ECLI:CZ:US:2016:3.US.3342.15.1
sp. zn. III. ÚS 3342/15
Usnesení
Usnesení Ústavního soudu - senátu složeného z předsedy senátu Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka - ze dne 2. února 2016 sp. zn. III. ÚS 3342/15 ve věci ústavní stížnosti L. M., zastoupené Mgr. Radkem Vachtlem, advokátem, se sídlem Laubova 8, Praha 3, proti rozsudku Okresního soudu v Rakovníku ze dne 25. března 2015 č. j. 7 C 178/2014-77 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. srpna 2015 č. j. 30 Co 260/2015-110, jimiž bylo rozvedeno manželství stěžovatelky a vedlejšího účastníka řízení, za účasti Okresního soudu v Rakovníku a Krajského soudu v Praze jako účastníků řízení a P. L. G. M. jako vedlejšího účastníka řízení.
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností ze dne 13. 11. 2015, doručenou Ústavnímu soudu téhož dne, stěžovatelka napadla shora označená soudní rozhodnutí s tím, že v soudním řízení bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu dané čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a vyžádaného soudního spisu sp. zn. 7 C 178/2014 vedeného u Okresního soudu v Rakovníku se podává, že napadeným rozsudkem Okresního soudu v Rakovníku (dále jen "okresní soud") bylo rozvedeno manželství stěžovatelky a vedlejšího účastníka a dále jím bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Napadeným rozsudkem Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") k odvolání stěžovatelky rozsudek okresního soudu potvrdil a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Ztotožnil se přitom s názorem okresního soudu, že byly naplněny předpoklady rozvodu ve smyslu §755 odst. 1 občanského zákoníku a že ustanovení §755 odst. 2 písm. b) občanského zákoníku nebylo možné v souzené věci aplikovat.
II. Argumentace stěžovatelky
3. V ústavní stížnosti stěžovatelka uvedla, že se písemností doručenou okresnímu soudu dne 31. 12. 2014 omluvila z jednání, jež bylo nařízeno na den 7. 1. 2015, a to z důvodu pracovní neschopnosti, a že podáním doručeným dne 6. 1. 2015 ještě požádala o jeho odročení, bez ohledu na to se však jednání bez její přítomnosti konalo, přičemž došlo k účastnickému výslechu jejího manžela, kterým měla být prokazována tvrzení jím uváděná v žalobním návrhu, tedy zejména ohledně existence rozpadu manželství a důvodů údajného rozpadu, a to navíc v době, kdy ještě nebyla právně zastoupena. V důsledku toho bylo porušeno její právo na to, aby věc byla projednána v její přítomnosti a aby se mohla vyjádřit ke všem prováděným důkazům, včetně práva klást manželovi v rámci účastnického výslechu otázky. Nadto kancelář soudu na telefonický dotaz jejího právního zástupce ohledně konání jednání sdělila, že žádný protokol o jednání (ze dne 7. 1. 2015) není, a tedy že se žádné jednání nekonalo. O jeho konání se dozvěděla až v průběhu jednání dne 23. 3. 2015. V návaznosti na to její právní zástupce požádal soud o poskytnutí lhůty, aby se mohla s protokolem seznámit a s ohledem na jeho obsah doplnit svá tvrzení, přičemž navrhl provést doplňující výslech manžela tak, aby byl na tomto jednání daný úkon proveden řádně, tj. za její přítomnosti i přítomnosti jejího právního zástupce. Tomu soud umožnil nahlédnout do protokolu z jednání ze dne 7. 1. 2015, lhůtu k doplnění tvrzení jí však neposkytl. S návrhem na provedení doplňujícího výslechu se nijak nevypořádal.
4. Dále stěžovatelka namítla porušení svého práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") v důsledku opomenutí důkazů, neboť okresní soud o značné části navržených důkazních prostředků nerozhodl a v odůvodnění svého rozsudku se s těmito důkazy nevypořádal. Konkrétně se to týká lékařské zprávy ohledně jejího aktuálního stavu, zpracování znaleckého posudku z oboru psychiatrie k otázce, zda zánik manželství může přivodit stěžovatelce zvlášť závažnou újmu z hlediska zdravotního stavu, a doplňující výslech manžela. Jde o zcela zásadní důkazy k prokázání tvrzení, že zánikem manželství by jí vznikla zvlášť závažná újma, protože je částečně invalidní, trpí duševním onemocněním a nemá vlastní bydlení.
5. Stěžovatelka má také za to, že došlo k porušení práva na spravedlivý proces tím, že soud ustanovil na jednání dne 23. 3. 2015 tlumočníkem Annu Češkovou, osobu s přímým poměrem k věci i účastníkům, která v řízení vystupuje v postavení svědka a jejíž schopnosti nebyly soudem zjišťovány, ač vznesla námitku podjatosti, a to z toho důvodu, že spolu s účastníky bydlí v usedlosti D. M., je zaměstnankyní společnosti, ve které účastníci působí a jejímž jediným společníkem je její manžel, a ačkoliv byl soud vyrozuměn o tom, že bude navržena jako svědek, a že tudíž není možné, aby byla přítomna po celou dobu jednání. Tímto postupem soud zmařil zákonné provedení výslechu této svědkyně, neboť ta byla ovlivněna dosavadním průběhem jednání.
6. Stěžovatelka namítla také porušení principu rovnosti účastníků řízení, neboť na rozdíl od manžela jí nebylo umožněno provedení navržených důkazů, jak je uvedeno výše, řízení bylo vedeno tendenčně, neboť soud přistupoval rozdílně k tvrzením obou účastníků, což je patrno i z odůvodnění rozsudku. Z účastnických výslechů, jakož i z výslechů dalších osob byly účelově zohledněny pouze ty části, které podporují soudem přijaté závěry, a tvrzení, která odůvodňují nutnost důkladnějšího šetření, byla soudem opomenuta.
7. Současně měl soud dle stěžovatelky vybočit z mezí zásady volného hodnocení důkazů, neboť provedené důkazy jsou v extrémním rozporu se závěry, k nimž soud dospěl. Okresní soud konkrétně shledal, že ona nepopírala rozvrat manželství, a to, že by setrváním v manželství docházelo k prohlubování další újmy na jejím zdraví. Tento závěr je přitom v prvním případě zcela v rozporu s její výpovědí, ve druhém případě není ničím podložen.
8. Konečně právo na spravedlivý proces měl porušit i krajský soud, a to tím, že ačkoliv mu vytkla v odvolání závažná porušení svých ústavních práv, uvedený soud pochybení okresního soudu nenapravil, přičemž se ani nevypořádal se všemi odvolacími důvody a k namítanému opomenutí důkazů, resp. důkazních návrhů se nijak nevyjádřil.
III. Formální předpoklady projednání návrhu
9. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný a stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
10. Otázkou však je, zda je ústavní stížnost přípustná. Stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva, a tudíž podmínka plynoucí z ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario byla splněna. Současně je třeba připomenout ustálenou judikaturu Ústavního soudu, dle níž nepřípustnost ústavní stížnosti v tzv. statusových věcech sice nevyplývá ze zvláštních ustanovení zákona o Ústavním soudu, která upravují nepřípustnost ústavní stížnosti z formálního hlediska (§75 zákona o Ústavním soudu), ale je nutné ji vyvodit materiálně z předpisů vyšší právní síly, tj. přímo z ústavního pořádku České republiky [viz např. usnesení ze dne 26. 7. 2002 sp. zn. II. ÚS 465/02, ze dne 10. 1. 2005 sp. zn. I. ÚS 617/04, ze dne 27. 4. 2005 sp. zn. IV. ÚS 158/05, ze dne 20. 2. 2007 sp. zn. IV. ÚS 654/06, ze dne 31. 1. 2008 sp. zn. IV. ÚS 43/08, spíše též v tomto směru usnesení ze dne 17. 4. 2014 sp. zn. II. ÚS 537/14 (v SbNU nepublikována, dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. Již v prvním z právě uvedených usnesení Ústavní soud vyšel z toho, že "v daném případě proti sobě stojí ústavní princip právní jistoty jako atribut právního státu a z druhé strany princip individuální spravedlnosti, tj. otázka ochrany základních práv, která mohla být v řízení, jehož výsledkem bylo vydání příslušných rozhodnutí ve věci rozvodu manželství, porušena. Princip právní jistoty se v tomto případě projevuje jako požadavek stability pravomocně konstituovaného osobního statusu fyzické osoby. Přitom jak princip právní jistoty, tak ochrana ústavně zaručených základních práv jsou podstatnými prvky ústavnosti, které je nutné pojímat komplementárně, nikoliv kontradiktorně, přičemž tyto principy nejsou ve vztahu jednou provždy dané hierarchie", načež uzavřel, že "respektování právní jistoty jako jednoho z atributů právního státu (čl. 1 Ústavy) musí mít v případě posuzování ústavní stížnosti směřující proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí o rozvodu manželství přednost před principem spravedlivého rozhodování, přičemž eventuální zrušení napadeného rozsudku o rozvodu manželství stěžovatele by (ve výsledku) představovalo porušení principu právní jistoty a popření základního atributu právního státu, tj. principu právní jistoty".
11. V judikatuře však nelze přehlédnout i jiný přístup Ústavního soudu k dané problematice, který sice vychází z výše uvedeného právního názoru, avšak možnost přezkumu rozhodnutí o rozvodu manželství takto striktně nevylučuje [viz např. usnesení ze dne 16. 12. 2004 sp. zn. III. ÚS 678/04, ze dne 3. 5. 2007 sp. zn. II. ÚS 624/07, ze dne 19. 6. 2007 sp. zn. II. ÚS 1024/07, ze dne 10. 12. 2013 sp. zn. I. ÚS 3535/13, (všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. Třetí senát Ústavního soudu se přiklonil ke druhé variantě, neboť se domnívá, že nelze zcela předvídat všechny situace, které mohou v praxi (byť zcela výjimečně) nastat, a proto by prostor k přezkumu rozhodnutí obecných soudů neměl být ani v takových případech zcela uzavřen a ochrana ústavnosti nemůže být odepřena stěžovateli, který splnil potřebné podmínky pro podání ústavní stížnosti, neboť takovou možnost zákon o Ústavním soudu nezná, takže je nutno vyjít z právnické maximy in dubio pro libertate. Kromě toho je třeba zdůraznit, že ústavní stížnost plní řadu dalších funkcí, nejen funkci ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, byť v takovém případě se může Ústavní soud omezit jen na "akademický" výrok konstatující, jaké konkrétní ústavně zaručené základní právo či svoboda byly porušeny [viz již usnesení ze dne 4. 7. 2013 sp. zn. III. ÚS 1672/13, (dostupné na http://nalus.usoud.cz)].
12. Ústavní soud tak uzavírá, že ani v případě tzv. materiální nepřípustnosti ústavní stížnosti (např. v důsledku možnosti nepřímé legalizace bigamie) nemůže být stěžovateli, který splnil potřebné podmínky pro podání ústavní stížnosti, ochrana ústavnosti a priori odepřena postupem podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu. I kdyby nebylo možné ke kasaci rozhodnutí o rozvodu manželství nebo zrušení registrovaného partnerství z důvodu priority právní jistoty přistoupit (např. kvůli uzavření následujícího manželství nebo vstupu do registrovaného partnerství), je třeba, aby Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) konstatoval ve výroku svého nálezu, které konkrétní ústavně zaručené základní právo či svoboda a jaké ustanovení ústavního zákona byly porušeny v řízení o rozvod manželství před obecnými soudy. Je tomu tak proto, že ústavní stížnost plní nejen funkci ochrany veřejných subjektivních ústavně zaručených práv, nýbrž i akcesoricky funkci ochrany práva objektivního s možností deklarace toho, co je po právu či po ústavnosti a co jím napříště není. Navíc je třeba připomenout, že v opačném případě, s ohledem na nemožnost přezkumu takových pravomocných rozhodnutí mimořádnými opravnými prostředky (§30 a 398 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních), by zde nebyl nikdo, kdo by mohl následky takové neústavnosti napravit. To by však bylo neslučitelné s principem právního státu a právem na ochranu před nezákonným rozhodnutím soudu, které je spjato s porušením práva na soudní ochranu a řádný soudní proces podle hlavy páté Listiny. Nejde tak jen o "akademický" výrok, jak byl znám z judikatury Říšského soudu podle čl. 3 písm. b) základního zákona č. 143/1867 říšského zákoníku, nýbrž i o prostředek přiměřené možnosti nápravy neústavního stavu.
IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
13. Ústavní soud následně posoudil skutečnosti plynoucí z ústavní stížnosti a vyžádaného soudního spisu, přičemž dospěl k závěru, že jde o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Byl přitom veden následujícími úvahami.
14. S ohledem na výše uvedené (srov. sub 10 až 12) Ústavní soud již dříve dospěl k závěru, že jeho přezkumná pravomoc je velmi zúžena a koncentruje se pouze na posouzení toho, zda v případě napadeného rozhodnutí nejde o zcela "extrémní" rozhodnutí, přičemž ani skutečně závažná pochybení (zejm. procesní povahy), neporušují-li ústavní principy řádného soudního procesu, nemusí danou podmínku "automaticky" naplňovat, což lze ostatně vyvodit i ze skutečnosti, že k nápravě vad, jež se dotýkají samotné ústavnosti soudních rozhodnutí, zpravidla (a ve vztahu k ústavní stížnosti primárně) slouží mimořádné opravné prostředky, které však ve věci rozvodu manželství ze zřejmých důvodů nejsou přípustné (srov. §30 a zvláště pak §398 zákona o zvláštních řízeních soudních). Vzhledem k tomu Ústavní soud nemůže posuzovat toliko opodstatněnost vznesených námitek, ale také eventuálně to, zda zjištěné vady ve svém souhrnu dosahují značné intenzity (porušení ústavních principů soudního řízení), s nezpochybnitelným dopadem na výsledek řízení. K takovému závěru však v souzené věci nedospěl.
15. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítla, že v důsledku nesprávného postupu okresního soudu nemohla jednat před soudem, resp. klást vedlejšímu účastníkovi otázky. Ze soudního spisu plyne, že se stěžovatelka z jednání, jež bylo nařízeno na den 7. 1. 2015, s předstihem omluvila, ovšem svou žádost o jeho odročení zaslala jen jeden den před tímto datem, a to pouze prostřednictvím e-mailu. Otázku, zda okresní soud měl za této situace jednání odročit, však není nezbytné řešit, neboť za přítomnosti stěžovatelky i jejího manžela se konalo další jednání dne 23. 3. 2015, kde stěžovatelka navrhla provedení doplňujícího výslechu svého manžela (č. l. 59). Poté, co ona sama byla soudem vyslechnuta a co soud umožnil seznámit se s protokolem z jednání ze dne 7. 1. 2015 (blíže sub 3), požádala, aby výpověď vedlejšího účastníka (jejího manžela) byla přečtena, což se také stalo (č. l. 61). Později však stěžovatelka opět uvedla, že navrhuje jeho doplňující výslech za účelem zjištění příčin rozvratu, neboť předtím v tomto ohledu k podpoře svých tvrzení obsažených v rozvodovém návrhu manžel nic konkrétního neuvedl (č. l. 62). Ústavnímu soudu není příliš zřejmé, proč okresní soud neumožnil stěžovatelce položit otázky v rámci doplňujícího výslechu, zvláště pokud tomu nic nebránilo. Současně musí vytknout krajskému soudu, že se k této otázce nijak nevyjádřil, ačkoliv to stěžovatelka namítla v odvolání, přičemž je zřejmé, že tímto postupem byla stěžovatelka poškozena na svých procesních právech. Na straně druhé je třeba vzít v úvahu, že jde o vadu toliko formální povahy. Okresní soud vyšel z toho, že se stěžovatelka na rozvratu manželství podílela, a to nadměrnou konzumací alkoholu, způsobující konflikty v manželství, přičemž nastalou situaci nijak neřešila. Tuto skutečnost označil vedlejší účastník v řízení před obecnými soudy za hlavní příčinu rozvratu jejich manželství v návrhu a zmínil ji také v rámci své účastnické výpovědi (č. l. 3 a 26), dlouhodobé problémy s požíváním alkoholu připustila sama stěžovatelka ve svém vyjádření (č. l. 41) i účastnické výpovědi (č. l. 60-61). Při neexistenci zásadního rozporu mezi tvrzeními účastníků, resp. provedenými důkazy šlo o skutečnost nespornou (jakkoli se ve věci jednalo o tzv. sporný rozvod manželství, kde se dokazování provádí), kterou shodně obecné soudy považovaly za určující z hlediska ustanovení §755 odst. 2 písm. b) občanského zákoníku, a tudíž doplňujícího výslechu manžela k ní (coby jedné z příčin rozvratu manželství na straně stěžovatelky) již nebylo třeba.
16. Pokud stěžovatelka vznesla námitku tzv. opomenutých důkazů, Ústavní soud, připomínaje, že přezkoumává soudní řízení jako celek, musí, jde-li o ostatní stěžovatelkou navržené důkazy, poukázat na odůvodnění rozsudku krajského soudu, který dospěl k závěru, že postup okresního soudu, který tyto důkazy neprovedl, chybný nebyl, neboť tohoto úkonu již nebylo třeba s ohledem na již provedené dokazování a (v návaznosti na to) na právní posouzení věci. V tomto bodě žádné pochybení zjištěno nebylo, neboť sama stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že danými důkazy mínila prokázat vznik závažné újmy v důsledku rozvodu, nicméně použití ustanovení §755 odst. 2 písm. b) občanského zákoníku obecné soudy vyloučily z důvodu nesplnění podmínky, že se stěžovatelka na rozvratu manželství nepodílela (viz sub 14). Z toho je zřejmé, že o případ tzv. opomenutých důkazů nejde, neboť krajský soud zdůvodnil, proč daným důkazním návrhům nebylo vyhověno.
17. Stěžovatelka v ústavní stížnosti také poukázala na podjatost tlumočnice A. Češkové. Danou námitku ovšem vznesla již v řízení před soudem prvního stupně (u jednání dne 23. 3. 2015), který v této souvislosti tlumočnici vyslechl, načež neshledal, že by byla vyloučena z vykonávání tlumočnické činnosti. Přitom ani sama stěžovatelka v ústavní stížnosti neoznačila žádné konkrétní pochybení způsobené údajnou podjatostí (či snad odbornou nezpůsobilostí), jehož se jmenovaná měla při výkonu tlumočnické činnosti dopustit a které by mohlo ovlivnit výsledek soudního řízení. Z výslechu této tlumočnice rovněž vyplynulo, že o dané věci jí nic kromě toho, že se účastníci rozvádějí, není známo (viz č. l. 58), a tudíž nelze vytknout okresnímu soudu, že ji za svědkyni nepovažoval. Protože však stěžovatelka na jejím výslechu trvala, okresní soud, ač daný důkazní návrh mohl důvodně zamítnout, ji následně jako svědkyni vyslechl (č. l. 62) s tím výsledkem, že jmenovaná v podstatě potvrdila to, co již předtím uvedla jako tlumočnice, navíc pak sdělila pouze skutečnosti, jež stěžovatelka nijak nerozporuje, tj. že v D. M. byla opakovaně Policie České republiky a že se stěžovatelka léčí na psychiatrii. Je možno podotknout, že i kdyby (hypoteticky) v tomto ohledu došlo k pochybení, z povahy věci by šlo o vadu, jež by ani nemohla mít na výsledek daného řízení vliv. V tomto směru se tedy Ústavní soud ztotožnil s názorem krajského soudu.
18. Ve vztahu ke skutkovým závěrům obecných soudů stěžovatelka namítla tzv. extrémní rozpor mezi nimi a provedenými důkazy, nicméně ve skutečnosti jde o polemiku s hodnocením důkazů po věcné stránce, a to ve vztahu k otázce existence rozvratu manželství (§755 odst. 1 občanského zákoníku), případně podílu stěžovatelky na něm [§755 odst. 2 písm. b) občanského zákoníku], kdy stěžovatelka nesouhlasí především s tím, jak obecné soudy interpretovaly její účastnickou výpověď. To však podle konstantní judikatury Ústavního soudu opodstatněnost ústavní stížnosti ani v "běžných" případech nemůže založit.
19. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.