ECLI:CZ:US:2019:4.US.2083.18.1
sp. zn. IV. ÚS 2083/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatele Benediktinské opatství Panny Marie a sv. Jeronýma v Emauzích, se sídlem Praha 4, Vyšehradská 320/49, zastoupeného JUDr. Alenou Štumpfovou, advokátkou, se sídlem Praha 6, Markétská 1, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 407/2018-227 ze dne 3. 4. 2018, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 23 Co 182/2017-201 ze dne 19. 7. 2017 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 28 C 314/2015 ze dne 30. 11. 2016, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Svou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva, a to zejména právo na spravedlivý proces podle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na ochranu majetku podle čl. 11 Listiny.
2. Ústavní soud z podané ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že napadenými rozhodnutími obecné soudy dospěly k závěru, že je nedůvodná stěžovatelova žaloba o určení, že je vlastníkem blíže specifikovaných nemovitostí v katastrálním území Nové Město v Praze. Odvolací soud se mimo jiné zabýval v odůvodnění svého napadeného rozhodnutí i tím, že se jedná o majetek, který měl přejít ze zákona mimo rámec velké i malé privatizace na Hlavní město Praha jako na obec a to při splnění podmínky, že obec s tímto majetkem hospodařila k datu 23. 11. 1990 způsobem obdobným právu hospodaření.
3. Nejvyšší soud ve svém napadeném rozhodnutí poukázal na to, že z jeho ustálené judikatury vyplývá, že oprávněné osoby ve smyslu ustanovení §3 zákona č. 428/2012 Sb. jsou legitimovány k podání žaloby podle §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. rovněž v situaci, v níž nebyly splněny podmínky pro přechod vlastnického práva státu na obec podle zákona č. 172/1991 Sb. a kdy odpověď na otázku, zda nemovitosti z majetku státu mohly platně přejít do vlastnictví obcí, je nutné hledat pouze v tehdy platných a účinných předpisech. Splňovala-li obec podmínky pro přechod majetku podle §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. ke dni 24. 5. 1991, kdy tento předpis nabyl účinnosti, přešel dotčený majetek na obec ex lege, přičemž dodatečné zakotvení zákazu dispozic s předmětnými nemovitostmi v zákoně č. 229/1991 Sb. (účinném od 24. 6. 1991) ani uplatnění restitučních nároků podle posléze přijatého zákona č. 428/2012 Sb. nemohly retroaktivně způsobit jeho opětovné odnětí a zpětný přechod na stát. Námitky stěžovatele, že žalované Hlavní město Praha v posuzovaném případě nesplnilo podmínky pro přechod sporných nemovitostí podle §1 zákona č. 172/1991 Sb., konkrétně podmínku hospodaření, nesou se pak výlučně v rovině kritiky skutkových zjištění odvolacího soudu, což nepřísluší Nejvyššímu soudu posuzovat.
4. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti znovu zopakoval své výhrady vznesené již před obecnými soudy. Stěžovatel nesouhlasí s tím pohledem, že zákon obsahuje taxativní vymezení, kdy oprávněná osoba může podat žalobu o určení vlastnického práva pouze z důvodů, která jsou tímto ustanovením specifikovaná, a není tím založeno oprávnění stěžovatele domáhat se zjištění soudem, že formální právo hospodaření s národním majetkem, založené Magistrátnímu úřadu hl. m. Prahy, nemohlo založit vlastnické práv obci hl. m. Praze, když se jako subjekt odlišný od státu konstituoval až k datu 24. 11. 1990, a proto nemohl vykonávat správu národního majetku, resp. právo hospodaření s majetkem státu a nemohl se tak stát vlastníkem předmětných nemovitostí, a je v katastru nemovitostí jako vlastník nemovitého majetku zapsán v rozporu se skutečným právním stavem, neboť vlastníkem sporných nemovitostí je Česká republika. Podle názoru stěžovatele Praha nesplnila podmínky v §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. a nestala se vlastníkem sporných nemovitostí. Stěžovatel se dovolává ústavně zaručených principů předvídatelnosti soudního rozhodování a uvádí, že obecné soudy porušily právo stěžovatele na důvěru v rozhodovací činnost státu, neboť omezily právní hodnocení věci pouze na otázku aktivní legitimace stěžovatele v řízení podle §18, odst. 1), zákona o č. 428/2012 Sb., a nikoliv na stěžovatelem nastolené otázky platného nabytí sporného majetku obcí Praha z majetku České republiky, která je v řízení primární.
5. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud dlouhodobě deklaruje, že není součástí soustavy obecných soudů, a do jeho pravomocí nespadá možnost instančního přezkumu jejich rozhodnutí (viz např. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
7. Ústavní soud však ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy (čl. 80 a čl. 90 Ústavy). Dále zdůraznil subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod i princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. I. ÚS 177/01 ze dne 3. 6. 2003 (N 75/30 SbNU 203); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud k zásahu do pravomoci obecných soudů přistoupí pouze v případě, že na podkladě individuální ústavní stížnosti zjistí zásah do základních práv a svobod jedince. Takovýto zásah však Ústavní soud v posuzovaném případě neshledal.
8. Již ze samotné argumentace v ústavní stížnosti plyne, že stěžovatel opakuje své námitky z odvolání a dovolání ohledně toho, že v rozhodné době nemovitosti, jichž se domáhá, nepřešly řádně na Hlavní město Praha. Tvrdí-li stěžovatel, že se tímto argumentem Nejvyšší soud nezabýval, tak přehlíží, že tuto skutečnost Nejvyšší soud označil jako skutkový závěr, který mu nepřísluší přehodnocovat a který vyhodnotil a odůvodnil odvolací soud. To vyplývá i z výše uvedené rekapitulace argumentace Nejvyššího soudu (viz výše bod 3) a odvolacího soudu (viz výše bod 2). Jedná se v tomto případě o skutkové závěry a z nich vyplývající právní závěry v oblasti podústavního práva, které nepřísluší Ústavnímu soudu přezkoumávat.
9. Ústavní soud tedy shledal, že stěžovatel nepředložil žádné ústavně relevantní argumenty, kterými by přesvědčivě brojil proti napadeným rozhodnutím na ústavněprávní rovině. Nesouhlas s postupem a právními i skutkovými závěry obecných soudů stěžovatel sice prezentuje jako námitky proti ústavnosti jejich postupu, nicméně nelze mu v tom přisvědčit. Ústavní soud neshledal ani to, že by snad napadená rozhodnutí nebyla dostatečně odůvodněna ve smyslu požadavku, který na kvalitu odůvodnění klade Listina základních práv a svobod a judikatura Ústavního soudu.
10. S ohledem na to, že Ústavní soud dospěl k závěru, že nedošlo k porušení základních práv stěžovatele, jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. března 2019
Jaromír Jirsa, v. r.
předseda senátu