ECLI:CZ:NS:2014:28.CDO.327.2014.1
sp. zn. 28 Cdo 327/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobkyně R. Ž., K. n. L., zastoupené JUDr. Jiřím Machem, advokátem se sídlem v Jindřichově Hradci, Masarykovo náměstí 1/II, proti žalovanému hlavnímu městu Praha, IČ 00064581, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2, zastoupenému JUDr. Ing. Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Karlovo nám. 18, o zaplacení 424.717 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 12 C 24/2008, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 3. 2013, č. j. 25 Co 500/2012-130, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
O žalobě žalobkyně na zaplacení částky 424.717 Kč s příslušenstvím bylo rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 11. 1. 2012, č. j. 12 C 24/2008-74 tak, že ve výroku I. byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 410.805,- Kč s příslušenstvím ve znění blíže uvedeném ve výroku I. rozsudku soudu prvního stupně. Dále ve výroku II. byl soudem prvního stupně zamítnut návrh, aby žalovaný byl uznán povinným zaplatit žalobkyni částku 18.912,- Kč se zákonným úrokem z prodlení za dobu od 1. 2. 2008 do zaplacení. Ve výroku III. byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni náklady řízení ve výši 33.827,45 Kč, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku.
K odvolání žalované Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 5. 3. 2013, č. j. 25 Co 500/2012-130, byl ve vyhovujícím výroku I. o věci samé a ve výroku III. o nákladech řízení změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 11. 1. 2012, č. j. 12 C 24/2008-74 jen tak, že lhůta k plnění činí patnáct dnů, jinak jej v těchto výrocích potvrdil. Ve výroku II. rozsudku odvolacího soudu bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud tak rozhodl v řízení o žalobě, v níž se původní žalobce domáhal zaplacení žalované částky s odůvodněním, že jde o finanční náhradu za užívání ideálního spoluvlastnického podílu žalobce v rozsahu ½ na pozemcích specifikovaných v řízení před soudem prvního stupně. Podle žalobce žalovaný je spoluvlastníkem v rozsahu ½ předmětných nemovitostí. Dále uvedl, že na pozemcích je pozemní komunikace ve vlastnictví žalovaného. Výše bezdůvodného obohacení byla požadována jako polovina nájemného za užívání k nepodnikatelským účelům, a to za dobu od 1. 1. 2007 do 31. 12. 2007.
Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se rovněž s jeho právním posouzením. Shodně se soudem prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně je jedinou dědičkou po svém otci J. L. Vzal za prokázané, že v roce 2005 byli J. L. a žalovaný spoluvlastníky předmětných pozemků v rozsahu každý ½ ideálního podílu. J. L. získal svůj podíl děděním v roce 1994 a žalovaný dne 14. 2. 2006 na základě kupní smlouvy ze dne 16. 12. 2006. Ze znaleckého posudku Ing. Petra Vyskočila dále zjistil, že předmětné pozemky jsou částečně pokryty stavbami místních pozemních komunikací nebo plochami, které by bylo nemožné právě pro stavby pozemní komunikace užívat, celkem v rozsahu 9.666 m2. Z dopisu zástupce Jana Lišky žalovanému ze dne 23. 2. 2004 zjistil, že žalovaný byl vyzván k zaplacení předmětné částky do 30. 1. 2008.
Podle odvolacího soudu mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným byly již skončeny obdobné spory, v nichž byl předmětem řízení požadavek na peněžitou náhradu bezdůvodného obohacení ze stejného titulu, avšak jen za jiná časová období, ve kterých byly všechny zásadní otázky již vyřešeny. Soud prvního stupně správně posoudil otázku pasivní legitimace, přičemž správně dovodil, že rozhodné je, kdo je vlastníkem komunikace. Podle odvolacího soudu skutečnost, že byly komunikace rozhodnutím příslušných orgánů žalovaného svěřeny do správy městské části, nemění nic na tom, že bylo přijato bezdůvodné obohacení. Vyslovil, že žalovaný je vlastníkem komunikací umístěných na pozemcích v podílovém spoluvlastnictví žalobkyně, k jejichž užívání nemá právní titul. Zaujal názor, že v takovém případě na jeho straně vzniká bezdůvodné obohacení plněním bez právního důvodu (§451 odst. 1, 2 o. z.). Obohacení spočívá v tom, že žalovaný užívá věc ve spoluvlastnictví žalobkyně a získává majetkový prospěch, přičemž je nerozhodné, zda v soukromém či veřejném zájmu. Za bezvýznamnou považoval otázku, kdo stavbu vybudoval. Odkazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2542/2009, sp. zn. 28 Cdo 2056/2009, sp. zn. 28 Cdo 1537/2009 a sp. zn. 28 Cdo 181/2009. Odvolací soud za správné považoval i závěry soudu prvního stupně o tom, že žalobní požadavek není v rozporu s dobrými mravy. Žalovanému nic nebránilo vymoci včas zpět zaplacenou kupní smlouvu poté, co nebylo vloženo vlastnické právo na základě kupní smlouvy . Uzavřel, že správně byla posouzena i obrana žalovaného tak, že ze žádného právního předpisu nevyplývá pro žalobkyni povinnost podílet se na nákladech údržby komunikace.
Proti rozsudku odvolacího soudu rozsahu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení §237 o. s. ř., neboť některé z otázek dosud nebyly vyřešeny a ohledně jiných má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Co do důvodů měl za to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.
Vytýkal soudům obou stupňů, že nesprávně posoudily otázku pasivní legitimace žalovaného ohledně pozemků uvedených v dovolání (v části II.) v k. ú. S. Podle dovolatele místní komunikace udržuje a tedy i užívá Městská část Praha – Slivenec, která je pasivně legitimovanou v dané věci. Uvedl, že žalovaný nemá žádný majetkový prospěch, neboť komunikace je užívána veřejností a vlastnické právo k pozemku je omezeno veřejnoprávním institutem obecného užívání pozemní komunikace podle §19 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích. Tvrdil, že právo každého užívat předmětné pozemní komunikace je dáno bezplatně a k účelům, pro které jsou zřízeny, přičemž toto omezení je žalobce jako vlastník uvedených pozemků povinen ve veřejném zájmu snášet.
V souvislosti s otázkou výše bezdůvodného obohacení poukazoval na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2030/09 s tím, že výměry Ministerstva financí, vydané v rozhodné době, stanovily roční nájemné za nájem pozemků vždy jako ceny maximální, což ovšem znamená, že je možno určit v konkrétním případě i nižší nájemné. Podle dovolatele však soudy vyšly z ceny maximální, i když předmětné pozemky se nacházejí v k. ú. S. a nikoliv v centru P. Vytýkal odvolacímu soudu, že se nevyjádřil k výši bezdůvodného obohacení s tím, že se v dané věci nemohlo jednat o nepřípustnou novotu, neboť žalovaný reagoval na aktuální změnu judikatury.
Namítal, že podle soudů se žalovaný bezdůvodně obohatil ohledně užívání části pozemků o výměře 9.666 m2, avšak v této výměře jsou zahrnuty i pozemky nezastavěné či části pozemků nezastavěných komunikacemi. Podle dovolatele není podstatné, zda je možno či nikoliv tyto části žalobkyní užívat.
V dovolání dále poukázal na to, že žalobkyně nemá z titulu svého vlastnického práva jen nárok na příjmy z předmětných pozemků, ale měla by vynaložit i výdaje na jejich údržbu, což za ni činí žalovaný. Tvrdil, že započtení uplatnil žalovaný do výše žalované částky s tím, že částka investovaná do předmětných pozemků žalovaným částku přesahuje. V dovolání též namítal, že nebyl ze strany soudu vyzván k tomu, aby svou námitku započtení specifikoval či upřesnil, přestože tak podle §43 o. s. ř. měl učinit. V této souvislosti odkazoval na rozhodnutí Městského soudu v Praze ve věci sp. zn. 17 C 210/2009 (sp. zn. 28 Co 179/2013).
Podle dovolatele nárok žalobkyně je v rozporu s dobrými mravy, a to s ohledem na dvě kupní smlouvy uzavřené v roce 1992 mezi J. L. a žalovaným a na vyplacení kupních cen s odůvodněním, že obě strany projevily vůli převést pozemky na žalovaného. Dalším důvodem je i skutečnost, že mezi oběma stranami probíhala v roce 2005 i dříve mimosoudní jednání, jejichž výsledkem bylo uzavření nové kupní smlouvy. Navrhl proto zrušení rozhodnutí odvolacího soudu, případně soudu prvního stupně a vrácení věci k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění dotčeném novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb., účinnou od 1. 1. 2013, a zjistil, že žalovaný podal dovolání v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost dovolání byla dovozována z ustanovení §237 o. s. ř. a dovolací důvod byl uplatněn podle §241a odst. 1 o. s. ř.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání není přípustné.
Dovolatelem označené právní otázky, na nichž závisí napadené rozhodnutí, vyřešil odvolací soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvod odchýlit se ani ve věci nyní posuzované (k hlediskům přípustnosti dovolaní srov. §237 o. s. ř.).
Vzhledem k předmětu řízení, jak je v této věci vymezen shodným okruhem účastníků a povahou uplatněného nároku, odkazuje dovolací soud na své závěry vyslovené ve svém usnesení ze dne 16. 7. 2013, sp. zn. 28 Cdo 540/2013, v němž šlo o posouzení shodných otázek, pouze za jiné časové období. Ani při posuzování dovolání podaného v této věci nemá důvod zaujmout odlišné právní závěry. Ve shora citovaném rozhodnutí Nejvyšší soud ohledně nedostatku pasivní legitimace žalovaného vyslovil, že se jedná o otázku, která je ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu rovněž již vyřešena, a to tak, že pasivní legitimace k vydání bezdůvodného obohacení se odvíjí od vlastnictví silnice (srov. např. rozsudek ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2056/2009, nebo usnesení ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. 28 Cdo 181/2009, ze dne 2. 12. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1537/2009, ze dne 4. 2. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2542/2009, a ze dne 4. 10. 2012, sp. zn. 28 Cdo 4525/2011). V souzené věci soudy postupovaly v souladu s uvedenou judikaturou, když dospěly k závěru, že povinnou osobou k vydání bezdůvodného obohacení, vzniklého užíváním pozemků ve vlastnictví žalobkyně, které jsou zastavěny pozemní komunikací, je hlavní město Praha jako vlastník komunikace (srov. §9 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích), nikoliv tedy její městská část.
Námitka rozsahu bezdůvodného obohacení je rovněž v souladu s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu s tím, že i za nezastavěné pozemky může náležet právo na vydání bezdůvodného obohacení, pokud jsou tyto vlastníkem nevyužitelné (srov. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1537/2009 nebo rozsudek ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2056/2009). V souzené věci soudy vycházely ze znaleckého posudku, na jehož základě dospěly k závěru, že v žádném případě předmětné pozemky nemohou být žalobkyní využity.
Dovolací soud dále poukazuje na své rozhodnutí ze dne 18. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 447/2014, ve kterém odkazuje na své rozhodnutí ze dne 4. 2. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2606/2013, v němž bylo vysloveno, že „podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 25 Cdo 2578/98, uveřejněný pod č. 53/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; rozsudek ze dne 17. 7. 2008, sp. zn. 30 Cdo 5484/2007; rozsudek ze dne 2. 9. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2777/2009; nebo rozsudek ze dne 14. 4. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2063/2009) se výše bezdůvodného obohacení získaného užíváním cizí nemovitosti určuje „ peněžitou částkou, která odpovídá částkám vynakládaným obvykle v daném místě a čase na užívání obdobných nemovitostí zpravidla právě formou nájmu, a kterou by nájemce za obvyklých okolností byl povinen plnit podle nájemní smlouvy. Bylo-li nájemné v posuzovaném období regulovanou cenou, nemůže výše bezdůvodného obohacení přesáhnout částku omezenou cenovými předpisy.“ Citovaná judikatura je ústavně konformní interpretací ustanovení §458 odst. 1 obč. zák., jež stanoví, že „ musí být vydáno vše, co bylo nabyto bezdůvodným obohacením. Není-li to dobře možné, zejména proto, že obohacení záleželo ve výkonech, musí být poskytnuta peněžitá náhrada.“.
Obdobnou problematikou se zabýval Nejvyšší soud ČR též ve svém rozhodnutí ze dne 5. 6. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1265/2011, kde se vyslovil k otázce výše náhrady za užívání pozemků, představující bezdůvodné obohacení na straně žalované. Pro úplnost se přičiňuje, že samotná otázka správnosti stanovení obvyklé výše nájmu – při jehož určení se soudy nižších stupňů opírají o znalecký posudek – otázkou skutkovou a nikoliv právní, otázka charakteru předmětných pozemků a způsobu jejich užívání patří rovněž mezi otázky skutkové a nikoliv právní.
Nejvyšší soud České republiky dále ve svém rozhodnutí ze dne 14. 2. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1823/2013 zaujal názor, že zpochybňuje-li žalovaný závěry odvolacího soudu o míře zastavěnosti sporného pozemku či o tom, kdo je jeho vlastníkem, jde o polemiku nikoliv s právním posouzením věci, nýbrž se skutkovými zjištěními odvolacího soudu.
Ohledně námitky započtení Nejvyšší soud ČR poukazuje na své rozhodnutí ze dne 16. 1. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2253/2013, na základě něhož dovolací soud analogicky dovodil, že námitka započtení není v dané věci případná. Závěr odvolacího soudu není ani v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 o. z., přičemž v této souvislosti odkazoval na své rozhodnutí ze dne 4. 2. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2606/2013.
Na základě shora uvedeného dovolací námitky dovolatele uplatněné v dovolání je třeba považovat v dané věci za nepřípadné. Odkaz na rozhodnutí Ústavního soudu, na která dovolatel poukazoval v dovolání, na danou věc nedopadá.
Dovolací soud za této situace shledává, že odvolací soud rozhodl v souladu s ustálenou judikaturou dovolací instance. Ve věci není naplněno ani jedno z hledisek, pro které by měla být dovolacím soudem dovozena přípustnost podaného dovolání podle §237 o. s. ř. a proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první, o. s. ř.), nepřípustné dovolání odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo pak rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a 146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalobkyni, jež by měla na jejich náhradu jinak zásadně právo, v tomto řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 6. října 2014
JUDr. Josef R a k o v s k ý předseda senátu