ECLI:CZ:US:2019:4.US.1303.19.1
sp. zn. IV. ÚS 1303/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jaroslava Fenyka a Jana Filipa o ústavní stížnosti obchodní korporace Brianson s. r. o. se sídlem v Praze 10, Daliborova 714/7, zastoupené JUDr. Václavem Vlkem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 32/22, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2019, č. j. 21 Cdo 483/2018-215, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení, a obchodní korporace UniCredit Bank Czech Republic and Slovakia, a. s., se sídlem v Praze 4, Želetavská 1525/1, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka byla v řízení před obecnými soudy v procesním postavení žalované. Předmětem řízení, vedeného u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 8 C 202/2016, zahájeného žalobou vedlejší účastnice, bylo určení, že nemovité věci jsou zatíženy zástavním právem. Stěžovatelka nebyla ve sporu o určovací žalobě úspěšná. V odvolacím řízení rozhodoval Krajský soud v Praze (dále jen "odvolací soud"), proti jehož rozsudku ze dne 9. 8. 2017, č. j. 32 Co 232/2017-169, ve znění opravného usnesení ze dne 15. 11. 2017,
č. j. 32 Co 232/2017-179, podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud (dále též "dovolací soud") napadeným usnesením odmítl pro nepřípustnost.
Dovolací soud se podle stěžovatelky s předestřenou otázkou zásadního právního významu o vzájemné povaze žaloby o neplatnost dražby a určovací žaloby vypořádal nepřezkoumatelným způsobem. Na podporu této námitky stěžovatelka předkládá vlastní právní posouzení věci a zpochybňuje závěr obecných soudů o existenci naléhavého právního zájmu na určení žalovaných skutečností. Při posouzení dalších dvou dovolacích otázek pak Nejvyšší soud nepřihlédl k části skutkového děje, který logicky vyplynul z provedeného dokazování, přestože nebyl předchozími rozhodnutími explicitně vymezen. Nejvyšší soud svým postupem podle stěžovatelky porušil její právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti, která byla podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem v souladu s §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a dospěl k závěru, že je sice přípustná ve smyslu §75 odst. 1 téhož zákona, avšak zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud není vrcholem soustavy obecných soudů a zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti. Může tak učinit jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody, neboť je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ústavnosti. Jestliže tedy obecné soudy nepřisvědčily argumentům stěžovatelky, zmíněné otázky posoudily odlišně od jejího přesvědčení a svá právní posouzení přiléhavě a dostatečným způsobem odůvodnily, jde o právní závěry ústavně nezávislých soudů, do jejichž rozhodovací činnosti je ingerence Ústavního soudu nepřípustná.
Nejvyšší soud srozumitelně vysvětlil, jaké jsou důvody jeho rozhodnutí. Stěžovatelka vymezila přípustnost svého dovolání dvojím způsobem: Jednak předložila k posouzení otázky v praxi dovolacího soudu (údajně) dosud neřešené, na jejichž řešení však rozsudek odvolacího soudu podle Nejvyššího soudu nezávisel; stěžovatelka konstruovala v dovolání vlastní skutkový stav, který nebyl v dosavadním průběhu řízení zjištěn. Dále stěžovatelka namítala, že se odvolací soud odchýlil od ustálené praxe dovolacího soudu v řešení právní otázky vzájemné povahy žaloby o neplatnost dražby a určovací žaloby. Nejvyšší soud shledal uvedené vymezení přípustnosti dovolání nesrozumitelným, doplněným o odkazy na obsahově nesouvisející judikaturu. Ani v tomto případě tak nemohla být přípustnost dovolání založena. Právní otázky, na nichž rozhodnutí odvolacího soudu záviselo, naopak odvolací soud podle náhledu Nejvyššího soudu vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí.
Z pohledu Ústavního soudu Nejvyšší soud námitky stěžovatelky náležitě vypořádal a nelze přisvědčit jejímu tvrzení, že by odhlédl od své předchozí judikatury; naopak Nejvyšší soud srozumitelně vysvětlil, proč stěžovatelčiny odkazy nepovažuje za relevantní. Ústavní soud není další přezkumnou instancí, aby jeho řádně odůvodněné závěry zpochybňoval.
Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný; podle §43 odst. 3 téhož zákona obsahuje usnesení jen stručné odůvodnění.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. června 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu