ECLI:CZ:US:2019:4.US.1453.19.1
sp. zn. IV. ÚS 1453/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Filipa a Milady Tomkové o ústavní stížnosti stěžovatele: B. A. B., zastoupeného JUDr. Mgr. Pavlem Pohorským, advokátem se sídlem Praha 1, Opletalova 1284/37, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 3. 2019 č. j. 7 Azs 485/2018-59, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. 10. 2018 č. j. 32 Az 11/2017-80, a rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 27. 1. 2017 č. j. OAM-78/ZA-ZA15-ZA08-2015, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Hradci Králové a Ministerstva vnitra, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky, zamítlo rozhodnutím ze dne 27. 1. 2017 č. j. OAM-78/ZA-ZA15-ZA08-2018, stěžovatelovu žádost o udělení mezinárodní ochrany podle §12 až §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu (dále jen "zákon o azylu").
Stěžovatelovu žalobu proti rozhodnutí Ministerstva vnitra následně zamítl Krajský soud v Hradci Králové napadeným rozsudkem; Nejvyšší správní soud napadeným usnesením odmítl pro nepřijatelnost stěžovatelovu kasační stížnost. Správní soudy shodě uvedly, že Ministerstvo vnitra posuzovalo zprávy o zemi původu objektivně, stejně jako tvrzení stěžovatele o jeho pronásledování, a dospělo ke správnému závěru o nesplnění podmínek pro udělení mezinárodní ochrany podle §12 až §14b zákona o azylu. Nejvyšší správní soud dodal, že jednání stěžovatele mohlo být motivováno i jinými důvody, neboť po přicestování do České republiky (prvního bezpečného útočiště před domovským režimem) bezprostředně nepožádal o azyl, nýbrž po několika dnech odcestoval do Norska za účelem podání žádosti o azyl.
Stěžovatel obsáhlou ústavní stížností brojí proti v záhlaví uvedeným rozhodnutím a navrhuje jejich zrušení; namítá porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod z důvodu, že soudy připustily možnost jeho vyhoštění v rozporu s čl. 15 odst. 5 Listiny. Zásah spatřuje zejména v nedostatečném odůvodnění napadených rozhodnutí, nesprávném právním závěru a postupu obecných soudů i Ministerstva vnitra. Současně podal stěžovatel návrh na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí podle §79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a stěžovatel je řádně zastoupen advokátem v souladu s §30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu; rovněž není nepřípustná ve smyslu §75 odst. 1 téhož zákona - je však zjevně neopodstatněná. Ústavní soud dospěl k závěru, že Ministerstvo vnitra, krajský soud i Nejvyšší správní soud provedly dostatečná skutková zjištění, řádně se vypořádaly s argumentací účastníků řízení a dospěly k logickým právním závěrům, které odůvodnily ústavně konformním způsobem. Ústavní soud v nyní přezkoumávané věci neshledal důvod ke kasaci napadených rozhodnutí, neboť nezjistil exces v postupu Ministerstva vnitra ani obecných soudů - se stěžovatelem nelze souhlasit v tom, že by hodnocení podkladových informací o zemi původu či stěžovatelova tvrzení bylo tendenční a neobjektivní, stejně jako nelze dospět k závěru o důvodnosti jeho námitek.
Obecné soudy i Ministerstvo vnitra ústavně konformním způsobem vysvětlily své závěry a důvody vedoucí k zamítnutí stěžovatelovy žádosti o mezinárodní ochranu. Jak bylo přiléhavě uvedeno v usnesení Nejvyššího správního soudu, stěžovatele vedly pro podání žádosti o mezinárodní ochranu zřejmě jiné důvody než obava před pronásledováním, neboť po příchodu do České republiky jakožto prvního bezpečného útočiště před domovským režimem po několika dnech odcestoval do Norska za účelem podání žádosti o azyl. Stejně tak není věrohodné stěžovatelovo tvrzení o pronásledování, neboť si jen lze stěží představit, že by pronásledované a perzekuované osobě domovský režim dovolil pracovně vycestovat do zahraničí.
Napadenými rozhodnutími obecných soudů a Ministerstva vnitra nebyla porušena ústavně zaručená práva stěžovatele; proto Ústavní soud odmítl stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný; usnesení obsahuje jen stručné odůvodnění podle §43 odst. 3 téhož zákona.
Odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí podle §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu by byl možný pouze tehdy, jestliže by Ústavní soud ústavní stížnost "přijal" [viz např. usnesení ze dne 13. 1. 1995 sp. zn. IV. ÚS 209/94 (U 2/3 SbNU 313)]. Je-li ústavní stížnost odmítnuta, sdílí návrh na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. května 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu