ECLI:CZ:US:2019:4.US.1789.19.1
sp. zn. IV. ÚS 1789/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Pavla Rychetského o ústavní stížnosti stěžovatele R. K., zastoupeného Mgr. Petrem Svítkem, advokátem, sídlem Krakonošovo náměstí 74, Trutnov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2019 sp. zn. 7 Tdo 54/2019, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. srpna 2018 č. j. 10 To 130/2018-851 a rozsudku Okresního soudu v Trutnově ze dne 29. března 2018 č. j. 2 T 55/2016-784, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Trutnově, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové a Okresního státního zastupitelství v Trutnově, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž dle jeho tvrzení došlo k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z obsahu napadených rozhodnutí se podává, že v záhlaví uvedeným rozsudkem Okresního soudu v Trutnově (dále jen "okresní soud") byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání zločinu podvodu podle §209 odst. 1 a odst. 4 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Toho se měl dopustit, stručně řečeno, tak, že s dalšími dvěma odsouzenými po vzájemné dohodě uzavřeli jménem společnosti, za níž jednal stěžovatel, smlouvu s poškozenou bankou. Na jejím základě byl klientovi banky povolen debet ve výši 500 000 Kč a zřízení služební kreditní karty na limit čerpání ve výši 200 000 Kč. Toto odsouzení učinili, aniž by banku informovali o chystaném převodu společnosti a zamlčeli tak podstatné informace ohrožující řádné plnění závazků ze smlouvy. Následně došlo k převodu společnosti a vybrání finančních prostředků ve výši nejméně 692 409 Kč, které následně odsouzení užili pro osobní účely. Za uvedené jednání byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 3 let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 let, a k peněžitému trestu ve výši 300 000 Kč. K závěru o stěžovatelově vině dospěl soud zejména na základě částečných doznání dvou dalších odsouzených, výpovědí svědků, popisujících zejména okolnosti pohybu finančních prostředků a listinných důkazů.
3. Proti uvedenému rozsudku podal stěžovatel odvolání, které Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") zamítl napadeným usnesením. Ve skutkových závěrech se odvolací soud plně ztotožnil s hodnocením nalézacího soudu. Stěžovatele usvědčili dle krajského soudu zejména oba další odsouzení, jakož i další listinné důkazy. Stěžovatelův podvodný úmysl je pak dle odvolacího soudu patrný z širších okolností případu (načasování smlouvy s bankou, výběrem prostředků, prodejem obchodního podílu a způsobem získání prostředků).
4. Proti usnesení krajského soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením. Dovolací námitky směřují dle něj výhradně proti skutkovým zjištěním a hodnocení důkazů, a tedy nespadají pod žádný dovolací důvod. V hodnocení soudů nižších stupňů není přítomen žádný nepřípustný rozpor.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel spatřuje porušení svých práv v extrémním nesouladu mezi obsahem provedených důkazů a závěry rozhodujících soudů. Dle stěžovatele nebyla naplněna subjektivní stránka předmětného trestného činu. Stěžovatel popírá svůj úmysl spáchat trestný čin. Soudy vycházely především z výpovědí spoluobžalovaných, avšak tyto výpovědi deformovaly a nezohlednily, že oba se vyjadřovaly ke skutku, jak byl popsán v obžalobě a nikoliv v podobě, v jakém je popsán v odsuzujících rozhodnutích. Z těchto výpovědí jednoznačně vyplývá, že obžalovaní informovali poškozenou banku o převodu společnosti. Právě tato skutečnost se později stala součástí tzv. skutkové věty. Při vznesení této otázky pak spoluobžalovaní neinformování banky popřeli. Výpovědi obou přitom soudy hodnotí jako věrohodné. Zároveň soudy nijak neprokázaly existenci dohody mezi jednotlivými obžalovanými. O úmyslném jednání stěžovatele tak nesvědčí žádný důkaz a stěžovatelova obhajoba nebyla v řízení vyvrácena. Zástupce údajně poškozené banky pak vypovídal před soudem o okolnostech, kterým nebyl osobně přítomen. Rozpory v jeho výpovědích pak činí jeho výpověď nevěrohodnou. Jde-li o nesdělení nějakých okolností bance, pak stěžovateli (jakož i jiným klientům banky) není známo, jaké skutečnosti by měl bance oznámit. V řízení vyplynulo, že to neví ani zaměstnanci banky. Navíc stěžovatel žádnou takovou povinnost mít nemohl, neboť nevystupoval za společnost s bankou jednající. Ze všech uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil napadená rozhodnutí.
6. Zde Ústavní soud poznamenává, že stěžovatel výslovně nenavrhl zrušení usnesení Nejvyššího soudu. Z odůvodnění ústavní stížnosti je nicméně patrné, že stěžovatel svojí argumentací napadá i v záhlaví citované usnesení Nejvyššího soudu, od jehož doručení počítá lhůtu k podání ústavní stížnosti. Ústavní soud proto v souladu se svou judikaturou (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 8. 2008 sp. zn. II. ÚS 256/08; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), navazující na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Bulena proti České republice ze dne 20. 4. 2004, Přehled rozsudků ESLP, Praha: ASPI, 2004, č. 3, str. 125), podrobil ústavnímu přezkumu i usnesení Nejvyššího soudu, aniž považoval za nutné vyzývat stěžovatele k upřesnění petitu ústavní stížnosti nebo k odstranění vad jeho podání.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
9. Ústavní soud připomíná, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním specializovaným řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu nelze úspěšně domáhat, což platí i pro vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Na tomto místě je rovněž třeba podotknout, že je to pouze obecný soud, který hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem, a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutno takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu a spravedlivý proces, jehož porušení stěžovatel namítá.
10. Stěžovatel v ústavní stížnosti pouze opakuje svoji obhajobu, kterou soudy vyhodnotily jako vyvrácenou (srov. zejména str. 4 a 5 usnesení odvolacího soudu). Úkolem Ústavního soudu přitom v žádném případě není, aby přezkum důvodnosti stěžovatelovy obhajoby (resp. přezkum důvodnosti vztahu mezi důkazy a usvědčujícími závěry soudů) prováděl znovu, s výjimkou zjevné svévole v podobě tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a závěry soudů. K takovému pochybení dojde, postrádá-li určitý závěr soudu jakoukoliv racionální, skutkovou či logickou oporu v provedeném dokazování. Podobný exces Ústavní soud v dané věci neshledal. Závěry soudů jsou jednotlivě i ve svém souhrnu logické a snadno odvoditelné z provedených důkazů. Přehodnocování obvyklých rozporů mezi jednotlivými důkazy, kupříkladu mezi jednotlivými svědky, jež nezakládá extrémní rozpor, nepatří k úkolům Ústavního soudu, a jeho vlastní názory, učiněné v tomto směru, tak nemohou být důvodem zrušení napadených rozhodnutí.
11. Z ústavněprávního hlediska je podstatné, že soudy, které jsou díky zásadě ústnosti a přímosti nejlépe způsobilé hodnotit provedené důkazy, každý svůj skutkový závěr opřou o obsah konkrétního důkazu, v krajním případě nepřímo v tzv. logickém řetězci důkazů, a případné mezery (nikoliv rozpory) ve skutkovém stavu vyplní v souladu se zásadou in dubio pro reo. Namítaná existence rozporů mezi důkazy sama o sobě neznamená, že by nebylo možné uznat stěžovatele vinným a že by jakékoli rozpory mezi důkazy musely nutně vést k uplatnění této zásady. I přes rozpory mezi důkazy může soud podle konkrétní důkazní situace dospět ke spolehlivému závěru o spáchání trestného činu. Shora uvedenou zásadu je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. v očích soudu rozumné, a týkají se podstatných skutečností, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001 sp. zn. 5 Tz 37/2001 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2016 sp. zn. 8 Tdo 1187/2016). Takové pochybnosti však soudy v dané věci neshledaly a svůj závěr ústavně konformním způsobem odůvodnily.
12. Soudy opřely svůj závěr o stěžovatelově vině nejen o důkazy přímé (doznání dalších odsouzených), ale i o soubor nepřímých důkazů, dokreslujících věrohodnost klíčových výpovědí. Takovému postupu nejde z ústavněprávního hlediska nic vytknout. Všechny provedené důkazy potvrzují závěr o přinejmenším nepřímém podvodném úmyslu stěžovatele, který se obohatil na úkor poškozené banky při zamlčení podstatných informací. Stěžovatel v ústavní stížnosti v podstatě pouze opakuje námitky, s nimiž se již soudy vypořádaly a na jejich podrobné závěry a hodnocení lze v tomto směru toliko odkázat.
13. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. července 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu