ECLI:CZ:US:2019:4.US.147.19.1
sp. zn. IV. ÚS 147/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele M. Ř., zastoupeného Mgr. Janem Vargou, advokátem, sídlem Fügnerovo náměstí 1808/3, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. října 2018 č. j. 11 Tdo 1147/2018-40 a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 1. března 2018 č. j. 4 To 843/2016-931, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství a Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž došlo dle jeho tvrzení k porušení jeho ústavních práv zakotvených v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí se podává, že rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích (dále jen "okresní soud") byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 a odst. 2 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), přečinu výroby a držení předmětu k nedovolené výrobě omamné a psychotropní látky podle §286 odst. 1 trestního zákoníku a přečinu porušování domovní svobody podle §178 odst. 1 a 2 trestního zákoníku. Těch se měl dopustit, stručně řečeno, tak, že s druhým obžalovaným nedovoleně vnikli do cizí nemovitosti a zde po několik dnů provozovali velkou varnu pervitinu. K závěru o vině stěžovatele dospěl soud na základě svědeckých výpovědí, zadržení stěžovatele na místě činu, nálezem jeho otisků prstů a vzorků DNA na některých částech vybavení varny.
3. Na základě stěžovatelem podaného odvolání zrušil Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") rozsudek okresního soudu a nově shledal stěžovatele vinného ze spáchání uvedených trestněprávních deliktů, za což byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti let. Dle krajského soudu však nebylo prokázáno porušování domovní svobody. Jde-li o drogovou trestnou činnost, ztotožnil se krajský soud plně se závěry okresního soudu.
4. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením. Stěžovatelem uplatněné námitky byly dle Nejvyššího soudu pouze skutkové povahy, přičemž hodnocení právní stránky případu obecnými soudy nevyvolává žádné pochybnosti o stěžovatelově vině.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel namítá, že okresní soud porušil princip presumpce neviny, když dovodil jeho vinu pouze na základě jeho drogové trestní minulosti. Soudy vyšších stupňů pak toto hodnocení nekriticky přebíraly. Jeho vina nebyla nade vši pochybnost prokázána. Naopak okresnímu soudu předložil svou verzi skutkového děje, kterou obsahovala řada důkazů a svědectví. Soudy však řadu důkazů nepřípustně odmítly provést s tvrzením o jejich nadbytečnosti. Jde-li o samotné důkazy, které měl být podle soudů usvědčující, stěžovatel namítá, že na místě činu se našla jen jedna jeho daktyloskopická stopa, což nejen nesvědčí o stěžovatelově vině, ale naopak spíše o tom, že se na výrobě drog aktivně nepodílel. Okresní soud rozhodl o přítomnosti stěžovatele na místě činu, ačkoliv jí svědci vyvrátili. Nepravdivá je rovněž verze obžaloby o skrývání se obžalovaných ve stodole, kde měla výroba drog probíhat. Z výpovědí a fotografií je zřejmé, že k žádnému skrývání nedocházelo. Stěžovateli byla prokázána pouze přítomnost na místě činu, nikoliv aktivní podíl na výrobě drog. Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil napadená rozhodnutí.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
8. Řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním specializovaným řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze z hlediska respektování základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu nelze úspěšně domáhat, což platí i pro vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, popř. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Na tomto místě je rovněž třeba podotknout, že je to pouze obecný soud, který hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem, a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutno takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu a spravedlivý proces, jehož porušení stěžovatel namítá.
9. Stěžovatel v ústavní stížnosti pouze nadále předkládá svoji verzi skutkového děje, kterou však soudy vzaly v potaz a vyhodnotily jako vyvrácenou. Úkolem Ústavního soudu přitom není, aby přezkum důvodnosti stěžovatelovy obhajoby (resp. přezkum důvodnosti vztahu mezi důkazy a usvědčujícími závěry soudů) prováděl znovu, s výjimkou zjevné svévole v podobě tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a závěry soudů. K takovému pochybení dojde, postrádá-li určitý závěr soudu jakoukoliv racionální, skutkovou či logickou oporu v provedeném dokazování. Podobný exces Ústavní soud v dané věci neshledal. Závěry soudů jsou jednotlivě i ve svém souhrnu logické a snadno odvoditelné z provedených důkazů. Přehodnocování obvyklých rozporů např. mezi jednotlivými svědeckými výpověďmi, nezakládá-li to extrémní rozpor v hodnocení důkazů, nespadá do kognice Ústavního soudu.
10. Z ústavněprávního hlediska je podstatné, že soudy, které jsou díky uplatnění zásady ústnosti a přímosti nejlépe způsobilé hodnotit provedené důkazy, každý svůj skutkový závěr opřou o obsah konkrétního důkazu, v krajním případě nepřímo v tzv. logickém řetězci důkazů, a případné mezery (nikoliv ovšem rozpory) ve skutkovém stavu vyplní v souladu se zásadou in dubio pro reo. Namítaná existence rozporů mezi důkazy sama o sobě neznamená, že by nebylo možné uznat stěžovatele vinným a že by jakékoli rozpory mezi důkazy musely nutně vést k uplatnění této zásady. I přes rozpory mezi důkazy může soud podle konkrétní důkazní situace dospět ke spolehlivému závěru o spáchání trestného činu. Zásadu in dubio pro reo je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. v očích soudu rozumné, a týkají se podstatných skutečností, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001 sp. zn. 5 Tz 37/2001 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2016 sp. zn. 8 Tdo 1187/2016). Takové pochybnosti však soudy v dané věci neshledaly a svůj závěr ústavně konformním způsobem odůvodnily.
11. Stěžovatel byl usvědčen na základě řetězce nepřímých důkazů, které dle soudů nepřipouštějí jiný hodnověrný závěr, než je závěr o stěžovatelově vině. V tomto směru lze odkázat zejména na přesvědčivé odůvodnění rozsudku okresního soudu (srov. zejména na str. 16 až 18). Je zřejmé, že soudy vzaly námitky obhajoby v potaz a shledaly je nedůvodnými. Z odůvodnění vyplývá, že stěžovatel nebyl odsouzen pouze na základě své trestní minulosti, neboť je při posuzování stěžovatelovy viny zmíněna pouze v tom ohledu, že stěžovatel si při svých zkušenostech musel být vědom toho, že v nemovitosti probíhá výroba drog. Ze souhrnu dalších důkazů pak soudy dovodily, že stěžovatel se musel na této výrobě podílet. Takovému hodnocení (podrobně popsanému v napadených rozhodnutích) nemá Ústavní soud z hlediska své kognice co vytknout.
12. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. února 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu