ECLI:CZ:US:2019:4.US.1835.19.1
sp. zn. IV. ÚS 1835/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Pavla Rychetského o ústavní stížnosti stěžovatelů 1. PhDr. Mgr. Martiny Roučkové a 2. Mgr. Jana Roučky, obou zastoupených JUDr. Vlastimilem Trojanem, advokátem, sídlem Daliborova 648/10, Praha 15 - Hostivař, proti jinému zásahu orgánu veřejné moci - postupu Městského soudu v Praze v řízením vedeném pod sp. zn. 39 Co 50/2019 a Obvodního soudu pro Prahu 6 v řízení vedeném pod sp. zn. 13 C 268/2013, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 6, jako účastníků řízení, a a) Ing. arch. Danici Wiedermannové a b) prof. RNDr. Jiřího Wiedermanna, DrSc., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. V ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") stěžovatelé tvrdí, že postupem Obvodního soudu pro Prahu 6 (dále též jen "obvodní soud") v řízení vedeném pod sp. zn. 13 C 268/2013 a postupem Městského soudu v Praze (dále též jen "městský soud") v řízení vedeném pod sp. zn. 39 Co 50/2019 bylo v rozporu s čl. 4 Ústavy porušeno jejich základní právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1, čl. 13 a 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, právo na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny, právo na nestranný a nezávislý soud, právo domáhat se stanoveným způsobem svého práva u soudu podle čl. 2 odst. 2 Listiny a také že byla porušena rovnost před zákonem. Současně navrhují, aby Ústavní soud uvedeným soudům zakázal, aby pokračovaly v porušování jejich práv a svobod, a přikázal jim obnovit "stav řízení" před porušením.
2. Dále navrhují, aby Ústavní soud posoudil věc jako naléhavou a projednal ji přednostně a aby podle §79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, odložil "doručení rozsudku Městského soudu v Praze tak, aby nenastala jeho právní moc a vykonatelnost do odstranění těmito soudy porušení základních práv a svobod stěžovatelů a základních zásad ovládajících civilní řízení, které brání tomu, aby byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 řádně a meritorně přezkoumán v odvolacím řízení".
3. Rozsudkem ze dne 3. 10. 2018 č. j. 13 C 268/2013-512 obvodní soud zamítl žalobu stěžovatelů, kterou se domáhali na vedlejších účastnících zaplacení částky 12 000 Kč s příslušenstvím, a uložil stěžovatelům, aby společně a nerozdílně zaplatili vedlejším účastníkům náhradu nákladů řízení v částce 123 234,52 Kč a České republice náklady v částce 17 334 Kč.
4. Proti tomuto rozsudku, jak se dále uvádí v ústavní stížnosti, podali stěžovatelé odvolání, městský soud však rozsudek obvodního soudu dne 29. 5. 2019 potvrdil, příslušné rozhodnutí jim však dosud nebylo doručeno. Jak Ústavní soud zjistil z veřejně dostupné databáze infoSoud, věc byla u městského soudu ukončena dne 27. 6. 2019, k doručení rozhodnutí tohoto soudu účastníkům řízení nedošlo zřejmě ani k dnešnímu dni.
5. V ústavní stížnosti stěžovatelé poukazují na řadu procesních pochybení, jichž se měl obvodní soud v daném soudním řízení dopustit, mj. že vznesli námitku podjatosti, se kterou se uvedený soud nijak nevypořádal. Dále uvádějí, že tuto námitku uplatnili v odvolání, městský soud dne 29. 5. 2019 odmítl o obsahu odvolání jednat, bez odůvodnění se odchýlil od svého předchozího právního názoru a vadný rozsudek obvodního soudu potvrdil, přičemž jim uložil uhradit "astronomické" náklady řízení. Později vyšlo najevo, že u městského soudu rozhodovaly soudkyně, které pracovaly na obvodním soudu, a zřejmě kvůli přátelskému vztahu se nezabývaly možnou kárnou a trestněprávní odpovědností soudkyně obvodního soudu, navíc senát městského soudu byl obsazen v rozporu s rozvrhem práce. Za této situace, jak stěžovatelé tvrdí, by mohli sice podat žalobu pro zmatečnost, projednával by ji však opět soud, který ve věci rozhodoval v prvním stupni, přičemž kvůli dokladovanému tlaku místopředsedy soudu na řešení věci ve prospěch vedlejších účastníků tato žaloba nepředstavuje účinný prostředek nápravy. Vzhledem k tomu lze dle stěžovatelů daný zásah zhojit pouze zásahem Ústavního soudu, přičemž podmínka vyčerpání prostředků nápravy byla splněna.
6. V další části ústavní stížnosti stěžovatelé namítají, že obecné soudy posuzovaly vadně skutečnost, zda v jejich případě rozhodl vyloučený soudce, a že kromě námitky podjatosti mohli podat odvolání odůvodněné tím, že rozhodoval vyloučený soudce, což učinili, přičemž dovolání není přípustné a žaloba pro zmatečnost není účinným prostředkem nápravy (viz výše). Dle stěžovatelů porušení jejich práva na nestranného soudce je trvajícím zásahem do jejich základních práv, přičemž hrozí, že jakmile bude doručen rozsudek městského soudu, vznikne jim závažná újma v podobě svévolně uložené povinnosti zaplacení zcela nepřiměřených a nedůvodných nákladů řízení těm, kteří jim způsobili škodu, a hrozí jim i újma v podobě uložení povinnosti zaplatit státu náklady znaleckého posudku, jehož zadání jim nebylo umožněno se účastnit. Mají za to, že je jim ukládána povinnost svévolně, mimo zákon a v rozporu s vydanými nálezy Ústavního soudu ve věci přiměřenosti nákladů řízení v bagatelních věcech.
7. Po posouzení ústavní stížnosti z hlediska jejího obsahu i návrhového žádání (petitu) Ústavní soud dospěl k závěru, že tato směřuje proti tzv. jinému zásahu orgánu veřejné moci [srov. §72 odst. 1 písm. a), §82 odst. 3 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu], spočívajícímu v procesních pochybeních, kterých se obvodní a městský soud měly dopustit v řízení vedeném pod sp. zn. 12 C 268/2013, resp. 39 Co 50/2019, zejména pak že v dané věci rozhodoval podjatý soudce. Dlužno podotknout, že minimálně v době podání ústavní stížnosti zde ani neexistovalo pravomocné soudní rozhodnutí, proti němuž by tato mohla směřovat [srov. §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
8. Pojmovým vymezením tzv. jiného zásahu orgánu veřejné moci ve smyslu ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu se Ústavní soud zabýval již v nálezu ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 62/95 (N 78/4 SbNU 243), kde uvedl, že ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu v individuálních věcech jsou v České republice vybudovány především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených (a kasace pravomocných rozhodnutí), v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky vyplývajícími z příslušných procesních norem upravujících to které řízení či tu kterou materii. Pravomoc Ústavního soudu směřuje vůči pravomocným rozhodnutím orgánů veřejné moci a pravomoc přezkumu jejich "jiného zásahu" je v podstatě jinak nezbytnou výjimkou, u níž však podmínka nemožnosti nápravy protiústavnosti jiným způsobem musí být zachována. Pojem jiného zásahu orgánu veřejné moci nutno proto chápat tak, že zpravidla půjde o převážně jednorázový, protiprávní a zároveň protiústavní útok těchto orgánů vůči základním ústavně zaručeným právům (svobodám), který v době útoku představuje trvalé ohrožení po právu existujícího stavu, přičemž takový útok sám není výrazem (výsledkem) řádné rozhodovací pravomoci těchto orgánů a jako takový se vymyká obvyklému přezkumnému či jinému řízení. Z této fakticity musí posléze vyplynout, že důsledkům takového zásahu orgánu veřejné moci, neplynoucího z příslušného rozhodnutí, nelze čelit jinak než ústavní stížností, příp. nálezem Ústavního soudu, obsahujícím zákaz takového zásahu. Tato podmínka není přirozeně splněna tam, kde poškozenému je k dispozici obrana daná celým právním řádem republiky.
9. Výše uvedené závěry se plně uplatní i v tomto případě. Obnovení statu quo ante, stejně jako zákaz pokračování v porušování práva adresovaný orgánu veřejné moci (obecným soudů), jak požadují stěžovatelé, je zde pojmově vyloučen, neboť procesní postup obecných soudů, jehož ústavnost stěžovatelé zpochybňují, je završen vydáním rozhodnutí o právech a povinnostech účastníků řízení. To pak může představovat protiústavní zásah orgánu veřejné moci, v případě kterého je relevantním prostředkem ochrany práv stěžovatelů kasace daného rozhodnutí [§82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
10. Vzhledem k výše uvedenému nelze ústavní stížnost směřující proti danému tzv. jinému zásahu orgánu veřejné moci považovat za adekvátní a v návaznosti na to opodstatněný prostředek ochrany práv stěžovatelů. Proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení z důvodu její zjevné neopodstatněnosti podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout [srov. usnesení ze dne 28. 8. 2002 sp. zn. IV. ÚS 233/02 (U 30/27 SbNU 337), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
11. Jde-li o návrh na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí podle §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, ten - jakožto návrh akcesorický - sdílí osud ústavní stížnosti, nehledě na to, že domáhají-li se stěžovatelé, aby Ústavní soud "odložil doručení" rozsudku městského soudu, šlo by stricto sensu o návrh, k jehož projednání není tento soud příslušný [§43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. července 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu