ECLI:CZ:US:2018:1.US.2760.18.1
sp. zn. I. ÚS 2760/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Davida Uhlíře o ústavní stížnosti T. K., zastoupeného JUDr. Tomášem Máchou, advokátem se sídlem Praha 2, Šumavská 1048/21, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 5. 2018 sp. zn. 8 To 218/2018, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Usnesením pověřeného celního orgánu Generálního ředitelství cel, odboru 75.2 Pátrání České Budějovice (dále jen "celní orgán") ze dne 11. 4. 2018 sp. zn. CB 835230/TS-5-2016 č. j. 1302-29-2018-900000-752.3, bylo podle §77b odst. 3 trestního řádu s odkazem na §79a odst. 1 a §79g odst. 1 trestního řádu rozhodnuto o změně důvodu zajištění peněžních prostředků odňatých při provedení prohlídky jiných prostor a pozemků. Stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil označené usnesení Městského soudu v Praze, kterým byla zamítnuta jeho stížnost proti uvedenému usnesení celního orgánu.
Stěžovatel uvedl, že ve smyslu §71d odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") žádá o projednání návrhu mimo pořadí. Jde o zjevnou chybu stěžovatele, neboť zmíněný §71d zákona o Ústavním soudu se vztahuje k řízení o souladu mezinárodních smluv podle čl. 10a a čl. 49 Ústavy s ústavními zákony. Ústavní soud však tuto žádost stěžovatele posoudil podle jejího obsahu jako žádost o přednostní projednání ústavní stížnosti podle §39 zákona o Ústavním soudu.
Podle stěžovatele došlo vydáním napadeného rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 90 Ústavy, čl. 2 odst. 2, čl. 7 odst. 1, čl. 10 odst. 2 a 3, čl. 11 odst. 1, čl. 1 odst. 1 a 2, čl. 26 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Stěžovatel namítá, že v odůvodnění napadeného usnesení chybí vymezení skutečností, které byly vzaty za prokázané, jakož i důkazy, o něž se opírají skutková zjištění. Podle jeho názoru jsou zde pouze citována příslušná ustanovení trestního řádu a domněnky, z nichž celní orgán i Městský soud v Praze vycházely. Uvádí, že zjištění celního orgánu musí vyplývat z provedeného dokazování a musí být řádně odůvodněno, což nelze nahradit pouhým odhadem orgánu činného v trestním řízení. Podle stěžovatele není možné po dvou letech prověřování odkazovat na pouhou pravděpodobnost, že určitý majetek byl nabyt za výnosy z trestné činnosti. Poukazuje na skutečnost, že zajištění peněžních prostředků již trvá dlouhou dobu, což považuje za svévoli orgánů státu.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, obsah napadeného rozhodnutí i dalších listinných podkladů a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že jeho úkol spočívá v ochraně ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Do pravomoci ostatních soudů je tedy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich rozhodnutími porušena ústavně zaručená práva a svobody. Ústavní soud ve své obsáhlé judikatuře neustále zdůrazňuje princip sebeomezení a minimalizace zásahů do výkonu pravomoci jiných orgánů veřejné moci. To se týká i rozhodování o dočasném zajištění majetkových hodnot podle ustanovení §79a a násl. trestního řádu. Ústavní soud při rozhodování o ústavních stížnostech směřujících proti takovým rozhodnutím vždy zachovával maximální zdrženlivost (viz např. usnesení sp. zn. II. ÚS 267/03, I. ÚS 331/04, I. ÚS 155/06, I. ÚS 105/07, II. ÚS 2475/08, IV. ÚS 1935/09, IV. ÚS 1054/12 a další).
Majetkové zajišťovací instituty upravené v ustanovení §79 a násl. trestního řádu představují významný nástroj napomáhající objasňování, potrestání a eliminaci následků závažné, zejména hospodářské kriminality. Ústavní soud je obecně považuje (srov. především nález sp. zn. III. ÚS 3647/14) za opatření zasahující do základního práva na pokojné užívání majetku, na něž se vztahuje ochrana čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, jakož i čl. 11 Listiny. Zároveň však ve své judikatuře připomíná, že jde o prostředek pouze dočasný, svou povahou zatímní a zajišťovací, nepředstavující konečné rozhodnutí ve věci. Nelze tudíž mluvit o "zbavení majetku" ve smyslu druhé věty odst. 1 čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, nýbrž pouze o opatření týkající se "užívání majetku" ve smyslu odst. 2 citovaného ustanovení (viz také rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Handyside proti Spojenému Království ze 7. 12. 1976, stížnost č. 5493/72). Při posouzení ústavnosti dočasných majetkových zajišťovacích institutů přitom Ústavní soud vychází ze smyslu a účelu těchto opatření, jímž je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů, jakož i snaha v co nejvyšší možné míře eliminovat škodu způsobenou případnou trestnou činností (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2485/13 a usnesení sp. zn. II. ÚS 708/02 či III. ÚS 125/04).
Požadavky, jež jsou na rozhodnutí o zajištění majetku (§79a a násl. trestního řádu) z pohledu ústavního rámce kladeny, Ústavní soud v citovaných rozhodnutích zformuloval do následujících tezí: rozhodnutí musí mít zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), musí být vydáno příslušným orgánem (čl. 2 odst. 2, čl. 38 odst. 1 Listiny) a nemůže být projevem svévole (čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny). Při posuzování ústavnosti dočasných majetkových zajišťovacích institutů podle citovaných ustanovení trestního řádu přitom Ústavní soud vychází ze smyslu a účelu těchto opatření.
V posuzované věci lze konstatovat, že všechny uvedené požadavky pro zajištění peněžních prostředků stěžovatele byly splněny. Předloženou argumentaci stěžovatel z větší části zahrnul již do stížnosti proti výše citovanému usnesení celního orgánu, přičemž Ústavní soud má za to, že se s ní Městský soud v Praze dostatečně vypořádal.
Celní orgán v citovaném usnesení popsal činnost společnosti XY, jíž se podílela na transakcích, které byly součástí podvodného jednání směřujícího k vylákání daňové výhody na DPH. Celní orgán zároveň uvedl, že byla zadokumentována činnost některých podezřelých osob, mj. také stěžovatele, a rovněž stručně popsal i jejich činnost. Ve shodě s Městským soudem v Praze lze tedy konstatovat, že stěžovatel byl podezřelý ze spáchání daňové trestné činnosti, konkrétně trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku.
Městský soud v Praze v napadeném usnesení dále poukázal na důvodný předpoklad, že stěžovatel i další podezřelí měli mít vysoké výnosy z uvedené trestné činnosti, neboť právě to byl zjevný důvod jejího páchání. Tento výnos z trestné činnosti měl v daném případě činit částku cca 17 mil. Kč, přičemž celní orgán v citovaném usnesení ohledně předběžné kalkulace spojené s možnou výší způsobené škody odkázal na své předchozí usnesení ze dne 23. 11. 2017 č. j. 2664-185/2017-900000-752-3.
Jestliže stěžovatel namítá, že napadené usnesení zahrnuje pouhé domněnky a že závěr o nabytí určitého majetku za výnosy z trestné činnosti vychází toliko z pravděpodobnosti, musí Ústavní soud připomenout, že trestní řízení se stále nachází ve své úvodní fázi, tj. ve fázi prověřování. Rozhodování o dalším postupu v řízení, včetně rozhodování o zajišťovacích prostředcích, tedy z podstaty věci nemůže (alespoň ne vždy) vycházet ze skutečností zjištěných s naprostou jistotou.
Ústavní soud nemůže stěžovateli přisvědčit ani v tom, že doba zajištění peněžních prostředků představuje svévoli ze strany orgánů státu. Trestná činnost spočívající ve vytvoření podvodného řetězce firem sestavených za účelem vylákání daňové výhody na DPH patří nepochybně do kategorie sofistikované kriminality, jejíž objasnění je obzvláště složité. Jak navíc správně uvedl v napadeném usnesení Městský soud v Praze, daná trestní věc je skutečně velmi rozsáhlá, její zadokumentování a objasnění je mimořádně obtížné, což souvisí mj. s velkým množstvím věcí důležitých pro trestní řízení, jež byly zajištěny při domovních prohlídkách a při prohlídkách nebytových prostor a jež byly jednotlivě posuzovány a vyhodnocovány.
K odnětí předmětných peněžních prostředků došlo (původně pro důkazní účely) dne 8. 6. 2017. Ke dni vydání napadeného usnesení tedy zajištění těchto peněžních prostředků trvalo necelý rok. Ústavní soud tak vzhledem k výše uvedeným skutečnostem neshledává tuto dobu nepřiměřenou, přičemž tento závěr činí v plné shodě s kritérii uvedenými v nálezu sp. zn. II. ÚS 3662/14, na který odkazuje i sám stěžovatel.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl. O žádosti stěžovatele o přednostní projednání ústavní stížnosti podle §39 zákona o Ústavním soudu výslovně nerozhodoval, neboť jí vyhověl fakticky.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. září 2018
JUDr. Tomáš Lichovník, v. r.
předseda senátu