ECLI:CZ:US:2019:4.US.1343.18.1
sp. zn. IV. ÚS 1343/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele M. D., zastoupeného JUDr. Lubošem Hendrychem, advokátem, sídlem Vaníčkova 1112/27, Ústí nad Labem, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. listopadu 2017 č. j. 5 Tdo 1208/2017-88, rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 4. dubna 2017 č. j. 6 To 73/2015-1030 a rozsudku Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 20. března 2014 č. j. 18 T 231/2011-852, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně a Okresního soudu v Uherském Hradišti, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Brně - pobočky ve Zlíně a Okresního státního zastupitelství v Uherském Hradišti, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž došlo dle jeho tvrzení k porušení jeho ústavně zaručených práv vyplývajících z čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy.
2. Z obsahu napadených rozhodnutí se podává, že v záhlaví uvedeným rozsudkem uznal Okresní soud v Uherském Hradišti (dále jen "okresní soud") stěžovatele vinným ze spáchání trestného činu předlužení podle §256 odst. 1 písm. e) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění účinném do 31. 12. 2009 (dále jen "trestní zákon"), za což byl stěžovatel odsouzen k peněžitému trestu 130 000 Kč.
3. Tento rozsudek napadl stěžovatel odvoláním, na jehož základě Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně (dále jen "krajský soud") zrušil rozsudek okresního soudu a stěžovatele sám rozsudkem ze dne 8. 9. 2015 č. j. 6 To 73/2015-916 zprostil obžaloby.
4. Proti tomuto rozsudku podal dovolání nejvyšší státní zástupce, kterému Nejvyšší soud vyhověl usnesením ze dne 13. 7. 2016 č. j. 5 Tdo 770/2016-55, jímž zprošťující rozsudek zrušil a věc vrátil krajskému soudu k novému rozhodnutí.
5. Krajský soud následně vydal ústavní stížností napadený rozsudek, jímž zrušil výrok rozsudku okresního soudu o trestu a sám nově stěžovateli uložil peněžitý trest ve výši 100 000 Kč. Neztotožnil se přitom se stěžovatelovou námitkou ohledně promlčení trestního stíhání. Předchozí zprošťující rozsudek krajského soudu vytvořil zákonnou překážku běhu promlčecí lhůty, jejíž běh se tak staví podle §67 odst. 2 písm. a) trestního zákona, případně §34 odst. 3 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Až do rozhodnutí Nejvyššího soudu tedy promlčecí doba neběžela a nemohlo tak dojít k promlčení trestního stíhání. Stejně tak dle krajského soudu nebyl důvod trestní stíhání zastavit pro nepřiměřené průtahy. Na celkové délce řízení měl podíl sám stěžovatel (opakovanými omluvami z hlavního líčení). Délku řízení promítl krajský soud do výše uloženého trestu.
6. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením. K námitce nutnosti zastavit trestní stíhání pro jeho nepřiměřenou délku Nejvyšší soud poznamenal, že stěžovatelem poukazovaná judikatura, která takový postup umožňovala, byla následně překonaná. Zastavení trestního stíhání se podle novější judikatury nepovažuje za prostředek nápravy porušení práva na soudní řízení bez nepřiměřených průtahů. Tato skutečnost se promítne do vyměřovaného trestu. V otázce promlčení se Nejvyšší soud ztotožnil s argumentací krajského soudu. Tomuto závěru odpovídá i starší judikatura.
II.
Argumentace stěžovatele
7. Stěžovatel tvrdí, že v dané trestní věci došlo k promlčení trestního stíhání. Běh promlčecí lhůty byl přerušen vyhlášením odsuzujícího rozsudku okresního soudu dne 20. 3. 2014, a to na tři roky. Tato lhůta by tedy měla uplynout dne 21. 3. 2017, ovšem krajský soud rozhodoval rozsudkem až dne 4. 4. 2017. Názor rozhodujících soudů, podle kterého došlo k stavění běhu promlčecí lhůty mezi vydáním zprošťujícího rozhodnutí ze dne 8. 9. 2015 a rozhodnutím Nejvyššího soudu o odvolání nejvyššího státního zástupce, považuje stěžovatel za nesprávný. Takový výklad dle stěžovatele umožňuje, aby ke stavění běhu promlčecí lhůty došlo na neomezenou dobu, dokud dovolací soud nerozhodne o mimořádném opravném prostředku. K tomu může dojít například tehdy, pokud se Nejvyšší soud obrátí na Soudní dvůr Evropské unie. Z předchozí judikatury a odborné literatury přitom dle stěžovatele vyplývá, že obdobné účinky může mít pouze odsuzující, a nikoliv zprošťující rozsudek. Z hlediska ochrany "vyšších" ústavních principů je výklad soudů dle stěžovatele nepřijatelný.
8. Dále stěžovatel namítá, že v jeho věci byly splněny podmínky pro zastavení trestního stíhání podle §11 odst. 1 písm. m) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"). Stěžovatel nesouhlasí s názorem soudů, že zastavit trestní stíhání pro jeho nepřiměřené průtahy není možné. Rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tz 1/2002 naopak takový postup umožňuje. Stěžovatelovo trestní stíhání trvalo celkově šest a půl roku, přičemž horní hranice trestu odnětí svobody byla jeden rok. Z toho stěžovatel dovozuje, že dané trestní stíhání bylo vedeno nepřiměřeně dlouhou dobu a bylo namístě jej pro tento nedostatek zastavit. Zohlednit tuto skutečnost při výměře trestu dle stěžovatele nestačí. Soudy se ani nevyjádřily k tomu, za jakých podmínek by již bylo namístě trestní stíhání zastavit. A to tím spíše, že skutek byl posouzen podle starého trestního zákona a jeho stíhání by tak mělo odpovídat jeho společenské nebezpečnosti, jež plynutím času rovněž klesá, nebo dokonce zcela mizí. Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil napadená rozhodnutí.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), avšak v části, ve které směřuje proti již zrušenému rozsudku okresního soudu je návrhem, o kterém není Ústavní soud příslušný rozhodnout [srov. nález Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2015 sp. zn. I. ÚS 1119/15 (N 116/77 SbNU 697)].
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud dále posoudil přípustný obsah ústavní stížnosti (viz sub 9) a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
11. Stěžovatel v ústavní stížnosti uplatňuje dva okruhy námitek, se kterými se krajský soud i Nejvyšší soud obsáhle vypořádaly v odůvodnění napadených rozhodnutí. Jejich závěrům nemůže z ústavního hlediska Ústavní soud nic vytknout.
12. První skupinu námitek tvoří v podstatě pouhý stěžovatelův nesouhlas s velmi podrobnými závěry Nejvyššího soudu k možnosti promlčení stěžovatelova trestního stíhání. Argumentačně je tento nesouhlas opřen v zásadě pouze o hrozbu "nekonečného" trestního stíhání, které v důsledku nečinnosti soudu (například dovolacího) nemůže být nikdy promlčeno. Na příkladnou argumentaci Nejvyššího soudu, zabývající se nejrůznějšími aspekty podústavní právní úpravy promlčecí doby, lze zcela odkázat. Z ústavněprávního hlediska ji lze doplnit snad jen v tom směru, že možnost promlčení trestního stíhání (resp. zániku trestní odpovědnosti uplynutím promlčecí doby) naplňuje princip ochrany právní jistoty, jejíž narušení trestním stíháním po mnoha letech by představovalo již nepřiměřenou cestu trestněprávní represe u samovolně napraveného pachatele. Mimoto tato možnost nutí orgány činné v trestním řízení projevit včas zejména vyšetřovací aktivitu a tím přispívat k ochraně zákonnosti (srov. §1 odst. 1 trestního řádu). Uvedených účelů může být jen těžko dosaženo v situaci, kdy aktivně probíhá některá z fází trestního řízení proti konkrétnímu obviněnému. Ten totiž nemůže nabýt legitimního očekávání ohledně vlastní beztrestnosti, neboť ta je právě předmětem daného řízení. Možnost takového zániku trestní odpovědnosti by se dala označit za antitezi spravedlivého trestního řízení. Doplnit snad lze jen tolik, že hrozbě "nekonečného" trestního řízení lze čelit jinými procesními nástroji. Výklad krajského soudu a Nejvyššího soudu tak z hlediska ústavních principů plně obstojí.
13. Totéž platí i u druhé skupiny námitek, týkající se povinnosti zastavit trestní stíhání, které trvalo nepřiměřeně dlouhou dobu. Přestože lze v obecné rovině konstatovat ne zcela jednotný judikaturní přístup k této otázce, na posuzovanou věc to ale nemá žádný vliv. Porušení práva na řízení bez nepřiměřených průtahů nelze obecně dovozovat pouze ze skutečnosti celkové doby trestního řízení, nýbrž z celkového posouzení včasnosti jednotlivých úkonů orgánů státní moci. Soudy se touto otázkou zabývaly a krajský soud dovodil, že za značnou délku řízení nese vinu sám stěžovatel. To je závěr, s nímž stěžovatel v ústavní stížnosti nijak nepolemizuje. Ze zjištěných skutkových okolností tedy nevyplývá, že by orgány činné v trestním řízení byly natolik nečinné, aby jedinou přiměřenou reakcí bylo zastavení trestního stíhání.
14. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. března 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu