pravidla činí Ústavní soud výjimky, jež záleží v možnosti napadnout i pravomocné rozhodnutí, které toliko uzavírá určitou část řízení nebo které řeší jistou procesní otázku, ačkoli řízení ve věci samé ještě neskončilo.
Ke způsobilosti předběžného opatření (jako opatření zatímní povahy) zasáhnout do základních práv a svobod účastníků řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi vyjádřil tak, že ji vyloučit nelze. Podstatou jeho přezkumu však může být jen posouzení ústavnosti takového rozhodnutí, nikoli posouzení podmínek pro nařízení předběžného opatření, poněvadž ty se přezkumné pravomoci Ústavního soudu vymykají, jak Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zdůrazňuje [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 221/98 ze dne 10. 11. 1999 (N 158/16 SbNU 171)]. Předběžná opatření zpravidla nedosahují takové intenzity, aby mohla zasáhnout do ústavně zaručených práv jedné či druhé strany, neboť jde o rozhodnutí, kterým není prejudikován konečný výsledek sporu z hlediska hmotného práva, ale jde o opatření, jehož trvání je omezeno.
Při zatímní úpravě poměrů účastníků musí být poskytnuta ochrana jak tomu, kdo o vydání předběžného opatření žádá, tak v rámci ústavních pravidel i tomu, proti komu směřuje. Současně však platí, že ochrana osoby povinné z předběžného opatření nemůže dosáhnout takové intenzity, aby prakticky znemožnila ochranu oprávněných zájmů druhé strany, popřípadě ochranu veřejného zájmu. Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat názor obecných soudů o důvodnosti návrhu na vydání předběžného opatření, nýbrž může pouze ověřit, zda vydání předběžného opatření (rozhodnutí o zamítnutí návrhu) mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a současně nebylo projevem svévole ve smyslu čl. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny (viz výše uvedený nález sp. zn. II. ÚS 221/98).
K soudním rozhodnutím v rodinných věcech přistupuje Ústavní soud rezervovaně. Celkový prostor pro kasační zásah Ústavního soudu je ve spojení s omezeným přezkumem předběžného opatření jako rozhodnutí zatímní povahy podstatně zúžen - jeho přezkumná pravomoc se koncentruje pouze na posouzení, zda v případě napadeného rozhodnutí nejde o extrémní rozhodnutí, které by bylo založeno na naprosté libovůli (které by jinak zasáhlo do práva účastníka řízení na soudní ochranu), což v posuzované věci neshledal.
Soudy v napadených rozhodnutích podle Ústavního soudu rozhodly v souladu se zákonem. Jejich úkolem nebylo v řízení o předběžném opatření hodnotit dopodrobna poměry nezletilého a zájmy stěžovatele - tím spíše, je-li styk upraven vykonatelným soudním rozhodnutím a může podle něj probíhat. V konečném rozhodnutí ve věci péče o nezletilého bude soud řešit, jaké uspořádání rodinných poměrů je v nejlepším zájmu dítěte. Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud částečně odmítl stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný.
Namítá-li stěžovatel, že v řízení před obecnými soudy dochází k průtahům, může se proti nim bránit prostřednictvím stížnosti podle §164 a násl. zák. č. 6/2002 Sb.,
o soudech a soudcích, ve znění pozdějších přepisů. V úvahu přichází k ochraně zájmů stěžovatele rovněž institut návrhu na určení lhůty k provedení úkonu podle §174a zákona o soudech a soudcích. Z ústavní stížnosti nevyplývá, že by uvedených možností stěžovatel využil - obrátil se přímo na Ústavní soud. Stěžovatel tak nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práv poskytuje, a proto je ústavní stížnost v této části nepřípustná podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. dubna 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu