ECLI:CZ:US:2019:4.US.2053.19.1
sp. zn. IV. ÚS 2053/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Filipa a Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatelky M. J., zastoupené Mgr. Anetou Prokopovou, advokátkou se sídlem v Přerově, Jiráskova 141/7, proti rozsudkům Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. února 2019 č. j. 57 Co 391/2018-496, a Okresního soudu v Karviné - pobočky v Havířově ze dne 11. září 2018 č. j. 110 C 26/2014-452, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Karviné - pobočky v Havířově, jako účastníků řízení, a P. J., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Okresní soud v Karviné - pobočka v Havířově (dále jen "nalézací soud") rozhodl ve věci návrhu vedlejšího účastníka, zastoupeného bratrem na základě plné moci, na rozvod manželství se stěžovatelkou nejprve usnesením ze dne 23. 1. 2015, č. j. 110 C 26/2014-241, tak, že se řízení zastavuje, jelikož vedlejší účastník nebyl pro svůj duševní stav schopen řádného uzavření dohody o zastoupení. Krajský soud v Ostravě (dále jen "odvolací soud") toto usnesení změnil tak, že se řízení nezastavuje. V mezidobí byl vedlejší účastník omezen ve svéprávnosti.
2. Nalézací soud následně napadeným rozsudkem v návaznosti na rozhodnutí téhož soudu ze dne 23. 3. 2018, č. j. 100 P 19/2018-475, jímž byl ustanovenému opatrovníku (druhému bratru) vedlejšího účastníka udělen souhlas se změnou osobního stavu opatrovance, rozhodl tak, že se manželství uvedených manželů rozvádí. Napadeným rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek nalézacího soudu potvrzen.
3. V rozhodnutích obecných soudů spatřuje stěžovatelka porušení ústavně zaručených práv [čl. 2 odst. 2, čl. 32 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod] nejen svých, nýbrž i práv vedlejšího účastníka, jejího bývalého manžela (omezeného ve svéprávnosti); manželství bylo podle stěžovatelky rozvedeno proti vůli obou manželů. Obecné soudy nesprávně vyhodnotily zjištěný skutkový stav ve prospěch domněnky rozvratu manželství, nevypořádaly se se zájmy manželů (solidarita a vzájemná nápomoc) a vůbec se nezabývaly širším rozměrem institutu manželství v českém právním řádu, čímž dostatečně neochránily právo stěžovatelky a jejího bývalého manžela na rodinný život.
4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti, která byla podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem v souladu s §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb.,
o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a dospěl k závěru, že je i přípustná ve smyslu §75 odst. 1 téhož zákona [usnesení sp. zn. III. ÚS 3342/15 ze dne 2. 2. 2016 (U 1/80 SbNU 685)].
5. Z judikatury Ústavního soudu (viz např. zmíněné usnesení sp. zn. III. ÚS 3342/12) plyne, že ve věcech osobního statusu fyzické osoby (a tedy i jeho pravomocného konstituování) je třeba silně akcentovat požadavek jeho stability jako projevu principu právní jistoty jako jednoho ze základních atributů právního státu (čl. 1 Ústavy). Přezkumná pravomoc Ústavního soudu je tak velmi zúžena a "koncentruje se pouze na posouzení toho, zda se v případě napadeného rozhodnutí nejde o zcela ´extrémní´ rozhodnutí, přičemž ani skutečně závažná pochybení (zejm. procesní povahy), neporušují-li ústavní principy řádného soudního procesu, nemusí danou podmínku ´automaticky´ naplňovat, což lze ostatně vyvodit i ze skutečnosti, že k nápravě vad, jež se dotýkají samotné ústavnosti soudních rozhodnutí, zpravidla (a ve vztahu k ústavní stížnosti primárně) slouží mimořádné opravné prostředky, které však ve věci rozvodu manželství ze zřejmých důvodů nejsou přípustné (srov. §30 a zvláště pak §398 zákona o zvláštních řízeních soudních)" (cit. z usnesení sp. zn. III. ÚS 3342/15, bod 14). Měřítko možného zásahu Ústavního soudu tak vytváří jedině zjištění vad, jež ve svém souhrnu dosahují značné intenzity (porušení ústavních principů soudního řízení) s nezpochybnitelným dopadem na výsledek řízení. K takovému závěru však Ústavní soud v souzené věci nedospěl.
6. Stěžovatelka ve svém podání žádnou ústavněprávně relevantní argumentaci nepředložila. Obsah ústavní stížnosti spočívá v přednesení vlastního náhledu na skutkový stav věci a v polemice s hodnocením zjištěného skutkového stavu, jaké provedly obecné soudy. Všechny ve stížnosti uvedené námitky stěžovatelky byly vypořádány již odvolacím soudem, který stěžovatelce poskytl prostor k doplnění rozhodných skutkových tvrzení, a teprve poté potvrdil správnost skutkových zjištění učiněných nalézacím soudem, námitky stěžovatelky posoudil jako nedůvodné a své rozhodnutí řádně, logicky a srozumitelně odůvodnil; beze zbytku tak naplnil požadavky plynoucí z čl. 36 odst. 1 Listiny.
7. Nelze dospět ani k závěru, že by stěžovatelka byla v řízení v rozporu s čl. 37 odst. 3 Listiny jakkoli znevýhodněna, či že by jí nebyl poskytnut dostatečný prostor pro vyjádření k věci a pro reakci na podání protistrany ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny. Pouhý nesouhlas stěžovatelky s výsledkem soudního řízení porušení jejího práva na soudní ochranu či jiných ústavně zaručených práv nezakládá. Ústavní soud jako orgán ochrany ústavnosti není součástí soustavy obecných soudů a není tak další instancí, jíž by příslušelo rozhodovací činnost nezávislých soudů podrobně přezkoumávat.
8. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. srpna 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu