ECLI:CZ:US:2019:4.US.137.19.1
sp. zn. IV. ÚS 137/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Filipa a Milady Tomkové o ústavní stížnosti stěžovatele A. M., zastoupeného Mgr. Zdeňkem Ptáčkem, advokátem se sídlem v Chebu, Májová 608/23, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. října 2018, č. j. 8 Tdo 913/2018-40, a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. dubna 2018, sp. zn. 7 To 34/2018, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze jako účastníků řízení a Nejvyššího státního zastupitelství a Vrchního státního zastupitelství v Praze jako vedlejších účastníků řízení takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") uznal rozsudkem ze dne 15. 2. 2018, č. j. 3 T 9/2017-891, stěžovatele vinným z pokusu o zvlášť závažný zločin vraždy a uložil mu trest odnětí svobody v trvání devatenácti let, propadnutí věci a povinnost nahradit poškozené nemajetkovou újmu. K odvolání stěžovatele mu Vrchní soud v Praze (dále jen "odvolací soud") shora citovaným rozsudkem snížil trest odnětí svobody na sedmnáct let i uloženou povinnost k náhradě nemajetkové újmy; poškozenou odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele bez přezkumu napadeným usnesením odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b trestního řádu.
Řádně zastoupený stěžovatel ve své ústavní stížností splňující požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), namítá, že ačkoliv mu Mezinárodní pakt o občanských a politických právech (čl. 14) či Listina základních práv EU (čl. 47) zaručuje spravedlivé projednání věci a "rovnost zbraní", v řízení o jeho věci krajský soud zamítl provedení jím navržených důkazů, s čímž se ztotožnil i odvolací soud, který uvedl, že dokazování není "bezbřehým procesem, v němž je nezbytné zabývat se nepodstatnými detaily...". Stěžovatel je přesvědčen, že kdyby byly jím navržené důkazy provedeny, učinily by soudy jiné skutkové závěry - k tomu odkázal na judikaturu Ústavního soudu (všechna jeho rozhodnutí též na http://nalus.usoud.cz), konkrétně na nálezy 16. února 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94 (N 10/3 SbNU 51), ze dne 12. června 1997 sp. zn. III. ÚS 95/97 (N 76/8 SbNU 231), ze dne 10. října 2002 sp. zn. III. ÚS 173/02 (N 127/28 SbNU 95), ze dne 24. února 2004 sp. zn. I. ÚS 733/01 (N 26/32 SbNU 239), ze dne 30. června 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbUN 377) či ze dne 8. listopadu 2006 sp. zn. II. ÚS 262/04 (N 208/43 SbNU 323). Dále stěžovatel namítá, že Nejvyšší soud v odůvodnění napadeného usnesení uvedl, že argumentace stěžovatele v dovolání se vztahuje k hmotněprávnímu posouzení skutku, a proto nenaplňuje dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Popsaným postupem měly soudy zkrátit stěžovatele v jeho základních právech zakotvených v čl. 36 odst. 1 a 38 odst. 2 Listina základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a proto navrhl jejich zrušení.
Z obsahu ústavní stížnosti i rozsudků krajského a odvolacího soudu je patrné, že stěžovatel opakovaně požaduje překvalifikování skutku, pro který byl uznán vinným; namítá jednání v afektu, tedy že se nedopustil pokusu kvalifikovanějšího skutku - vraždy předem promyšlené - premeditativní (§140 odst. 2 trestního zákoníku), ale pokusu vraždy prosté (§140 odst. 1 trestního zákoníku). Krajský soud v odůvodnění svého rozsudku pečlivě popsal okolnosti, které vedly k přísnějšímu posouzení, zejména prokázanou přípravu stěžovatele (obstarání paralyzéru a nože). Odvolací soud konstatoval správnost postupu a hodnocení věci s tím, že krajským soudem provedené důkazy považoval za dostačující pro učiněné rozhodnutí a provedení dalších stěžovatelem navržených důkazů nemohlo vést ke změně hodnocení tak, jak to navrhovala jeho obhajoba. Přesto stěžovatel setrval na své argumentaci i v dovolání, aniž by přitom naplnil zákonný dovolací důvod [§265b odst. 1 písm. g) trestního řádu], a proto Nejvyšší soud dovolání odmítl a nezabýval se napadeným rozhodnutím a řízením jemu předcházejícím. Stěžovatel v ústavní stížnosti neuvádí nic, čím by měl nejvyšší či odvolací soud zasáhnout do jeho základních práv a svobod; Ústavní soud přesto poukazuje na svoji judikaturu k možnosti přezkumu rozhodnutí, která Nejvyšší soud odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu ?např. usnesení ze dne 30. října 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03 (U 23/31 SbNU 343)?, podle něhož může Ústavní soud zkoumat pouze otázku, zda Nejvyšší soud svým postupem neporušil základní práva stěžovatele - nemůže však přezkoumávat obsah jeho rozhodnutí, tedy zda soudy věc nesprávně právně posoudily spáchaný čin.
Stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje svoji dřívější argumentaci a namítá neprovedení všech navržených důkazů; neuvádí však žádnou okolnost, která by svědčila o tom, že obecné soudy zasáhly do jeho základních práv. Z rozhodnutí je patrné, že krajský soud se věcí řádně zabýval a na základě provedených důkazů učinil jednoznačný závěr o naplnění skutkové podstaty trestného činu. V řízení o opravných prostředcích postupovaly obecné soudy v souladu s procesními předpisy a svá rozhodnutí řádně a úplně odůvodnily.
Senát Ústavního soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků proto usnesením podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl návrh jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. dubna 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu