ECLI:CZ:US:2019:4.US.1513.19.1
sp. zn. IV. ÚS 1513/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jaroslava Fenyka a Jana Filipa (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Společenství vlastníků jednotek X, zastoupeného Mgr. Tomášem Pavlem, advokátem, sídlem Smilova 547, Pardubice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. února 2019 č. j. 26 Cdo 4537/2018-164, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a JUDr. Ing. Václava Šafky, jako vedlejšího účastníka řízení, a o návrhu stěžovatele na odložení vykonatelnosti rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 25. září 2017 č. j. 27 C 51/2016-86, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Nejvyššího soudu, přičemž tvrdí, že jím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Současně žádá Ústavní soud, aby odložil vykonatelnost rozsudku Okresního soudu v Pardubicích (dále jen "okresní soud") ze dne 25. 9. 2017 č. j. 27 C 51/2016-86 z důvodu, že mu hrozí vznik značné újmy, neboť by musel odstranit veškeré dosud provedené rekonstrukční práce na terase náležející k bytové jednotce, které je vedlejší účastník vlastníkem, zatímco vedlejšímu účastníkovi žádná podstatná újma nevzniká, neboť tuto terasu může běžným způsobem užívat.
3. Uvedeným rozsudkem okresní soud vyhověl žalobě vedlejšího účastníka a uložil stěžovateli (jako žalovanému), aby do tří měsíců od právní moci uvedl terasu náležející k bytové jednotce číslo X1 v budově číslo popisné X2 na adrese v P. ve vlastnictví vedlejšího účastníka do původního stavu před opravou prováděnou stěžovatelem prostřednictvím společnosti CHRPA stavební společnost s. r. o. Pardubice na podkladě smlouvy o dílo ze dne 10. 7. 2014, tzn. vybavil terasu rozhradou a pokryl podlahu terasy betonovou vrstvou (výrok I), a dále uložil stěžovateli nahradit vedlejšímu účastníkovi náklady řízení ve výši 83 312 Kč (výrok II).
4. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 11. 6. 2018 č. j. 18 Co 58/2018-138 rozsudek okresního soudu ve výroku I potvrdil, ve výroku II jej změnil tak, že stěžovatel je povinen nahradit vedlejšímu účastníkovi náklady řízení před okresním soudem ve výši 17 246 Kč, a dále rozhodl, že je povinen vedlejšímu účastníkovi nahradit i náklady odvolacího řízení ve výši 6 534 Kč.
5. Proti tomuto rozsudku brojil stěžovatel dovoláním, to však Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením podle §243c odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") odmítl s tím, že není podle §237 o. s. ř. přípustné. Dospěl totiž k závěru, že stěžovatel zpochybnil právní posouzení věci odvolacím soudem prostřednictvím skutkových námitek, takže uplatnil jiný dovolací důvod, než je uveden v §241a odst. 1 o. s. ř., a že přípustnost dovolání nemůže založit stěžovatelem položená otázka, neboť na ní rozhodnutí odvolacího soudu ve skutečnosti nespočívá; odvolací soud dovodil pouze, že byla-li v prohlášení vlastníka budovy terasa vymezena jako součást bytové jednotky, a šlo-li o terasu přiléhající výlučně k této jednotce a jedině z ní přístupnou, nabyl ji do vlastnictví vlastník jednotky, i když obecně byly terasy považovány za společné části domu [§2 písm. g) zákona o vlastnictví bytů ve znění účinném do 31. 12. 2013]. Nejvyšší soud se vyjádřil i k námitce porušení dobrých mravů, a to v tom smyslu, že s nimi by byl v rozporu postup opačný, neboť terasa vždy sloužila nejen jako střecha pro jednotky nacházející se pod ní, nýbrž rovněž jako terasa pro příslušnou bytovou jednotku, a ta z důvodů zjištěných v řízení již jako terasa sloužit nemůže.
II.
Stěžovatelova argumentace
6. V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že z důvodu špatného stavu terasy/střechy byla provedena její rekonstrukce, při které byla odstraněna původní betonová vrstva a terasa byla pokryta pochozí hydroizolační folií, která nesmí být zatěžována těžkými a ostrými předměty, ale lze na ni umístit např. dlažbu na terčích. V soudním řízení zastával názor, že terasa není ve výlučném vlastnictví vedlejšího účastníka, jelikož jde o funkčně technický prvek plnící ochrannou vrstvu střechy, a že ve sporu bylo třeba řádně posoudit, jaké konstrukční vrstvy střechy je třeba považovat za konstrukci tvořící střechu a jaké lze považovat za podlahovou krytinu. Dále poukazoval na to, že po něm nelze spravedlivě žádat, aby v případě, že bude prokázáno, že betonová vrstva, která byla degradovaná, je ve vlastnictví vedlejšího účastníka, opatřil vrstvou novou, krom toho tak učinit nelze, protože by došlo k poškození hydroizolačních vrstev.
7. Rozhodnutí okresního a krajského soudu pak spočívalo na nesprávném posouzení věci, jestliže tyto soudy vyvodily, že terasa jako celek je ve vlastnictví vedlejšího účastníka a svoji argumentaci chybně opřely o judikaturu týkající se vlastnictví balkonu či lodžie (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 12. 2005 č. j. 1 As 2/2004-214), neboť tyto plní jinou funkci než střecha/terasa. V dovolání proto namítl, že se tyto soudy nezabývaly určením, jaké stavebnětechnické součásti jsou střechou a jaké terasou, a tedy ani určením, která z těchto částí je ve vlastnictví vedlejšího účastníka.
8. Dále pak stěžovatel vyjadřuje názor, že Nejvyšší soud odmítl dovolání pro vady, kterými však ve skutečnosti netrpí, čímž porušil jeho právo na soudní ochranu. V dovolání totiž řádně specifikoval důvody dovolání podle §237 o. s. ř., a to v návaznosti na §241a odst. 1 o. s. ř., když namítal, že v řízení před soudy nižších stupňů došlo k nesprávnému právnímu zhodnocení věci, jež spočívalo v tom, že ani okresní, ani krajský soud se nezabývaly tím, jaká stavebnětechnická část plní funkci střechy a jaká terasy, resp. která z nich je věcí společnou a která ve výlučném vlastnictví vedlejšího účastníka. Poukazuje na obsah jím podaného dovolání, kde argumentoval, že soudy nižších stupňů nesprávně určily, že betonový nátěr byl ve výlučném vlastnictví vlastníka jednotky, neboť dostatečně nerespektovaly §2 písm. g) a 4 odst. 1 zákona o vlastnictví bytů a nepřiléhavě aplikovaly shora označený rozsudek Nejvyššího správního soudu. Má tudíž za to, že dovolání podal včas, mělo veškeré náležitosti vyžadované zákonem, byly dány důvody dovolání podle §241a odst. 1 o. s. ř. a dovolání bylo přípustné podle §237 o. s. ř.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva, resp. žádný takový prostředek ve vztahu k napadenému rozhodnutí k dispozici neměl; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jeho ústavnost (viz výše), dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
11. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že Nejvyšší soud odmítl jeho dovolání pro vady, ač mělo všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně toho, že bylo podáno z přípustného důvodu (§241a odst. 1 o. s. ř.), a tvrdí, že bylo ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné. Z napadeného usnesení je ale patrno, že Nejvyšší soud nedospěl k závěru, že by dovolání bylo podáno vadně, tedy v tom smyslu, že by neobsahovalo zákonem stanovené náležitosti, ale že nebylo podle §237 o. s. ř. přípustné, a to z toho důvodu, že na řešení otázky, kterou stěžovatel v dovolání předestřel, rozhodnutí odvolacího soudu postaveno není.
12. Z rozsudku krajského soudu je patrno, že žalobě bylo vyhověno z titulu náhrady škody, kterou stěžovatel vedlejšímu účastníkovi způsobil stavebním zásahem, v jehož důsledku nyní vedlejší účastník nemůže plnohodnotně užívat terasu, která tvoří (dle prohlášení vlastníka) příslušenství jeho bytové jednotky. Ústavnímu soudu přitom není zřejmé, jaký význam by z hlediska právních závěrů krajského soudu mělo mít řešení otázky, kterou stěžovatel v dovolání předestřel, tedy (ve stručnosti řečeno) zda daný stavebnětechnický prvek (střecha/terasa), tvořící konstrukci budovy, je ve společném vlastnictví nebo ve vlastnictví vlastníka jednotky, případně v jakém rozsahu tomu tak má být. V posuzované věci jde o prostor terasy, jenž představuje příslušenství bytu vedlejšího účastníka, resp. o jeho právo tento prostor plnohodnotně (stejně jako před zmíněnou rekonstrukcí) užívat, a na něm byl vedlejší účastník uvedeným zásahem zkrácen. Jestliže se za této situace Nejvyšší soud podaným dovoláním věcně nezabýval s odůvodněním, že v něm předestřená otázka není relevantní, nelze mu z hlediska ústavnosti nic vytknout. Má-li snad stěžovatel za to, že terasa představuje společnou část domu, Ústavní soud v daném ohledu odkazuje na závěry obecných soudů s tím, že v nich neshledal žádné z hlediska jeho postavení soudního orgánu ochrany ústavnosti relevantní pochybení.
13. Vzhledem k tomu, že tak nic nenasvědčuje porušení ústavně zaručeného základního práva, kterého se stěžovatel dovolává, Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl. Spolu s ústavní stížností odmítl i návrh na odklad vykonatelnosti výše označeného rozsudku, neboť ten - jakožto návrh akcesorický - sdílí osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. května 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu