ECLI:CZ:US:2019:4.US.1364.19.1
sp. zn. IV. ÚS 1364/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Filipa a Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Alberta Oesterreichera, 2) obchodní korporace OESTERREICHER & spol. s r. o. se sídlem tamtéž, zastoupených JUDr. Viktorem Bradáčem, advokátem se sídlem v Praze 1, Ovocný trh 12, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2019, č. j. 32 Cdo 2712/2018-802, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 3. 2018, č. j. 28 Co 463/2017-766, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 3. 7. 2017, č. j. 25 C 76/2015-700, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 8 jako účastníků řízení, a dále korporací a) NATLAND GROUP LIMITED se sídlem Arch. Makariou & Kalograion, 4, Nicolaides Sea View City, 9th Floor, Offices 903-904, BLOCK A-B, 6016, Larnaca, Kyperská republika, b) ORION 001, a. s., se sídlem v Praze 6, Rooseveltova 166, jako vedlejších účastnic řízení takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé se v řízení před obecnými soudy domáhali určení neplatnosti dvou úvěrových smluv a smlouvy o transakci, uzavřených s vedlejšími účastnicemi v souvislosti s financováním developerského projektu v Praze-Bubenči. Napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 (dále jen "obvodní soud") byla žaloba zamítnuta a stěžovatelům byla uložena povinnost nahradit protistraně náklady řízení. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud" nebo "odvolací soud") uvedené rozhodnutí obvodního soudu napadeným rozsudkem potvrdil a uložil stěžovatelům nahradit náklady odvolacího řízení. Nejvyšší soud (dále též "dovolací soud") napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatelů pro nepřípustnost a zavázal stěžovatele k úhradě nákladů dovolacího řízení.
Ústavní stížností se stěžovatelé domáhají zrušení napadených rozhodnutí pro tvrzené porušení práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jehož se obecné soudy měly dopustit tím, že se nezabývaly tvrzeními a důkazy stěžovatelů o neplatnosti předmětných smluv pro rozpor s dobrými mravy, na věc nesprávně aplikovaly zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, v tehdy platném znění, svůj závěr odůvodnily nedostatečně a nepřezkoumatelně a Nejvyšší soud se nezabýval předloženou dovolací otázkou s obecným konstatováním, že na ní rozhodnutí odvolacího soudu založeno nebylo, a to bez bližšího odůvodnění.
Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti, která byla podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem v souladu s §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a dospěl k závěru, že je přípustná ve smyslu §75 odst. 1 téhož zákona, avšak zjevně neopodstatněná.
Obsah ústavní stížnosti se nese v rovině abstraktní námitky, že se obecné soudy nevypořádaly s tvrzeními a důkazy stěžovatelů na podporu závěru o nemravnosti smluv. Přitom však stěžovatelé neuvádějí žádné konkrétní důkazní návrhy, jejichž provedení či vypořádání měly obecné soudy opomenout, pouze předkládají vlastní verzi skutkového děje a právního hodnocení, kterým obecné soudy nepřisvědčily.
Porušení práva na soudní ochranu přitom nelze bez dalšího spatřovat v tom, že obecné soudy žalobě stěžovatelů nevyhoví a projednávanou věc posoudí odlišně. Pouhá polemika s právním hodnocením soudů porušení ústavně zaručených práv založit nemůže, pokud obecné soudy dostály své povinnosti poskytnout procesním stranám v řízení rovnocenný prostor, vypořádat důkazní návrhy, učinit právní závěry, které nejsou v extrémním nesouladu se zjištěným skutkovým stavem a provedeným dokazováním, a své závěry řádně, logicky a srozumitelně odůvodnit tak, aby jejich rozhodnutí nebyla zatížena vadou nepřezkoumatelnosti. V projednávané věci podle Ústavního soudu všechny uvedené požadavky naplnily a jejich postupu není co vytknout. Právní závěr, podle kterého byly dotčené smlouvy uzavřeny v režimu tehdejšího obchodního zákoníku a případná tíseň stěžovatele 1) tak nemohla při posouzení jejich platnosti hrát roli, ani postup obecných soudů v řízení, nevykazují žádnou z naznačených vad.
Vytýkají-li stěžovatelé obecným soudům, že na rozdíl od jím tvrzené rozpornosti smluv s dobrými mravy a nevyváženosti transakce "zúžily" podstatu žaloby na zjištění, zda byl stěžovatel 1) podnikatelem či nikoli, pak je nutno konstatovat, že obecné soudy postupovaly správně, neboť od této základní otázky se nutně odvíjí další okolnosti režimu uzavřených smluv. Východiska podnikatelského právního vztahu jsou zkrátka odlišná od běžného občanskoprávního vztahu, či snad dokonce vztahu mezi podnikatelem a spotřebitelem. Stěžovatelé ještě v řízení před Ústavním soudem zpochybňují skutečnost, že v době uzavření předmětných smluv byl stěžovatel 1) podnikatelem, přestože uvedená skutečnost byla v řízení před obecnými soudy spolehlivě prokázána (viz např. rozsudek obvodního soudu, s. 40, 41). Proto také není důvod závěr dovolacího soudu, že na stěžovateli formulované právní otázce rozhodnutí odvolacího soudu nezáviselo, zpochybňovat. Stěžovatelům nyní nezbývá, než nést následky svého právního jednání.
Všechny námitky, jež stěžovatelé v ústavní stížnosti předkládají, již vypořádaly ve svých rozhodnutích obecné soudy; jelikož se námitky v zásadě týkají výkladu podústavního práva, Ústavnímu soudu ani nepřísluší se k nim blíže vyjadřovat. Jeho úlohou není nahrazovat rozhodovací činnost obecných soudů, nýbrž poskytovat ochranu ústavně chráněným hodnotám, které však v projednávané věci dotčeny nebyly.
Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. června 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu