ECLI:CZ:US:2019:4.US.1845.19.1
sp. zn. IV. ÚS 1845/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Pavla Rychetského o ústavní stížnosti stěžovatele T. K., zastoupeného Tomášem Máchou, advokátem, sídlem Šumavská 1048/21, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. dubna 2019 sp. zn. 8 To 119/2019, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"), jímž došlo dle jeho tvrzení k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 90 Ústavy.
2. Z obsahu napadeného rozhodnutí se podává, že usnesením Generálního ředitelství cel (dále jen "celní orgán") ze dne 1. 3. 2019 č. j. 1406-33/2019 byla zamítnuta stěžovatelova žádost o vrácení peněžních prostředků ve výši 894 000 Kč a 3765 eur, vydaných v rámci domovní prohlídky dne 8. 6. 2017, a dále prostředků ve výši 150 200 Kč, zabavených v rámci domovní prohlídky. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel stížnost, kterou městský soud zamítl napadeným usnesením. V jeho odůvodnění uvádí, že stěžovatel žádá o vrácení prostředků opakovaně od doby jejich zajištění. Jeho žádosti byly opakovaně zamítnuty a dvakrát toto rozhodnutí potvrdil i Ústavní soud. Celní orgán dle městského soudu rozvedl v usnesení všechny podstatné okolnosti a jeho hodnocení nelze nic vytknout. Městský soud stěžovateli opakovaně vyložil, že prověřování předmětné věci je mimořádně náročné a obtížné, což odůvodňuje jeho delší trvání. S tímto názorem se ztotožnil i Ústavní soud, od jehož rozhodnutí uplynula pouze krátká doba. Zajištění prostředků nepovažuje městský soud za nepřiměřeně přísné, neboť zajištěná výše představuje jen zlomek předpokládané škody.
II.
Argumentace stěžovatele
3. Stěžovatel namítá, že městský soud se v napadeném rozhodnutí nevypořádal se stížnostními námitkami a stěžovatelovu argumentaci pouze "odbývá". Nové důkazy dle stěžovatele potvrzují, že stěžovatel se na žádných podezřelých transakcích (krácení daně) nepodílel. Těmito důkazy se však městský soud vůbec nezabýval. Dle stěžovatele soud porušil závěry judikatury Ústavního soudu, která orgánům činným v trestním řízení přikazuje zabývat se vztahem souvislosti mezi zajištěnou (zabíranou) věcí a trestným činem. Taková důkazní opora však v dané věci chybí. Toto pochybení je o to silnější, že zajištění prostředků trvá bezmála tři roky. Orgány činné v trestním řízení nemohou vycházet pouze ze svých domněnek (pravděpodobností), že dané prostředky pochází z trestné činnosti. V dané věci stěžovatel po celou dobu slyší, že existuje jen jakési podezření, aniž by byly prováděny další relevantní úkony (např. další podání vysvětlení). Průtahy ve věci přitom způsobují pouze orgány činné v trestním řízení a stěžovatel jako potenciální podezřelý (případně další podezřelí) je činit nemůže. Stěžovatel je tak ve svém postavení dán na milost orgánům činným v trestním řízení, které nehájí práva podezřelých. Jako příklad stěžovatel uvádí rozpečetění zajištěných "pytlů" bez přítomnosti stěžovatele. Takový stav nejistoty může mít dle stěžovatele nedozírné následky. Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil napadené rozhodnutí. Zároveň stěžovatel navrhl, aby jeho stížnost byla projednána přednostně.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
5. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
6. Ústavní soud připomíná, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním specializovaným řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu nelze úspěšně domáhat, což platí i pro vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Na tomto místě je rovněž třeba podotknout, že je to pouze obecný soud, který hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem, a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutno takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu a spravedlivý proces, jehož porušení stěžovatel namítá.
7. Stěžovatelovy námitky byly ve svém jádru již opakovaně přezkoumávány jak městským soudem, tak i Ústavním soudem (srov. usnesení ze dne 18. 9. 2018 sp. zn. I. ÚS 2760/18 a ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. I. ÚS 351/19; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Vzhledem k tomu, že podstatné okolnosti dané věci se nijak zásadně nezměnily, lze na závěry uvedené rozhodovací činnosti zcela odkázat. Jedinou proměnnou okolností je stále běžící (prodlužující se) doba zajištění prostředků (od 8. 6. 2017). Vzhledem k povaze a složitosti prověřované trestné činnosti (daňové podvody s přeshraničním prvkem), na které upozornil i městský soud, nepřekročil ani v současné době postup orgánů činných v trestním řízení meze ústavní přijatelnosti.
8. Za konkrétní novou námitku lze považovat stěžovatelův odkaz na kontrolní zprávu finančního úřadu. Tato námitka však nebyla předmětem předchozího řízení. Stěžovatel ji nepředestřel celnímu orgánu v žádosti o vrácení finančních prostředků, a je tedy logické, že se tento orgán s touto námitkou nevypořádal. Ústavní soud mu tedy takové pochybení nemůže vytknout. Postup orgánů činných v trestním řízení tedy i z tohoto hlediska obstojí.
9. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný. Ústavní stížnost byla projednána v co nejkratší možné době, takže již nebylo třeba zabývat se návrhem stěžovatele na její přednostní projednání.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. července 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu