Rozhodnutí Ústavního soudu
ze dne 23.05.2019, sp. zn. IV. ÚS 1568/18 [ nález / JIRSA / výz-3 ],paralelní citace: N 96/94 SbNU 197 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2019:4.US.1568.18.1
Počátek běhu lhůty k podání zásahové žaloby proti zadržování kauce
Právní větaV případě vybrání kauce podle §124a zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů, je nutné rozlišovat zásah spočívající v samotném vybrání kauce a zásah spočívající v jejím následném zadržování. V prvním případě jde o zásah jednorázový; ve druhém případě jde o zásah trvající, spočívající v udržování tvrzeného protiprávního stavu. Lhůta pro podání takzvané zásahové žaloby podle §82 s. ř. s., kterou se dotčená osoba brání proti zadržování kauce, počíná běžet v případě trvajícího zásahu každý den jeho trvání znovu a znovu. Počítá-li soud tzv. objektivní i subjektivní lhůtu k podání zásahové žaloby proti trvajícímu zásahu jen od jeho počátku, na základě čehož posoudí žalobu jako opožděnou, poruší tím právo na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
ECLI:CZ:US:2019:4.US.1568.18.1
sp. zn. IV. ÚS 1568/18NálezNálezÚstavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jaromíra Jirsy (soudce zpravodaj) a soudců Jaroslava Fenyka a Jana Filipa o ústavní stížnosti Bedřicha Dolejšího, zastoupeného Mgr. Václavem Voříškem, advokátem, se sídlem v Praze 8, Ledčická 649/15, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 2. 2018 č. j. 10 As 355/2017-65, za účasti Nejvyššího správního soudu jako účastníka řízení a Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Středočeského kraje, jako vedlejší účastnice řízení, takto:I. Rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 2. 2018 č. j. 10 As 355/2017-65 bylo porušeno stěžovatelovo právo na soudní ochranu zaručené v článku 36 odst. 1Listiny základních práv a svobod a právo na spravedlivý proces zaručené v článku 6 odst. 1Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.II. Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 2. 2018 č. j. 10 As 355/2017-65 se ruší.Odůvodnění:I. Vymezení věci 1. Stěžovatele zastavila dne 23. 11. 2016 policejní hlídka, neboť měl překročit nejvyšší povolenou rychlost v jízdě o více než 20 km/h [§125c odst. 1 písm. f) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů]. Jelikož hlídka měla podezření, že se stěžovatel bude vyhýbat přestupkovému řízení, uložila a vybrala kauci v hotovosti ve výši 3 500 Kč podle §124a zákona o silničním provozu. Proti vybrání kauce a jejímu následnému zadržování se stěžovatel bránil žalobou na ochranu před nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením podle §82s. ř. s. (dále také "zásahová žaloba"), kterou podal u Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") dne 22. 3. 2017. 2. Krajský soud usnesením ze dne 15. 11. 2017 č. j. 45 A 45/2017-23 odmítl stěžovatelovu žalobu jako opožděnou. Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem ze dne 22. 2. 2018 č. j. 10 As 355/2017-65 zamítl kasační stížnost stěžovatele jako nedůvodnou, neboť se ztotožnil se závěrem krajského soudu o opožděnosti podané žaloby - pro její podání počala běžet lhůta od okamžiku vybrání kauce. Nejvyšší správní soud v odůvodnění zejména odkázal na rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 11. 2017 č. j. 7 As 155/2015-160 (věc EUROVIA) a závěry v něm uvedené aplikoval na nyní přezkoumávanou věc - zejména odmítl, že by měly být pro určení včasnosti zásahové žaloby rozlišovány jednorázové a trvající zásahy.II. Ústavní stížnost a vyjádření3. Proti rozsudku Nejvyššího správního soudu se stěžovatel brání ústavní stížností podanou dne 7. 5. 2018 a navrhuje jeho zrušení; namítá porušení svého ústavně zaručeného práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Nepřiměřený zásah spatřuje zejména v překvapivosti a nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku pro nedostatek důvodů, neboť Nejvyšší správní soud nereagoval na stěžejní stěžovatelovy námitky a pouze odkázal na svoji judikaturu. Závěr o počátku běhu lhůty k podání zásahové žaloby proti vybrání a zadržování kauce od okamžiku vybrání kauce považuje stěžovatel za nesprávný, porušující jeho ústavně zaručená práva, neboť zadržování kauce je zásahem trvajícím; lhůta pro podání zásahové žaloby nemůže uplynout, není-li kauce vrácena nebo započtena, tedy trvá-li zásah.4. Vedlejší účastnice řízení se ve vyjádření ztotožnila se závěry napadeného rozsudku, stěžovatel se podle ní pouze snaží zvrátit beznadějné zmeškání lhůty pro podání žaloby, která byla podána opožděně. Důsledky zásahu sice trvají, nejde však o zásah trvající, nýbrž jednorázový.5. Nejvyšší správní soud ve vyjádření uvedl, že si je vědom skutečnosti, že Ústavní soud nálezem ze dne 15. 5. 2018 sp. zn. II. ÚS 635/18 (N 94/89 SbNU 387; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz), zrušil rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 11. 2017 č. j. 7 As 155/2015-160, věc EUROVIA, ze kterého argumentace napadeného rozsudku vychází, nicméně i přes to není důvod pro jeho kasaci, neboť závěry Ústavního soudu v citovaném nálezu na nyní posuzovanou věc nedopadají a napadený rozsudek obstojí ve světle citovaného nálezu Ústavního soudu. Judikatura Nejvyššího správního soudu již v době před vydáním rozsudku rozšířeného senátu ve věci EUROVIA nahlížela na vybrání a zadržování kauce jako na zásah jednorázový s trvajícími účinky (viz rozsudek ze dne 8. 6. 2017 č. j. 10 As 71/2017-45). Závěry citovaného nálezu Ústavního soudu nemohou podle Nejvyššího správního soudu znamenat, že se ze všech zásahů stanou zásahy trvající; ústavní stížnost považuje za zjevně neopodstatněnou.6. Ve své replice stěžovatel zopakoval svoji již vznesenou argumentaci a poukázal na judikaturu Ústavního soudu a obecných soudů [zejména na již citovaný nález sp. zn. II. ÚS 635/18 a na nález sp. zn. III. ÚS 1257/18 ze dne 17. 7. 2018 (N 125/90 SbNU 101) - věc STRABAG]. Závěr Nejvyššího správního soudu není správný, krajský soud nemohl odmítnout stěžovatelovu žalobu pro její opožděnost, neboť směřovala proti trvajícímu nezákonnému zásahu.III. Procesní podmínky7. Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem podle §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"); stížnost rovněž není nepřípustná ve smyslu §75 odst. 1 téhož zákona. Ústavní soud se důkladně seznámil s ústavní stížností, připojeným procesním spisem a dospěl k závěru, že stížnost je opodstatněná; rozhodl o ní mimo ústní jednání, neboť v intencích §44 věty první zákona o Ústavním soudu by od něj nebylo možné očekávat další objasnění věci.IV. Posouzení ústavní stížnosti8. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83Ústavy České republiky), není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu do jejich pravomoci zasahovat, postupují-li v souladu s principy hlavy páté Listiny. Ústavní soud se nezabývá porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, neznamená-li zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody [srovnej např. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93 (N 5/1 SbNU 41)]. Jeho pravomoc je tak založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení toho, zda v řízení nebyly dotčeny ústavně chráněné práva a svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.9. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, seznámil se s obsahem spisu, vyjádřeními účastníka řízení i vedlejší účastnice řízení a dospěl k závěru, že napadeným rozsudkem bylo porušeno ústavně zaručené stěžovatelovo právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1Listiny a právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1Úmluvy.10. Ústavní soud předesílá (a zdůrazňuje), že předmětem přezkumu jsou pouze závěry Nejvyššího správního soudu o opožděnosti stěžovatelovy zásahové žaloby. Nelze v této fázi zkoumat zákonnost vybrání a zadržování kauce z pohledu dodržení ústavněprávních mezí.11. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele se závěrem Nejvyššího správního soudu, že jeho zásahová žaloba byla podána opožděně, neboť nebyla podána do dvou měsíců ode dne, kdy se stěžovatel o nezákonném zásahu dozvěděl. Tento závěr obsažený v napadeném rozsudku Nejvyššího správního soudu se opírá zejména o právní závěry vyslovené v rozsudku rozšířeného senátu ve věci EUROVIA.12. Pro posouzení ústavní stížnosti je významné, že Ústavní soud v mezidobí rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ve věci EUROVIA zrušil nálezem sp. zn. II. ÚS 635/18. I při zvážení argumentace obsažené ve vyjádření Nejvyššího správního soudu a vedlejší účastnice řízení k ústavní stížnosti, neshledal Ústavní soud důvod se od svých závěrů obsažených v uvedeném nálezu v nyní posuzované věci odchýlit, stejně jako to učinil v již citovaném nálezu sp. zn. III. ÚS 1257/18 (věc STRABAG).13. Ústavní soud nálezem sp. zn. II. ÚS 635/18 rozsudek rozšířeného senátu ve věci EUROVIA zrušil proto, že jím Nejvyšší správní soud porušil ústavně zaručená práva tím, že dospěl k závěru o nutnosti počítat tzv. objektivní i subjektivní lhůtu k podání zásahové žaloby proti trvajícímu zásahu od počátku zásahu, na základě čehož posoudil žalobu jako opožděnou. V odůvodnění tohoto nálezu Ústavní soud konstatoval: "V řízení o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem správního orgánu podle §82 a násl. s. ř. s. je důležité - ačkoliv rozšířený senát této tezi nepřál - rozlišovat různé typy zásahů a zohledňovat specifika tzv. trvajících zásahů ... V případě těchto zásahů obecně musí s ohledem na zásadu bezrozpornosti právního řádu platit pravidlo, podle kterého časové právní následky včetně dopadu na počátek běhu subjektivní i objektivní lhůty k podání zásahové žaloby má až ukončení takového zásahu. V případě stále neukončeného trvajícího zásahu pak ústavně konformní výklad pojmu ,dozvěděl se' (§84 odst. 1 věta první s. ř. s.) odpovídá pojmu ,dozvídá' a výklad pojmu ,došlo' (§84 odst. 1 věta druhá s. ř. s.) odpovídá pojmu ,dochází'. V souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva lhůta k podání žaloby proti neukončenému trvajícímu zásahu ve skutečnosti začíná každý den znovu." Ústavní soud současně v citovaném nálezu v této souvislosti uvedl, že správní soud musí při hodnocení povahy zásahu vycházet z objektivních skutečností a musí na jejich základě vyhodnotit, jakou povahu zásah má.14. Vzhledem ke skutečnosti, že v nyní posuzovaném případě se napadený rozsudek Nejvyššího správního soudu opírá zejména o právní závěry vyslovené v následně Ústavním soudem zrušeném rozsudku rozšířeného senátu ve věci EUROVIA a Nejvyšší správní soud se v rámci posouzení včasnosti stěžovatelem podané žaloby dostatečně nezabýval hodnocením povahy žalovaného zásahu a jejím promítnutím do běhu lhůty k podání zásahové žaloby, shledal Ústavní soud ústavní stížnost důvodnou.15. Nadto Ústavní soud zdůrazňuje, že nesdílí přesvědčení Nejvyššího správního soudu uvedené ve vyjádření k ústavní stížnosti, že vybrání kauce a její následné zadržování je jednorázovým zásahem s trvajícími účinky, což Nejvyšší správní soud odůvodnil mj. odkazem na svoji judikaturu, konkrétně na rozsudek ze dne 8. 6. 2017 č. j. 10 As 71/2017-45. Ústavní soud v této souvislosti připomíná zásadu, že "jednou vyjevená pravda není pravdou navždy" [k tomu srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 3009/17 ze dne 9. 10. 2018 (N 167/91 SbNU 107)]. V posuzované věci je nutné vycházet ze závěrů citovaného nálezu ve věci EUROVIA a rozlišovat zásah spočívající v samotném vybrání kauce a zásah spočívající v jejím následném zadržování. V prvním případě jde o zásah jednorázový; ve druhém případě je tomu jinak. Zadržování kauce je zásahem trvajícím (zásahem spočívajícím v udržování tvrzeného protiprávního stavu), stejně jako tomu bylo v případě zadržování dokumentů a listin v kauze EUROVIA, a proto na něj lze vztáhnout závěry z nálezu sp. zn. II. ÚS 635/18 - lhůta pro podání žaloby počíná běžet v případě trvajícího zásahu každý den jeho trvání znovu a znovu (viz bod 43 citovaného nálezu).V. Závěr16. Z výše uvedených důvodů proto Ústavní soud podle §82 odst. 2 písm. a)zákona o Ústavním soudu vyhověl ústavní stížnosti, neboť shledal, že napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu bylo porušeno právo stěžovatele na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1Listiny a právo na spravedlivý proces zaručené v čl. 6 odst. 1Úmluvy. Podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a)zákona o Ústavním soudu tedy Ústavní soud zrušil napadené rozhodnutí. 17. V novém řízení bude Nejvyšší správní soud vázán tímto nálezem a jeho nosnými důvody. Bude na něm, aby znovu přezkoumal otázku včasnosti podané žaloby proti nezákonnému zásahu podle §82s. ř. s. a podrobněji se zabýval povahou žalovaného zásahu.
Odlišné stanovisko soudce Jana FilipaPodle §14 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, zaujímám odlišné stanovisko k výroku a odůvodnění nálezu sp. zn. IV. ÚS 1568/18. Předmětem řízení v této věci byla před správními soudy zásadní otázka povahy "vybrání" kauce, zákonnosti jejího tzv. zadržování, toho, kdo má být po právu žalován, tedy, který orgán veřejné správy by za to měl nést odpovědnost, a z toho vyplývající otázky dodržení zákonných lhůt pro napadení zásahu a napadení jeho trvání v závislosti na určení, zda se jedná o zásah jednorázový, jednorázový s trvajícími účinky a zásah trvající. Se závěrem (protože jde o jediný závěr, nic jiného většina senátu neřeší), který byl Ústavním soudem učiněn, se nemohu ztotožnit, a to z následujících důvodů:1. Odůvodnění nálezu se omezuje pouze na stručný odkaz na nález ze dne 15. 5. 2018 sp. zn. II. ÚS 635/18 (N 94/89 SbNU 387) (dále jen "prejudikát"), aniž se zabývalo blíže argumentací ve věci rozhodujících správních soudů, stejně jako podmínkami pro to, aby se mohl uvedený prejudikát Ústavního soudu vůbec uplatnit. V tomto prejudikátu přece stěžovatelka namítala nezákonný zásah správního orgánu podle §82 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, trvající více jak tři roky a spočívající v zadržování a využívání dokumentů získaných při místním šetření u stěžovatelky. Ústavní soud zde dospěl k závěru, že v případě trvajícího zásahu se stírá rozdíl v počítání lhůt, neboť v takovém případě lze vycházet z každého dne, kdy zásah trvá, přičemž k němu došlo již okamžikem zabrání dokumentů, které mají pro podnikání stěžovatelky a její informační sebeurčení zásadní význam.2. Především zdůrazňuji, že v tomto prejudikátu byla řešena otázka tvrzeného nezákonného zabrání a následného držení dokumentů souvisejících s rozhodováním Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže ve věci veřejných zakázek. Jeho závěry však v nyní posuzované věci byly uplatněny na zcela jinou podobu zásahu (blížící se spíše rozhodnutí), a to navzdory tomu, že v onom prejudikátu Ústavní soud zdůraznil, že "je důležité rozlišovat různé typy zásahů a zohledňovat specifika tzv. trvajících zásahů" (bod 43). K posouzení povahy zásahu nestačí pouze tvrzení žalobce, zde tedy to, že vybrání kauce je trvajícím zásahem, protože to pro počítání lhůty nestačí (do úvahy přichází i jiná možnost, takže věc závisí na vrchnostenském rozhodnutí), jak správně v nynější věci dovodily správní soudy.3. Dále bylo v onom prejudikátu uvedeno, že správní soud musí při hodnocení povahy zásahu vycházet "z objektivních skutečností a musí na jejich základě vyhodnotit, jakou povahu zásah má" (bod 43). Dojde-li v té souvislosti ovšem k opačnému závěru než žalobce (např. nebude mít za to, že napadený zásah je trvající, což bude mít dopad na počítání lhůty k podání žaloby a její včasnost), musí dát žalobci možnost na tento odlišný pohled soudu reagovat. To se v tomto případě stalo a judikatura Nejvyššího správního soudu problematiku kauce jako jednorázového zásahu s trvajícím účinkem dostatečně (podle mého názoru) vysvětluje. Nakonec i judikatura Ústavního soudu v podobné věci vydání a napadení předběžného opatření vychází zpravidla z toho, že s určitými výjimkami je zde dána možnost obrany včas podaným odvoláním a následně ústavní stížností. Když to dotčená osoba neudělá, má už jen možnost žádat soud o zrušení předběžného opatření kvůli tomu, že důvody, proč bylo nařízeno, pominuly; nemůže ale (minimálně bez dalšího) namítat, že nemělo být vůbec nařízeno.4. Podle mého názoru většina senátu podle závěrů prejudikátu nepostupovala a odlišnosti mezi zadržováním (bez náležité reakce) nezaměnitelných dokumentů významných pro podnikání tehdejší stěžovatelky a nynějším vybráním kauce v zaměnitelných penězích nevyřešila. Není možné dojít k závěru, že lhůta neuplynula, aniž by byly vyvráceny ustálené závěry Nejvyššího správního soudu ohledně povahy vybrání kauce. Touto otázkou se však prejudikát II. senátu nezabýval, neboť se kaucí, které jsou svou povahou odlišné od dokumentů, vůbec netýká (proč tedy nedošlo k tzv. distinguishing). 5. Stejně tak byla pominuta skutečnost, že vrácení kauce (tvrzený nezákonný zásah) bylo žalobou směřováno proti policejnímu orgánu, ačkoli ten správní řízení ve věci, ve které byla kauce vybrána, neprovádí. Jeho zásah skončil jejím vybráním a předáním příslušnému správnímu úřadu pro tuto přestupkovou agendu. Touto odlišností (je rozdíl mezi zabráním a držením dokumentů významných pro podnikání, kde nelze počátek zásahu odlišit - a mezi vybráním kauce a trváním přestupkového řízení před jiným orgánem veřejné moci) se měl nález podle prejudikátu rovněž náležitě vypořádat. Takto zabrání dokumentů (proti vůli tehdejší stěžovatelky) a vybrání kauce stěžovatelem v nynější věci neposoudil ani nerozlišil (bod 15 nynějšího nálezu).6. Účel vybrání kauce je zcela jiný, a zpochybnit jej tak bez přerušení řízení a posouzení ústavnosti §124a a 124b, popř. předchozí (v důsledcích stejné - §125a ve znění do novelizace provedené zákonem č. 48/2016 Sb.) právní úpravy v zákoně č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), v rozhodném znění, nebylo namístě. Námitky proti takto soudy definovanému zásahu (nepovažují jej tedy za skryté rozhodnutí, jde o zásah, o kterém se vyhotovuje potvrzení) tak v podstatě zpochybňují samotný účel kauce, která je již z povahy věci (viz i jiné kauce v našem právním řádu) založena na závazku chovat se určitým způsobem za nějakým účelem s tím, že v opačném případě kauce propadne.7. O trvající zásah by s ohledem na teleologický výklad těchto ustanovení mohlo jít teprve v případě, kdyby byl účel vybrání kauce (kauce je právní pojem normativní, nikoli deskriptivní) splněn; řízení by tedy proběhlo bez jeho maření a správní úřad by přesto peníze složené na kauci dále zadržoval. Pak by podle mého názoru mohlo platit to, co bylo řečeno v prejudikátu, tedy že nezákonný zásah začíná vždy znovu a znovu každým novým dnem. Ovšem za situace, kdy k zásahu došlo vybráním kauce a jejím složením (dobrovolným, byť se terminologií veřejného práva vrchnostensky "vybírá", s možností si to "rozmyslet", ale jen ve lhůtě), je třeba mít za to, že tvrdit nezákonnost postupu policejního orgánu lze jen ve lhůtě dvou měsíců, jinak by též byl zpochybněn postup jiného orgánu veřejné moci ve vlastním přestupkovém řízení, stejně jako princip právní jistoty se lhůtami v právních řízeních spojený (jen připomínám tradiční pojem tzv. Fehlerkalkül ražený normativní teorií). Nakonec onen zásah ve formě vybrané kauce bude zohledněn ve výroku správního aktu o přestupku. Jsem přesvědčen, že právě tak je třeba vykládat prejudikát, který se též dovolává bezrozpornosti právního řádu (viz opět bod 43 jeho odůvodnění). K námitce, že kdyby již Městský soud v Praze žalobu stěžovatele meritorně vypořádal, výsledek by byl nakonec stejný, musím uvést, že pak by ony lhůty k ničemu nebyly. Zadržování kauce by pak muselo směřovat proti postupu správního orgánu, který rozhodl ne o kauci, ale který rozhodoval o přestupku v řízení jištěném kaucí a který dále nepostupoval podle §124b [dříve §125a)] zákona o silničním provozu, popř. by i samotné řízení před rozhodnutím zbytečně protahoval, což jde rovněž proti povaze kauce, která má přispět k urychlenému ukončení správního řízení.8. Konečně si nemohu odpustit poznámku, že srovnání hodnoty veřejných zakázek velké stavební firmy (jako EUROVIA nebo STRABAG) a s tím spjatých dokumentů je něco zcela jiného než bagatelní částka na samé spodní hranici stanovené zákonem vybraná v penězích, které by asi podnikání nebo cokoli jiného v životě stěžovatele mohlo ohrozit (i když ony dokumenty ve věci veřejných zakázek - nota bene na rozdíl od kauce nemohou propadnout veřejnému rozpočtu - další rozdíl). V žádném případě však takto nemohlo být rozhodnuto, aniž by byl sledován požadavek prejudikátu, tedy bez posouzení objektivních okolností případu a rozlišení různých typů zásahů. To se v tomto případě nestalo.9. Na závěr je třeba zdůraznit, že onen prejudikát, stejně jako nález ze dne 17. 7. 2018 sp. zn. III. ÚS 1257/18 ve věci povahou stejné stavební firmy STRABAG, lze ve skutečnosti chápat jen v tom směru, že prejudikuje obezřetný postup v otázkách zásahových žalob, nikoli však samotné (zdánlivě se nabízející) rozhodnutí jako v nynější věci. Proto i nynější nález, vůči kterému disentuji, nepřinese nic z toho, co by bylo možno od Ústavního soudu očekávat. Ústavnost právní úpravy ukládání kaucí v řízení o dopravních přestupcích nebyla otevřena. Proto se pouze umožní i po tak dlouhé době zpochybňovat postup policejního orgánu, ačkoli na tom závisí již mezitím probíhající správní řízení před jiným orgánem (důvodem nezákonnosti zásahu přece může být i to, že k přestupku nedošlo, takže nebyl důvod kauci vybrat, nebo byla vybrána vadným postupem). Soudní řízení správní pak v těchto věcech v naprosté většině případů povede pouze k tomu, že se věc k radosti určité skupiny právníků zbytečně protáhne a prodraží a bude se v rozporu s požadovanou bezrozporností právního řádu křížit s jiným probíhajícím řízením.