ECLI:CZ:NS:2018:8.TDO.913.2018.1
sp. zn. 8 Tdo 913/2018-40
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 10. 2018 o dovolání obviněného A. M. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. 7 To 34/2018, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 3 T 9/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného A. M. odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Krajského v Plzni ze dne 15. 2. 2018, sp. zn. 3 T 9/2017, byl obviněný A. M. (dále jen „obviněný“ či „dovolatel“) uznán vinným, že
v Ch. dne 30. 5. 2017 v době kolem 9.30 hodin, v M. ulici, v bytě, který užíval společně s poškozenou M. V., v úmyslu poškozenou usmrtit, si v přesně nezjištěné době opatřil elektrický paralyzér a dne 30. 5. 2017 kuchyňský nůž s čepelí o délce 18,3 cm, který ukryl do skříně v ložnici a poté, co se s poškozenou, která se již několik dní pro neshody s obžalovaným v bytě nezdržovala, domluvil, že se do bytu dostaví dne 30. 5. 2017 v 9.00 hodin, přišel do bytu krátce poté, co se do něho dle předchozí domluvy dostavila poškozená a v ložnici proti ní opakovaně užil elektrický paralyzér, který jí přikládal na různé části těla, zejména na hrudník a hlavu a poté ji v rychlém časovém sledu, silou střední až značné intenzity, opakovaně napadl kuchyňským nožem, a to nejprve do oblasti zad v době, kdy k němu byla otočená zády a když se po útoku ocitla na zemi v předsíni útočil do oblasti hrudníku a břicha, přičemž během útoku, kterému se bránila rukama, jí opakovaně vyhrožoval zabitím a až na naléhání poškozené učinil v 9.39 hodin telefonické oznámení na tísňovou linku s tím, že se poškozená pořezala sama a byt opustil a tímto jednáním poškozené způsobil nejméně tři bodné rány vlevo a vpravo u páteře zasahující do svalů, bodnou ránu vpravo vpředu na hrudníku v dolní části pronikající do pohrudniční dutiny s přetětím žebra u hrudní kosti, pneumotorax a hemotorax při bodném poranění u hrudní kosti vpravo ve 3. až 4. mezižebří, lehké poranění středního laloku plicního vpravo, dva široké bodné kanály přední stěny břišní s výhřezem části tlustého a části tenkého střeva, dvě bodné rány v pravé horní polovině břicha pronikající do dutiny břišní a několik menších bodných ran nad nimi, objemný krevní výron vpravo v retroperitoneu s prokrvácením svalu, bodné poranění slinivky břišní cca 1 cm, bodná poranění dvanáctníků s průbodem, bodné poranění dolní duté žíly cca 1 cm, mnohočetná bodná poranění tenkého střeva, bodné rány vlevo v třísle, bodné rány vpředu na hrudníku pod klíční kostí s lehce poraněným prsním svalem, nekrvácející rány v hrdelní jamce a vlevo vpředu na krku, jedna zasahující k páteři, druhá do podkoží, povrchní řeznou ránu dlaňové plochy základního článku 5. prstu pravé ruky, řeznou ránu přes dlaňovou plochu všech článků 4. prstu pravé ruky zasahující až k pochvě šlach ohýbače, ztrátové poranění kůže a části podkoží 1,5 x 1 cm na dlaňové ploše posledního článku 3. prstu pravé ruky, příčnou řeznou ránu kůže, podkoží a svalové povázky délky 7 cm na hranici střední a dolní třetiny vnitřní plochy pravého předloktí, nepatrně nad ní na palcové hraně řeznou ránu obdobného rozsahu, nad ní povrchní ranku nepostihující ani celou šíři kůže, bodné poranění šíře cca 7 cm na hranici střední a horní třetiny pravého předloktí na hřbetu směřující do loketní jamky délky 12 cm, na spodině přetětí nervus medianus a přetětí loketní tepny v odstupu, na hřbetu pravé paže dvě podkožím kombinující bodné rány 8 cm a 3 cm, na přední straně pravé paže v horní části řezné poranění kůže a podkoží délky 5 cm, hluboké řezné poranění přes celou hřbetní plochu levé ruky postihující šlachy natahovačů, cípatou řeznou ránu ve 2. meziprstí levé ruky zasahující na dlaňovou plchu do oblasti 2. záprstního kloubu s poraněním šlachy hlubokého ohýbače pro 2. prst, šlachy povrchového ohýbače, kloubního pouzdra a vazby mezi články prstů s odlomením hrany baze základního článku 2. prstu, rozsáhlou šikmou řeznou ránu délky cca 10 cm na hřbetu levé ruky s poraněním natahovačů pro 1. – 4. prst s poraněním šlachy jednoho z natahovačů ruky, což si vyžádalo urgentní operační zákroky, bez nichž by poškozená zemřela, neboť byla bezprostředně ohrožena na životě zejména krevní ztrátou z poraněné loketní tepny a dolní duté žíly a proniknutím vzduchu a krve do pravé pohrudniční dutiny a dále poškozená utrpěla těžkou posttraumatickou stresovou poruchu.
2. Takto popsané jednání obviněného soud prvního stupně právně kvalifikoval jednak jako zvlášť závažný zločin vraždy podle §140 odst. 2 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku. Za to mu uložil podle §140 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 19 roků, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou; podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku mu uložil i trest propadnutí věcí zajištěných při ohledání místa činu ve dnech 31. 5. 2017 a 6. 6. 2017, a to kuchyňského nože s plastovou rukojetí vínové barvy a kombinované svítilny s paralyzérem. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu soud uložil také povinnost zaplatit poškozené M. V., prostřednictvím zmocněnce JUDr. Jana Jasy, nemajetkovou újmu v penězích ve výši 1 500 000 Kč.
3. Proti rozhodnutí nalézacího soudu podal obviněný odvolání. Vrchní soud v Praze o něm rozhodl rozsudkem ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. 7 To 34/2018, tak, že podle §258 odst. 1 písm. e), f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil, a to ve výrocích o trestu odnětí svobody a náhradě nemajetkové újmy v penězích. Poté podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že podle §140 odst. 2 tr. zákoníku obviněnému uložil trest odnětí svobody v trvání 17 roků, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu uložil povinnost zaplatit poškozené M. V., prostřednictvím zmocněnce JUDr. Jana Jasy, nemajetkovou újmu v penězích ve výši 500 000 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázal poškozenou se zbytkem jejího nároku na náhradu nemajetkové újmy v penězích na řízení ve věcech občanskoprávních.
4. Obviněný se ani s rozhodnutím odvolacího soudu neztotožnil a podal proti němu prostřednictvím svého obhájce Mgr. Zdeňka Ptáčka dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , neboť se domníval, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
5. V úvodu svého podání dovolatel poznamenal, že důkazy dílem provedené a dílem zamítnuté budí důvodné pochybnosti nejen ohledně formy i míry zavinění a s tím související právní kvalifikace, ale především ohledně průběhu skutku samotného. Fakultativním znakům subjektivní stránky (typicky pohnutce) soudy nevěnovaly větší pozornost. Obviněný následně poukázal na vyjádření znalce MUDr. Václava Faita, který k námitce obhajoby, že (obviněný) nepoužil plnou sílu, uvedl, že je to „ známka toho, že se ovládal “. Z toho je prý zřejmé, že neměl v úmyslu poškozenou M. V. (dále jen „poškozená“) usmrtit, a pokud by jej měl, pak je bezpodmínečně nutné prokázat jeho formu. Pro zkoumání, zda (obviněný) jednal v úmyslu (byť nepřímém), nepostačuje pouhé konstatování, že bodl nožem o délce čepele 18,3 cm a že věděl, že tímto může způsobit smrt, nebo že „ zakoupil nůž poměrně úctyhodných rozměrů “. Je zapotřebí vycházet z okolností, za nichž ke skutku došlo, jakým motivem mohl být veden apod.
6. Podle dovolatele měly soudy obou stupňů nekriticky přijmout verzi poškozené, přičemž odmítly návrhy obhajoby k doplnění dokazování, přestože tyto důkazy mohly mít podstatný vliv na posouzení její věrohodnosti a objasnění skutkových okolností. Šlo zejména o její svědectví v jiných jeho trestních věcech, a to úřední záznam o podaném vysvětlení ze dne 4. 3. 2013 a protokol z hlavního líčení u Okresního soudu v Chebu ve věci vedené pod sp. zn. 2 T 58/2013. Tyto obhajobou navržené důkazy mohly mít vliv i na závěry znaleckých posudků. Obhajobou bylo rovněž navrhováno doplnění znaleckého posudku z oboru kriminalistiky, odvětví daktyloskopie, za účelem zjištění, komu patřily otisky na stopě č. 54 (obal nože). Jelikož podle daného znaleckého posudku tyto nenáležely dovolateli, vyslovil domněnku, že nůž patrně vybalovala poškozená. To by ovšem znamenalo, že skutkový děj se odehrál jinak, než uzavřely oba nižší soudy. Takové zjištění by mělo dále vliv na průběh a posouzení skutku i věrohodnosti poškozené. Motiv jeho jednání – zakoupení nože kvůli předmětnému skutku – nebyl rovněž objasněn. V domácnosti totiž bylo nožů dostatek, nadto (obviněný) jeho zakoupení nijak neskrýval a nesl jej po ulici v levém podpaží. Námitku, že nebyl odborně posouzen kamerový záznam Městské policie v Chebu, soud odmítl s odůvodněním, že šlo o technickou závadu. Tímto učinil závěr o odborné otázce, aniž by k jejímu posouzení přibral znalce. Nahrazování důkazu znaleckým posudkem vlastním posouzení mu ovšem nepřísluší.
7. Obhajoba vidí v rozsudku nalézacího soudu scénář, podle kterého měl intelektově podprůměrný dovolatel vymyslet složitý plán popírající elementární logiku. Ten obviněný posléze nastínil a zdůraznil, že ani desítkami ran velkým nožem nedokázal při své fyzické převaze poškozenou usmrtit a následně sám zavolal rychlou záchrannou pomoc, čímž jí zachránil život. Připomněl i závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, podle něhož trpí duševní poruchou. Navíc znalec připustil prostý afekt v době spáchání skutku. Dovolatel sám popsal, že se začal před poškozenou řezat na předloktí, načež ona mu odvětila, že „ mu nepomůže, i kdyby se měl zabít “. O tom, že se pokusil o sebevraždu, svědčí dále i „vyhozené pojistky“, fén se stopami krve a krvavě zabarvená voda ve vaně. Profil DNA na věcné stopě č. 59 nebyl odborem kriminalistické techniky a expertíz vyšetřen, ačkoliv o to byl původně požádán (žádost však byla policejním orgánem z neznámých důvodů stažena). Běh událostí poté, co poškozená patrně odmítla pomoc obviněnému po jeho pokusu o sebevraždu, nebyl schopen popsat. Mohlo tedy (v situaci, kdy „nezvládl odchod erotického partnera“) dojít ke znalcem zmíněnému prostému afektu.
8. Právnímu posouzení skutku jako vraždy podle §140 odst. 1 tr. zákoníku se odvolací soud nevěnoval a vraždu v afektu do svých úvah nezahrnul. Jednání v afektu se přitom podle odborné literatury nejčastěji uplatňuje v případě vztahových deliktů, zejména při ukončování partnerského vztahu. Ač může takovýto trestný čin na první pohled vypadat velmi chladnokrevně, opak je pravdou. Čin je často spáchán pod vlivem nahromaděných emocí, a když si partner uvědomí, co provedl, následují silné pocity viny, lítosti. Vzhledem k tomu je použitá právní kvalifikace vraždy premeditativní podle §140 odst. 2 tr. zákoníku v rozporu s již provedenými důkazy. Formy tzv. premedikace mají charakterizovat kvalitu rozhodování pachatele jako spíše racionální, chladnokrevné a nikoliv spontánně emocionální. Jedná-li po předchozím uvážení, postupuje podle určitého plánu. Žádný plán (byl-li dovolatel vzhledem ke svému intelektu něčeho takového vůbec schopen) nebyl v hlavním líčení popsán ani prokázán. Ostatně výrok soudu prvního stupně o plánování, stadiích přípravy, časovém odstupu a dalších pojmových znacích nemeditativní vraždy vůbec nehovoří.
9. V závěru svého podání obviněný konstatoval, že nalézací soud porušil ustanovení, jimiž se má zabezpečit objasnění věci, neprovedl obhajobou navržené důkazy, v důsledku toho jsou skutková zjištění nejasná a o správnosti některých z nich jsou pochybnosti. Odvolací soud pak hovořil k námitkám obhajoby o nepodstatných detailech. Proto dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. 7 To 34/2018, podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil a přikázal, aby věc byla znovu projednána a rozhodnuta.
10. V souladu s §265h odst. 2 tr. ř. se k dovolání obviněného písemně vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Poté, co ve stručnosti uvedla, že námitky vyjádřené v dovolání obviněný uplatňoval od samého počátku trestního řízení, takže se s nimi vyrovnaly oba soudy nižších instancí, konstatovala, že právní kvalifikace posuzovaného jednání obviněného podle §140 odst. 2 tr. zákoníku je zcela přiléhavá, a na podporu svého tvrzení citovala příslušné úvahy odvolacího soudu. V závěru svého vyjádření proto navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl a aby tak učinil v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyjádřila také výslovný souhlas s rozhodnutím Nejvyššího soudu v neveřejném zasedání i jiným než navrhovaným způsobem.
11. Vyjádření státní zástupkyně zaslal Nejvyšší soud datovou schránkou na vědomí výše jmenovanému obhájci obviněného (bylo mu doručeno dne 21. 8. 2018). Jeho případnou repliku Nejvyšší soud do dne svého rozhodnutí neobdržel.
12. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je podle §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou, tedy obviněným prostřednictvím obhájce, jak ukládá §265d odst. 1 písm. b) a odst. 2 tr. ř., a to v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném podle §265e odst. 1, 2 tr. ř. Splňuje též všechny obsahové náležitosti předepsané v §265f odst. 1 tr. ř.
13. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., posoudil Nejvyšší soud dále otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
14. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení . V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Vedle těchto vad lze vytýkat též nesprávné zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Již ze samotné dikce tohoto zákonného ustanovení je zřejmé, že opravňuje Nejvyšší soud k přezkoumání otázek hmotně právních (ať již práva trestního či jiných právních odvětví) nikoliv však procesních . Proto v jeho rámci v zásadě nelze napadat proces dokazování jako celek ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. a v návaznosti na to ani rozporovat skutková zjištění, která soudy obou stupňů na základě provedeného dokazování učinily. Z nich je dovolací soud naopak povinen vycházet a pouze v jejich rámci může zvažovat právní posouzení skutku. V opačném by totiž suploval činnost soudu druhého stupně (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02 aj.). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
15. Obviněný v celém trestním řízení ani v podaném dovolání nezpochybňoval, že to byl on, kdo na poškozenou zaútočil, požadoval však jinou právní kvalifikaci svého konání. Od samého počátku namítal, že po stránce objektivní i subjektivní naplnil pouze skutkovou podstatu zvlášť závažného zločinu vraždy podle §140 odst. 1. tr. zákoníku, a nejinak tomu bylo i v řízení dovolacím. Taková argumentace by sice „na první pohled“ spadala pod tzv. hmotněprávní posouzení skutku, čímž by zvolený dovolací důvod naplňovala, nelze si však nepovšimnout, že obviněný při svých úvahách vycházel z vlastní verze skutkového děje, kterou soudy obou stupňů jako zcela nevěrohodnou odmítly. Tímto se odklonil od zákonného rámce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Primárně se totiž domáhal jiného hodnocení provedených důkazů a podstatné změny skutkových zjištění učiněných oběma soudy nižších instancí; teprve od toho (tedy až sekundárně) odvozoval svůj požadavek na mírnější právní kvalifikaci posuzovaného jednání. Již shora však bylo výslovně uvedeno, že tímto způsobem Nejvyšší soud v dovolacím řízení zásadně nepostupuje.
16. Určitou výjimkou z tohoto pravidla, kdy lze zásah do zjištěného skutkového stavu i v dovolacím řízení připustit, je judikaturou Ústavního soudu předvídaný případ extrémního rozporu mezi provedenými důkazy, učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu, jímž zároveň dochází k nepřípustnému zásahu do ústavně garantovaných práv a svobod, ve smyslu dodržení pravidel spravedlivého procesu. Nejvyšší soud je totiž na základě čl. 4, 90 a 95 Ústavy povinen v rámci řízení o dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení základní práva dovolatele porušena, a pokud se tak stane, je tato skutečnost vždy podkladem pro zrušení napadeného rozhodnutí (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 ze dne 4. 3. 2014, publikované pod č. 40/2014 Sb.).
17. Podmínkou, aby Nejvyšší soud posuzoval napadená rozhodnutí a řízení jim předcházející z hlediska dodržení základních práv a svobod obviněného, je rovněž to, že v podaném dovolání je taková námitka uplatněna. Nic takového však dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku neučinil, zabýval se výhradně zpochybňováním skutkových závěrů soudů nižších stupňů, předkládáním svých alternativních variant průběhu předmětného jednání, popřípadě nesouhlasem se zamítnutím důkazních návrhů předložených obhajobou. To vše činil ve snaze přesvědčit dovolací soud, že se činu nedopustil „po předchozím uvážení“. Je potřeba opětovně zdůraznit, že takto formulované výhrady nezakládají oprávnění Nejvyššího soudu věcně přezkoumávat napadená rozhodnutí ani řízení jim předcházející a nezbývá, než dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnout.
18. Nad rámec uvedeného a pro větší přesvědčivost tohoto usnesení je možno ve stručnosti doplnit, že již nalézací soud postupoval v procesu dokazování zcela v intencích příslušných ustanovení trestního řádu (zejména jeho §2 odst. 5, 6), takže jím provedené dokazování bylo dostatečné pro zjištění všech podstatných okolností skutkového děje. Také hodnocení důkazů z jeho strany bylo zcela racionální, přičemž s jeho skutkovými zjištěními je třeba se ztotožnit. Rovněž odůvodnění jeho rozsudku odpovídá požadavkům §125 odst. 1 tr. ř. Vyšším soudům tak neposkytl žádný prostor pro revizi jeho procesního postupu. Zcela důvodně se soud prvního stupně neztotožnil s výpovědí obviněného a argumentací v ní obsaženou, neboť ta je do značné míry nelogická a je v rozporu nejen s výpovědí poškozené, ale též dalšími provedenými důkazy. Například jeho popis „nechtěného“ užití paralyzéru vylučují závěry znaleckého posudku z oboru kriminalistiky, odvětví genetiky, jeho tvrzení o „náhlém zkratu a následném obrovském šoku“ vůbec nekolidují se záznamem hovoru na tísňovou linku (č. l. 566 spisu), při němž působil naprosto klidně, jeho hodnocení vztahu s poškozenou i s bývalou manželkou pak vyvrací jednak výpověď sestry poškozené, jednak jeho pravomocné odsouzení za týrání bývalé manželky atd.
19. Z těchto důvodů označený soud vycházel ze svědectví poškozené, které je smysluplnější, je nepřímo podporováno i poznatky znalců (především psychologů a psychiatrů) k osobám obou hlavních aktérů tohoto případu a je rovněž v souladu s dalšími provedenými důkazy. Podle jejích slov ji obviněný již v době před činem opakovaně vyhrožoval zabitím a v kritický okamžik ji napadl, aniž by mu k tomu svým momentálním chováním zavdala nějakou příčinu. Z její výpovědi je patrné, že obviněný musel mít svůj čin dopředu připravený (paralyzér již držel v ruce, nůž viděla ukrytý ve skříni pod oblečením, hovořila též o napuštěné vaně a fénu na prodlužovacím kabelu), především však potvrdila, že dovolatel byl po celou dobu útoku „při smyslech“. Je-li vzat v úvahu i prokázaný nákup vražedného nástroje (nože o čepeli 18,3 cm) krátce před domluveným příchodem poškozené do společného bytu, není žádných pochyb o předem naplánovaném jednání obviněného ve smyslu §140 odst. 2 tr. zákoníku. Pokud obhajoba dále poukazovala na závěr znalce psychiatra, jenž u obviněného připustil „přítomnost prostého afektu bez forenzního významu“, je třeba uvést, že ani dovolací soud nikterak nezpochybňuje, že se obviněný (vzhledem ke své osobnostní struktuře) mohl během napadání poškozené v takovémto rozpoložení krátkodobě nacházet, ani to však – s přihlédnutím k dalším rozhodným skutečnostem posuzovaného případu – ničeho nemění na tom, že šlo o jednání po předchozím uvážení.
20. Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Proto ani nepostupoval podle §265i odst. 3 tr. ř. a nepřezkoumával napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Přitom je nutné uvést, že takový aplikační postup nezasáhl do základních práv dovolatele, a tudíž není ani v rozporu s nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 180/03 a sp. zn. I. ÚS 55/04, v nichž tento soud vyslovil výhrady k extenzivnímu výkladu §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. ze strany Nejvyššího soudu.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. 10. 2018
JUDr. Jan Bláha
předseda senátu