ECLI:CZ:US:2019:4.US.1486.18.1
sp. zn. IV. ÚS 1486/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatelky Česká spořitelna, a. s., sídlem Olbrachtova 1929/62, Praha 4 - Krč, zastoupené JUDr. Karlem Muzikářem, LL.M. (C.J.), advokátem, sídlem Křižovnické náměstí 193/2, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. září 2018 č. j. 23 Cdo 2092/2018-1566, výroku II usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. února 2018 č. j. 29 Co 454,455/2017-1498 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 2. října 2017 č. j. 20 C 182/2010-1436, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a obchodní korporace UIP LTD., sídlem 3500 South Dupont Highway, Dover, Delaware 19901, Spojené státy americké, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena její ústavním pořádkem zaručená základní práva a svobody, zejména čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, že nebyla šetřena podstata a smysl jejích základních práv podle čl. 4 odst. 4 Listiny a že postupem obecných soudů v rozporu s čl. 4, 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy došlo k porušení čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny.
2. Napadeným usnesením Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") zamítl pro opožděnost návrh stěžovatelky (jako žalované v řízení o zaplacení 992 829 841 Kč s příslušenstvím) ze dne 13. 7. 2017, aby vedlejší účastnici (jako žalobkyni) byla uložena povinnost složit jistotu na náklady odvolacího řízení ve výši 7 082 790 Kč. Uvedený soud dospěl k závěru, že uložení dané povinnosti brání §11 odst. 2 písm. a) zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém (dále jen "ZMPS"), neboť daný návrh byl podán až poté, co stěžovatelka ve věci již jednala a vykonala právní úkon (a poté, co o žalobě vedlejší účastnice obvodní soud rozhodl zamítavým rozsudkem ze dne 29. 5. 2017 č. j. 20 C 182/2010-1312), ač věděla, že vedlejší účastnice není českou právnickou osobou.
3. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným výrokem II shora označeného usnesení zrušil usnesení obvodního soudu a řízení o návrhu na složení jistoty podle §221 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále též jen "o. s. ř.") zastavil. Ztotožnil se s názorem obvodního soudu v tom ohledu, že daný institut nelze ve fázi odvolacího řízení použít. Současně poukázal na to, že o stěžovatelčině návrhu na složení jistoty přísluší rozhodnout soudu prvního stupně a že nyní jde o návrh obsahově totožný s návrhem, který stěžovatelka v řízení učinila dne 15. 11. 2010 a o němž bylo pravomocně rozhodnuto usnesením odvolacího soudu ze dne 30. 11. 2011 č. j. 29 Co 452/2011-184 (kterým bylo z důvodu opožděnosti návrhu změněno rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že se složení jistoty vedlejší účastnici neukládá). Vzhledem k této skutečnosti městský soud dospěl k závěru, že nebyla splněna podmínka řízení podle §159a odst. 3 a 4 o. s. ř.
4. Proti tomuto rozhodnutí městského soudu brojila stěžovatelka dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl s tím, že dovolání není ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné, neboť městský soud se při řešení stěžovatelkou předestřených otázek neodchýlil od jeho ustálené rozhodovací praxe. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že návrh na složení jistoty nutno učinit při prvním procesním úkonu žalovaného a o případné této povinnosti se rozhoduje pro celé řízení. Jestliže o takovém návrhu vzneseném před soudem prvního stupně již bylo rozhodnuto, nelze dovodit stěžovatelčino právo podávat návrh na složení jistoty v odvolacím řízení.
II.
Stěžovatelčina argumentace
5. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítla, že Nejvyšší soud neshledal dovolání přípustným, aniž by ovšem uvedl jakékoliv své rozhodnutí, které by se otázkou složení jistoty na náklady odvolacího řízení zabývalo, a že se nevyjádřil k její argumentaci ohledně samostatnosti rozhodování soudů o nákladech v řízení před soudem prvního stupně a v řízení odvolacím a ohledně možnosti a účelnosti ukládání jistoty v odvolacím řízení. Výklad ustanovení §11 odst. 2 písm. a) ZMPS soudy všech stupňů pak označila za nesprávný, neboť prý nepřihlíží ke smyslu a účelu daného ustanovení a k jeho systematickému zařazení.
6. V návaznosti na to stěžovatelka argumentovala ustanovením §211 a §224 odst. 1 o. s. ř. tak, že právní úprava občanského soudního řádu je založena na tom, že soudy rozhodují o nákladech řízení ohledně každého jednoho stupně samostatně. Podáním odvolání vedlejší účastnicí tak bylo zahájeno nové, z hlediska nákladů samostatné řízení, a není důvod i na ně nepoužít §11 odst. 2 písm. a) ZMPS v tom smyslu, že prvním úkonem je tímto ustanovením myšlen i první úkon v odvolacím řízení.
7. Dle stěžovatelky má daná právní norma zabezpečit úhradu nákladů řízení nejen před soudem prvního stupně, ale i před soudem odvolacím. Takovýto výklad respektuje princip ochrany tuzemského žalovaného před žalobou ze strany zahraničního žalobce, ale i princip procesní ekonomie, resp. přiměřenosti, neboť se ukládá povinnost pouze pro řízení v konkrétním stupni, takže žalobce není povinen při podání žaloby hradit jistotu na náklady celého řízení, k němuž vůbec nemusí dojít. Obdobnými principy se řídí i právní úprava soudních poplatků. Existuje také judikatura, dle níž lze ustanovení o jistotě použít přiměřeně i k jiným úkonům žalobce v průběhu řízení, např. v případě vstupu nového žalobce do řízení (např. usnesení ze dne 25. 8. 2010 sp. zn. 29 Cdo 1088/2010), a tudíž není důvod, proč zde nepřipustit přiměřené použití §11 odst. 2 písm. a) ZMPS.
8. Ve vztahu k argumentu městského soudu, že jí zastávaný výklad přináší neřešitelné komplikace, stěžovatelka namítla, že to není důvodem vylučujícím aplikaci daného ustanovení, přičemž argumentovala tím, že složená záloha zůstává na účtu soudu a teprve po skončení řízení bude uvolněna z úschovy, a tak není rozhodné, zda dojde k případnému zrušení dosud nepravomocného rozhodnutí soudu prvního stupně na základě odvolání. Současně upozornila, že uvedené ustanovení neobsahuje žádné podrobnosti o způsobu, jakým je mají obecné soudy aplikovat, a tak není mj. zřejmé, zda lze již jednou uloženou jistotu s ohledem na průběh řízení zvýšit, jakým způsobem má být po skončení řízení s jistotou naloženo, zda se má např. vyčkat do vyčerpání mimořádných opravných prostředků anebo jaký má být faktický způsob této výplaty.
9. Stěžovatelka také upozornila na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2016 sp. zn. 29 Cdo 3681/2014, týkající se účelu úpravy jistoty na náklady řízení, s tím, že vedlejší účastnice pokračuje ve svém od počátku účelovém a protiprávním postupu, kdy se snaží vyhnout nákladům spojeným s vymáháním údajné pohledávky s tvrzením, že nemá žádné finanční prostředky, a nemůže tak zaplatit soudní poplatek za nově podané odvolání, a že její postup mají financovat třetí osoby, které označuje za investory. Z toho lze vyvodit, že pokud by vedlejší účastnice v odvolacím řízení neuspěla, tito investoři by ztratili o spor zájem a zjevně by do její povinnosti uhradit náklady odvolacího řízení "neinvestovali". Stěžovatelka má, dle svých slov, legitimní prokázanou obavu, že se její případná pohledávka na náhradu nákladů řízení stane nedobytnou.
10. Jde-li o "odůvodněnost" předmětného návrhu, stěžovatelka poukázala na závěry městského soudu obsažené v usnesení ze dne 29. 7. 2016 č. j. 54 Co 40/2016-358, které bylo vydáno v souběžně vedeném sporu o žalobě vedlejší účastnice proti společnosti UniCredit. Závěrem stěžovatelka uvedla, že byly splněny i další zákonné podmínky pro uložení dané povinnosti. Současně odmítla, že by šlo o věc pravomocně rozhodnutou, což zdůvodnila tím, že v odvolacím řízení lze podat nový návrh, který v dané věci nebyl totožný s návrhem předchozím, neboť se v něm domáhala určení jistoty ve výši přepokládaných nákladů soudního řízení v prvním stupni, zatímco aktuální návrh se týkal nákladů odvolacího řízení.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
12. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního práva" a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
13. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost (viz výše), dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
14. V posuzované věci jde o řešení otázky, zda jednáním či procesním úkonem ve smyslu §11 odst. 2 písm. a) ZMPS, jenž zakládá překážku uložení povinnosti žalobci, aby složil jistotu na náklady řízení, je míněno jednání či procesní úkon v celém soudním řízení anebo v jeho jednotlivých stadiích, zde konkrétně ve stadiu řízení odvolacího, a to za situace, kdy stěžovatelka takový návrh sice podala již v řízení před soudem prvního stupně, avšak opožděně, a následně jej znovu učinila v odvolacím řízení (s tím, že má jít o jistotu na náklady odvolacího řízení). Soudy vyšších stupňů dospěly k závěru, že za dané situace podání takového návrhu až ve fázi odvolacího řízení možné nebylo, a pokud jej stěžovatelka přesto podala, pro existenci překážky věci rozhodnuté bylo třeba řízení zastavit.
15. Stěžovatelka s tímto závěrem vyslovila nesouhlas, přičemž předestřela svůj "správný" výklad uvedeného zákonného ustanovení. Podstatou ústavní stížnosti tak je polemika s tím, jak obecné soudy interpretovaly a na posuzovanou věc aplikovaly tzv. podústavní právo. Podle ustálené judikatury lze o zásahu Ústavního soudu do daného "procesu" uvažovat za předpokladu, že by obecné soudy nezohlednily správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo by se dopustily - z hlediska spravedlivého procesu - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [viz např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
16. Ústavní soud přitom neshledal, že by na danou věc bezprostředně dopadalo některé z ústavně zaručených základních práv či svobod hmotné či procesní povahy, což je dáno posuzovanou materií, kterou jsou náklady řízení (v širším smyslu), nebo že by obecné soudy nerespektovaly jednoznačně znějící kogentní normu, neboť uvedené ustanovení má minimálně dvě v zásadě rovnocenné výkladové varianty (prima facie), a nejde ani o případ, kdy by obecné soudy odmítly respektovat ustálený, obecně respektovaný výklad, neboť obdobná věc dosud obecnými soudy (i dle samotné stěžovatelky) řešena nebyla. Z tohoto důvodu se Ústavní soud zaměřil na otázku, jestli postup obecných soudů není zatížen prvkem "libovůle", a to v tom ohledu, zda je daný právní závěr obecných soudů řádně odůvodněn, tedy zda příslušné úvahy jsou srozumitelné a souladné s pravidly formální logiky i právně-teoretickými pravidly výkladu právních norem. Ani v tomto ohledu však žádné podstatné pochybení nezjistil.
17. V prvé řadě nelze přehlédnout, že sporné ustanovení ukládá zcela jednoznačný pokyn, že návrh na složení jistoty na náklady řízení je třeba spojit nejpozději s prvním úkonem v soudním řízení. A bez ohledu na to, do jaké míry může sporné, zda je eventuálně míněn právní úkon v každém jednotlivém stadiu řízení, sama stěžovatelka daný návrh podala již v řízení před soudem prvního stupně, nepostupovala však přitom "procesně korektně", a tudíž si sama způsobila, že tomuto návrhu nemohlo být (event.) ve vztahu k řízení jako celku (tedy i pro řízení odvolací) vyhověno.
18. Dovolává-li se stěžovatelka usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 1088/2010, činí tak ne zcela případně, neboť to řeší situaci, která jednak nemá souvislost s jednotlivými stadii řízení, jednak v ní žalovaný z objektivního důvodu (což je nutno zdůraznit) nemohl daný návrh spojit s prvním úkonem v soudním řízení, protože zahraniční právnická osoba se měla stát účastníkem až v jeho průběhu; ostatně ZMPS obdobnou situaci předpokládá, když povinnost žalovaného podat návrh spojuje s vědomostí žalovaného o tom, že žalobce není (přestal být) českou právnickou osobou. V posuzovaném případě však před stěžovatelkou žádnou taková objektivní překážka pro podání návrhu ještě předtím, než začala v daném soudním řízení jednat (činit úkony), nestála, proto - s ohledem na poslání obecných soudů (zejména pak Nejvyššího soudu) - při výkladu (a dotváření) tzv. podústavního práva nebylo třeba zvažovat všechny možné procesní situace a možné výklady předmětného ustanovení.
19. Stěžovatelka dále namítla, že jí zastávaný výklad respektuje princip procesní ekonomie, resp. přiměřenosti ve vztahu k žalobci, neboť tím, že lze složit jistotu pro řízení v každém jednotlivém stupni, tato bude lépe odrážet skutečné náklady řízení, a dále že §11 ZMPS neupravuje žádné podrobnosti o způsobu, jakým by ho obecné soudy měly aplikovat, a tudíž neřeší některé důležité otázky, jako je případné zvýšení jistoty nebo podmínky jejího uplatnění (její výplaty); v návaznosti na to se dovolává usnesení sp. zn. 29 Cdo 3681/2014, v němž se Nejvyšší soud vyjádřil k účelu dané právní úpravy (když uvedl, že tou "je zabezpečení vymahatelnosti náhrady nákladů řízení žalovaného v případě jeho úspěchu ve sporu, a to v situaci, kdy žalobce je cizincem a vymožení náhrady nákladů řízení může být pro žalovaného spojeno s nemalými obtížemi").
20. Ústavní soud však není povolán k tomu, aby hledal ideální řešení toho kterého právního problému, resp. určoval, jaká z výkladových variant bude "lépe" reflektovat smysl a účel příslušného právního předpisu, jeho úkolem je posoudit, zda s nimi není soudní interpretace ve zjevném rozporu (zejména pak v duchu teze o nepřípustnosti tzv. přepjatého formalizmu), což však není tento případ. Skutečnost, že se řešením zvoleným obecnými soudy jsou spojeny určité problémy, z nichž jako zásadní považuje Ústavní soud otázku možnosti soudu z moci úřední či na základě návrhu rozhodnout o případném zvýšení jistoty s ohledem na průběh soudního řízení tak, aby byla zjištěna její "přiměřenost" ve vztahu k oběma stranám sporu, neznamená, že samotné řešení nelze z hlediska ústavnosti akceptovat, "pouze" z toho plyne pro obecné soudy povinnost, aby důsledky daného řešení vzaly v úvahu při svém dalším rozhodování.
21. Stěžovatelka také odmítla jako chybný argument městského soudu, že jí zastávaný výklad, kdy za žalovaného lze považovat i toho, kdo se brání odvolání, by přinášel "prakticky neřešitelné komplikace". K tomu uvedla, že žádné komplikace by nevznikly, protože složená jistota by zůstala na účtu soudu až do pravomocného skončení věci. Byť se lze se stěžovatelkou ztotožnit v tom, že i takové řešení připadá do úvahy, současně nelze přejít, že ze strany městského soudu jde o nikoliv nepřiléhavý argument právní logiky, jehož podstata spočívá v tom, že z pohledu složené jistoty na náklady řízení (na rozdíl od soudního poplatku, na který stěžovatelka poukazuje) je relevantní soudní řízení jako celek, neboť význam bude mít jeho konečný výsledek, a tudíž nelze skládat jistotu na jeho jednotlivá stadia.
22. Na doplnění možno uvést, že stěžovatelka v ústavní stížnosti rovněž vyjádřila určité výhrady ohledně procesního postupu městského soudu i Nejvyššího soudu, v prvním případě odmítla, že by šlo o věc pravomocně rozhodnutou, ve druhém pak vyjádřila nesouhlas s tím, že její dovolání bylo odmítnuto jako nepřípustné, ačkoliv napadené rozhodnutí odvolacího soudu záviselo na vyřešení otázky procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena.
23. Ani v jednom případě však Ústavní soud neshledal, že by s ohledem na výše uvedené závěry namítané pochybení mělo ústavněprávní rozměr, neboť i kdyby stěžovatelce přisvědčil, nemohlo by to (samo o sobě) příznivější rozhodnutí pro stěžovatelku založit. Nejvyšší soud sice stěžovatelčino dovolání odmítl s tím, že není přípustné, nicméně se relevantní právní otázkou podrobně zabýval a s názorem městského soudu na její řešení se plně ztotožnil, takže případný kasační zásah Ústavního soudu odůvodněný tvrzeným pochybením by mohl vést jen k zamítnutí dovolání pro nedůvodnost nebo jeho odmítnutí pro zjevnou neopodstatněnost. Obdobně, i kdyby Ústavní soud dospěl (hypoteticky) k závěru, že v daném případě překážka rei iudicatae nenastala, důsledkem by bylo zamítnutí stěžovatelčina návrhu pro opožděnost.
24. Vzhledem k tomu, že nic nesvědčí porušení ústavně zaručených základních práv či svobod, kterých se stěžovatelka dovolává, Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. ledna 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu