ECLI:CZ:US:2019:4.US.161.19.1
sp. zn. IV. ÚS 161/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jaroslava Fenyka a Jana Filipa (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelů 1. Mgr. Martina Krejzy a 2. Ing. Jany Krejzové, zastoupených Mgr. Pavlem Francem, advokátem, sídlem Údolní 567/33, Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. října 2018 č. j. 70 Co 271/2017-370 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 21. června 2017 č. j. 236 EC 137/2012-311, za účasti Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Igora Zachovala, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
2. Napadeným rozsudkem Městský soud v Brně (dále jen "městský soud") uložil vedlejšímu účastníkovi (jako žalovanému) zaplatit stěžovatelům (jako žalobcům) z titulu bezdůvodného obohacení částku 398,34 Kč s příslušenstvím (výrok I), co do částky 46 639,66 Kč žalobu zamítl (výrok II) a rozhodl, že stěžovatelé jsou povinni zaplatit vedlejšímu účastníkovi na náhradě nákladů řízení částku 48 980,80 Kč (výrok III). Uvedený soud dospěl k závěru, že vedlejší účastník se bezdůvodně obohatil tím, že užíval část pozemku parc. č. X v katastrálním území Řečkovice ve vlastnictví stěžovatelů, a to v rozsahu stavby oplocení (sestávajícího z betonové podezdívky, ocelových sloupků a drátěného pletiva), jinak tomu bylo v případě další části tohoto pozemku, kde se nachází trvalé porosty a betonový panel, neboť ty nejsou samostatnou věcí, ale součástí pozemku, a tudíž v tomto rozsahu k bezdůvodnému obohacení na straně vedlejšího účastníka nedošlo.
3. K odvolání stěžovatelů Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") shora označeným rozsudkem rozsudek městského soudu v napadených výrocích II a III potvrdil a stěžovatelům uložil zaplatit vedlejšímu účastníkovi náklady odvolacího řízení ve výši 8 034,40 Kč. Vyšel rovněž z toho, že betonový panel (na rozdíl od oplocení) není samostatnou věcí, ale součástí pozemku, a uzavřel, že městský soud dospěl ke správnému závěru, tedy že rozsah obohacení je dán pouze užíváním plochy pod oplocením.
II.
Argumentace stěžovatelů
4. V ústavní stížnosti stěžovatelé poukazují na to, že nejde o bagatelní věc s ohledem na výši náhrady nákladů řízení, a také na to, že vedou několik sporů s podobným skutkovým základem s dalšími účastníky řízení a že rozhodnutí Ústavního soudu může mít na tato dosud probíhající řízení dopad. Upozorňují i na skutečnost, že si pozemky zakoupili za účelem výstavby rodinného domu, čemuž však brání výše zmíněné stavby vedlejšího účastníka.
5. Podání ústavní stížnosti stěžovatelé odůvodňují tím, že vedlejší účastník neoprávněně zasáhl do jejich vlastnického práva, v důsledku čehož nemohou užívat předmětný pozemek, a že obecné soudy jim - coby vlastníkům - neposkytly právní ochranu. Neposkytnutí ochrany jejich vlastnickému právu spatřují rovněž v absenci spravedlivé náhrady za dané omezení. Napadená rozhodnutí stěžovatelé označují za rozporná s judikaturou Nejvyššího soudu i odbornou literaturou, a tvrdí, že obecné soudy výrazně zvýhodnily postup vedlejšího účastníka contra legem, neboť mu byla uložena povinnost zaplatit částku, která hrubě neodpovídá částce, kterou by byl za obvyklých okolností povinen hradit, kdyby postupoval po právu, a také že neposoudily jejich věc z hlediska možného práva na náhradu újmy, jak v průběhu řízení žádali, čím nevyčerpaly předmět řízení.
6. V další části ústavní stížnosti stěžovatelé tyto námitky rozvíjejí; ve stručnosti řečeno mají za to, že s ohledem na rozsah omezení jejich vlastnického práva k danému pozemku vedlejším účastníkem jim měla být poskytnuta náhrada odpovídající výměře 68,9 m2, nikoliv jen 0,58 m2, neboť nemohou svůj pozemek užívat ke stavebním účelům a mají ztížený přístup na oplocenou část, a tím i možnost jeho obhospodařování, a tvrdí, že s ohledem na tuto skutečnost by si za běžných okolností musel vedlejší účastník pronajmout celou takto vymezenou část pozemku.
7. Napadená rozhodnutí mají být dle stěžovatelů v rozporu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2014 sp. zn. 28 Cdo 327/2014 nebo ze dne 2. 12. 2009 sp. zn. 28 Cdo 1537/2009, na které obecné soudy v řízení upozornili. Městskému soudu vytýkají, že odkázal na rozsudek krajského soudu ze dne 15. 6. 2016 č. j. 70 Co 33/2016-162, ačkoliv v průběhu řízení uvedli, z jakých důvodů nelze v této věci příslušné závěry použít. Jak stěžovatelé dále uvádějí, v soudním řízení argumentovali tím, že nárok na bezdůvodné obohacení vzniká v rozsahu celé zabrané plochy, přičemž se dovolávali odborné literatury Eliáš, J., Brim, L., Adamová, H.: Bezdůvodné obohacení. Praha, Wolters Kluwer ČR, 2016, str. 119, a na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2008 sp. zn. 30 Cdo 199/2007 a ze dne 12. 12. 2012 sp. zn. 28 Cdo 1332/2012, krajský soud se však s touto judikaturou vypořádal nedostatečně.
8. K námitce nevyčerpání předmětu řízení stěžovatelé uvádějí, že požádali obecné soudy, aby věc beze změny žalované částky právně posoudily z hlediska případného nároku na náhradu újmy spočívající v nemožnosti pozemek zastavět po dobu neoprávněného ponechávání staveb vedlejšího účastníka, městský soud se návrhem zabýval, ale odmítl rozhodnout předtím, než bude ukončeno řízení o vypořádání neoprávněných výsledků stavební činnosti vedlejšího účastníka. Krajský soud dospěl k závěru, že svým podáním nezměnili žalobu, pouze upozornili na možnou jinou právní kvalifikaci, zároveň uvedl, že městský soud správně věc posoudil z hlediska bezdůvodného obohacení, aniž by se však s daným návrhem vypořádal.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"). Stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet mj. z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
11. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející z hlediska stěžovateli v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
12. Stěžovatelé v ústavní stížnosti vytýkají obecným soudům, že jejich věc nesprávně právně posoudily, když jim přiznaly právo na bezdůvodné obohacení za užívání pozemku v jejich vlastnictví pouze v rozsahu odpovídajícím ploše oplocení, které je ve vlastnictví vedlejšího účastníka. Ústavní soud se obdobnými případy na základě ústavních stížností stejných stěžovatelů již v minulosti zabýval a usneseními ze dne 14. 1. 2019 sp. zn. I. ÚS 4282/18 a ze dne 12. 3. 2019 sp. zn. III. ÚS 4171/18 je odmítl jako zjevně neopodstatněné návrhy.
13. V prvně uvedeném usnesení Ústavní soud poukázal na to, že věc se pohybuje na hranici tzv. bagatelnosti, současně však na straně obecných soudů neshledal žádné pochybení (nejen tedy takové pochybení, které by mohlo být nazýváno zcela "extrémním", odůvodňujícím zásah Ústavního soudu v tzv. bagatelních věcech). Současně Ústavní soud konstatoval, že stěžovatelé zde v zásadě opakují ty námitky, které uplatnili v odvolacím řízení a s nimiž se krajský soud náležitě vypořádal, a že se to týká i jejich judikaturních odkazů, přičemž odmítl jako nedůvodnou také námitku nevyčerpání předmětu řízení. Rovněž ve druhém usnesení Ústavní soud konstatoval tzv. bagatelnost věci, a dále uvedl, že i přes výstavbu oplocení je pozemek ve vlastnictví stěžovatelů přístupný, že předpoklady pro vznik práva na bezdůvodné obohacení požadované po vedlejších účastnících nejsou splněny a že obecné soudy svůj postup řádně odůvodnily a jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému ději, přičemž příslušné úvahy jsou srozumitelné a nikoliv nepřiměřené.
14. Ústavní soud přitom neshledal důvod, proč by se měl od těchto svých závěrů odchýlit v nyní posuzované věci. Obecné soudy v napadených rozhodnutích své závěry ohledně rozsahu užívání předmětného pozemku vedlejším účastníkem (a potažmo ohledně rozsahu, resp. výše bezdůvodného obohacení na jeho straně) náležitě vysvětlily, přičemž se dostatečně vypořádaly s judikaturními odkazy stěžovatelů. Postup obecných soudů, které s ohledem na konkrétní okolnosti případu (se znalostí situace na místě samém) dospěly k závěru, že stěžovatelé mohou "zbývající" část předmětného pozemku užívat, se tak nejeví svévolným, a případná nesprávnost příslušných závěrů (včetně "neaplikovatelnosti" stěžovateli uplatňované judikatury Nejvyššího soudu z důvodu rozdílného skutkového základu) důvodem k zásahu Ústavního soudu do rozhodování obecných soudů být nemůže ani v případě, že by Ústavní soud věc za tzv. bagatelní ze stěžovateli uvedených důvodů nepovažoval.
15. Jde-li o námitku, že nebyl vyčerpán celý předmět řízení, nutno připomenout, že krajský soud posoudil podání stěžovatelů ze dne 7. 10. 2016 jako upozornění na možnost jiné právní kvalifikace (bod 14 rozsudku). Z toho plyne, že dle krajského soudu došlo jen k doplnění právní argumentace, a předmět řízení tudíž zůstal beze změny, přičemž není zřejmé, proč by dané posouzení nemohlo z hlediska ústavnosti obstát, jestliže stěžovatelé v ústavní stížnosti příslušné úvahy krajského soudu (obsažené v bodech 15 až 22) nijak nereflektují. Samotné určení okruhu právních norem, které jsou z hlediska zjištěného skutkového stavu relevantní, je pak - jakožto otázka interpretace a aplikace podústavního práva - věcí obecné justice.
16. Dalšími ústavněprávními aspekty tvrzeného zásahu vedlejšího účastníka do vlastnického práva stěžovatelů se Ústavní soud nezabýval, neboť ty nebyly předmětem daného soudního řízení. K tomu možno dodat, že mají-li stěžovatelé za to, že jim byla způsobena jednáním vedlejšího účastníka újma (škoda), nic jim nebránilo, příp. nebrání (srov. str. 15 rozsudku městského soudu), obrátit se se svým nárokem, jež je vymezen nejen návrhovým žádáním (petitem), ale i adekvátními skutkovými tvrzeními (skutkem), na příslušný soud.
17. Vzhledem k tomu, že nic nenasvědčuje porušení ústavně zaručených základních práv či svobod, kterých se stěžovatelé dovolávají, Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. listopadu 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu