ECLI:CZ:US:2019:4.US.1938.19.1
sp. zn. IV. ÚS 1938/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Filipa a Pavla Rychetského o ústavní stížnosti stěžovatelky S. R., zastoupené Mgr. Markétou Tylečkovou, advokátkou se sídlem v Havířově, Svornosti 86, proti výroku I. rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 4. 2019, č. j. 14 Co 318/2018-378, za účasti Krajského soudu v Ostravě jako účastníka řízení, a dále a) nezletilé Z. K., v řízeních před obecnými soudy zastoupené opatrovníkem městem Karviná, sídlem Fryštátská 72/1, Karviná, b) R. K., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Vedlejší účastník b) (dále jen "otec nezletilé") podal dne 26. 10. 2017 k Okresnímu soudu v Karviné (dále jen "okresní soud") návrh na zvýšení výživného pro vedlejší účastnici a) (dále "dcera" nebo "nezletilá"). Napadeným rozsudkem okresního soudu bylo, počínaje dnem 1. 9. 2016, stěžovatelce zvýšeno výživné pro nezletilou na částku 1 200 Kč měsíčně (z částky 500 Kč) s tím, že vzniklý nedoplatek na výživném ve výši 16 800 Kč za dobu od 1. 9. 2016 do 31. 8. 2018 je povinna platit k rukám otce nezletilé v pravidelných měsíčních splátkách po 1 000 Kč, spolu s běžným výživným, až do zaplacení. K odvolání otce nezletilé změnil Krajský soud v Ostravě (dále jen "odvolací soud") rozsudek okresního soudu tak, že výživné pro dobu od 1. 6. 2016 do 30. 4. 2017 zvýšil na částku 7 000 Kč měsíčně, nedoplatek na výživném za tuto dobu ve výši 71 500 Kč uložil stěžovatelce zaplatit k rukám otce nezletilé do tří dnů od doručení rozsudku a výrokem II., ve vztahu k vyživovací povinnosti za období od 1. 5. 2017, rozsudek okresního soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odvolací soud po doplnění dokazování dospěl k závěru, že v původních řízeních byly nesprávně zjištěny majetkové poměry stěžovatelky, neboť příjmy jejího manžela v rozhodném období, který k ní má zákonnou (vzájemnou) vyživovací povinnost, odůvodňují větší zvýšení výživného pro nezletilou ze strany stěžovatelky. Dokazováním odvolací soud zjistil, že příjmy manžela stěžovatelky v letech 2015-2017 zakládaly nárok stěžovatelky na výživné od jejího manžela v částce přibližně 50 000 Kč měsíčně, v důsledku čehož uzavřel, že odpovídající výživné pro nezletilou je v předmětném období částka 7 000 Kč měsíčně. Vzhledem k tomu, že je vyživovací povinnost mezi manžely vzájemná, je třeba podle odvolacího soudu vzít v úvahu vysoké příjmy manžela stěžovatelky, které v roce 2015 činily částku 146 300 Kč a v roce 2016 částku 129 053 Kč čistého měsíčně a které podstatným způsobem ovlivňují možnosti a schopnosti stěžovatelky ve vztahu k její vyživovací povinnosti k nezletilé.
Stěžovatelka ústavní stížností brojí proti výroku I. v záhlaví uvedeného rozhodnutí odvolacího soudu a navrhuje jeho zrušení; namítá porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu podle čl. 90 Ústavy České republiky, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), kterého se měl krajský soud dopustit nesprávnou aplikací a interpretací zákonných pravidel pro určování výživného, nepřiměřeným stanovením jeho splatnosti, překvapivostí rozhodnutí a opomenutím důkazů. Současně se stížností podala stěžovatelka návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí podle §79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Uvedená porušení svých ústavně zaručených práv spatřuje stěžovatelka v tom, že odvolací soud při stanovení výše výživného pro nezletilou i splatnosti jeho nedoplatku nevycházel z jejích skutečných platebních možností ani z faktického stavu, nýbrž teoreticky jí náležejícího plnění ze strany manžela, a nepřihlédl k jeho dalším vyživovacím povinnostem a výdajům ani k stěžovatelkou doposud zaplacenému výživnému. Z povinnosti zaplatit doplatek na výživném ve výši 71 500 Kč do tří dnů od doručení napadeného rozsudku pro sebe stěžovatelka dovozuje nepoměrně větší újmu, než hrozí její dceři při zachování současného schématu plateb výživného, neboť nedoplatek z minulosti podle ní nemůže ohrozit aktuální výživu nezletilé, a proto podala návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem v souladu s §30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, je přípustná ve smyslu §75 odst. 1 téhož zákona, je však zjevně neopodstatněná.
Ústavní stížnost je zejména vyjádřením nesouhlasu stěžovatelky se samotnou výší výživného pro její dceru a postrádá ústavněprávní rozměr. Především odvolací soud nevycházel z teoretických příjmů stěžovatelky, nýbrž opřel své rozhodnutí o zákonnou (vzájemnou) vyživovací povinnost, kterou má vůči stěžovatelce její manžel, v důsledku níž jsou podle odvolacího soudu celkové poměry stěžovatelky na slušné úrovni, rozhodně na takové, že odůvodňují přiznání výživného vyššího než 1 500 Kč pro čtrnáctiletou dívku. Jinak řečeno, odvolací soud neinterpretoval příslušná zákonná ustanovení nesprávně, natož neústavně, ale rozhodl logicky a v souladu s praxí ve věcech stanovování výživného. Z ústavně právního pohledu je stěžejní, že pro svůj závěr si odvolací soud opatřil dostatek zjištění, ze kterých vyvodil ústavně konformní skutkové i právní závěry, a ty v napadeném rozsudku srozumitelně odůvodnil. Dospěl-li v souladu s ústavním pořádkem odvolací soud k závěru o výši výživného, stanovil stěžovatelce stejně legitimně i nedoplatek na výživném a lhůtu k jeho zaplacení.
S ohledem na částečné zrušení rozsudku okresního soudu ohledně výživného pro dobu od 1. 5. 2017 bude znovu za uvedené období určeno výživné i stanoven konečný nedoplatek na něm. Z napadeného rozsudku nevyplývá, že by soud určité důkazy opomněl, nýbrž z nich učinil potřebná zjištění, ze kterých vyvodil logické právní závěry.
Ústavní soud nenašel důvod, proč by měl napadené rozhodnutí, které vydal soud v rámci své pravomoci a řádně je odůvodnil, rušit. Ústavní právo na tzv. spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy nezaručuje účastníkovi právo na rozhodnutí podle jeho představ, ale právo na projednání věci podle příslušných procesních pravidel (srov. usnesení ze dne 12. 12. 2018, sp. zn. IV. ÚS 3706/18), což se v tomto případě bezezbytku stalo.
Závěrem Ústavní soud uvádí, že stěžovatelkou zmíněná "likvidační povinnost" ve vztahu k placení nedoplatku na výživném by nemusela vzniknout, plnila-li by stěžovatelka zodpovědněji svoji vyživovací povinnost. Při odpovědnějším vnímání společenské reality by se stěžovatelka nemohla domnívat, že je částka 500 (sic!) Kč pro dítě starší deseti let částkou odpovídající jeho odůvodněným potřebám, k adekvátnímu zvýšení výživného mohlo dojít dříve a dluh na výživném nemusel vůbec vzniknout.
Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Domáhá-li se stěžovatelka odkladu vykonatelnosti napadeného rozhodnutí podle §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, byl by takový postup možný pouze tehdy, jestliže by Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl; předmětný návrh má ve vztahu k ústavní stížnosti akcesorickou povahu a nelze jej od ústavní stížnosti oddělit (viz např. usnesení ze dne 13. 1. 1995, sp. zn. IV. ÚS 209/94). Je-li ústavní stížnost odmítnuta, sdílí návrh na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. července 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu