ECLI:CZ:US:2019:4.US.2098.19.1
sp. zn. IV. ÚS 2098/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Pavla Rychetského o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Jozefa Kovalčíka, advokáta, sídlem Senovážné náměstí 978/23, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. dubna 2019 č. j. 14 Cmo 63/2019-29 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. února 2019 č. j. 74 Cm 377/2009-22, za účasti Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že mu uvedené soudy neposkytly v rozporu s čl. 90 Ústavy zákonem stanoveným způsobem ochranu práva a tím svá rozhodnutí zatížily vadou, která má ústavněprávní rozměr a spočívá v porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Napadeným usnesením Městského soudu v Praze byla stěžovateli jako likvidátorovi společnosti REOL PRAHA, s. r. o. v likvidaci, přiznána odměna ve výši 5 000 Kč s tím, že tato částka mu bude vyplacena účtárnou soudu po právní moci rozhodnutí (výrok I), a také mu byla přiznána náhrada nákladů spojených s likvidací ve výši 4 443,60 Kč s tím, že tato částku nebude účtárnou soudu vyplacena (výrok II), přičemž stěžovateli bylo uloženo vrátit českému státu nevyčerpaný zbytek zálohy ve výši 1 556,40 Kč (výrok III). O odměně rozhodl uvedený soud podle §4 vyhlášky č. 479/2000 Sb., o odměně a náhradě hotových výdajů likvidátora a člena orgánu společnosti jmenovaného soudem.
3. K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze shora označeným usnesením usnesení soudu prvního stupně v (napadeném) výroku I potvrdil. Nedůvodnou přitom shledal námitku, že je třeba postupovat podle §7 odst. 1 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., kterým se určuje výše úroků z prodlení a nákladů spojených s uplatněním pohledávky, určuje odměna likvidátora, likvidačního správce a člena orgánu právnické osoby jmenovaného soudem a upravují některé otázky Obchodního věstníku, veřejných rejstříků právnických a fyzických osob a evidence svěřenských fondů a evidence údajů o skutečných majitelích, neboť s ohledem na §3043 odst. 2 občanského zákoníku likvidace proběhla podle §70 a násl. obchodního zákoníku, a proto nelze jako prováděcí předpis aplikovat nařízení vlády, jež je prováděcím předpisem k jiným zákonům.
II.
Stěžovatelova argumentace
4. V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že nárokoval odměnu ve výši 20 000 Kč a že závěr obecných soudů nemá oporu v §3043 odst. 2 občanského zákoníku, neboť uvedené ustanovení o odměně likvidátora nic nestanoví pro případ, že bylo rozhodnuto o zrušení právnické osoby přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona. Uvedené nařízení nemá žádné přechodné ustanovení, dle kterého by se mělo v případě stanovení odměny likvidátora u likvidace zahájené před jeho účinností postupovat podle dosavadních předpisů. V této souvislosti stěžovatel poukazuje na čl. II vyhlášky č. 390/2013, kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, a namítá, že nedostatek právní úpravy obecné soudy nemohou nahrazovat takto extenzivním výkladem.
5. Současně stěžovatel s poukazem na konkrétní okolnosti odmítá, že by šlo o případ jednoduché likvidace, a také upozorňuje na to, že insolvenčnímu správci, který převzal všechna jeho dosavadní zjištění o majetku a závazcích likvidované společnosti, byla přiznána odměna ve výši 54 450 Kč. Má za to, že pro spravedlivé stanovení odměny je třeba zohlednit všechny aspekty věci, zejména obtížnost případu, princip proporcionality odměny s provedením nezbytných úkonů, posouzení nezbytnosti jednotlivých úkonů právní služby s ohledem na jejich význam. Navíc se dle stěžovatele odměna neurčuje podle času, ve kterém provedl úkon, ale až po skončení likvidace, a proto je třeba, aby se stanovila podle právní úpravy platné v době skončení likvidace. Závěrem tvrdí, že mu nelze klást k tíži, že likvidace trvala tak dlouho a že podle tehdy platné úpravy nemohl likvidátor nesouhlasit se svým jmenováním.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
7. Na doplnění nutno uvést, že stěžovatel se domáhá zrušení celého usnesení Městského soudu v Praze, tedy rovněž jeho výroku II a III, aniž by ovšem uvedl, z jakého důvodu tak činí, nadto tyto výroky nenapadl odvoláním, a tudíž ústavní stížnost je v této části nepřípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze,
vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet mj. z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
9. Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že nárokoval odměnu ve výši 20 000 Kč, ale že mu byla přiznána pouze částka 5 000 Kč. Napadenými usneseními měl tedy být zkrácen o částku 15 000 Kč, což znamená, že zde jde o tzv. bagatelní věc [srov. §202 odst. 2, §238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu]. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že dle ustálené judikatury tzv. bagatelnost věci zakládá (bez dalšího) důvod pro posouzení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovaný případ takové (mimořádné) okolnosti, které jej naopak z hlediska ústavnosti významným činí [viz např. nález ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13 (N 55/73 SbNU 89)]; je pak především na stěžovateli, aby v ústavní stížnosti vysvětlil (a případně doložil), proč věc, přes svou "bagatelnost", vyvolává v jeho právní sféře ústavněprávně relevantní újmu [viz např. usnesení ze dne 21. 5. 2014 sp. zn. III. ÚS 1161/14 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)].
10. Tak tomu ale v posuzované věci zjevně není, neboť ústavní stížnost je vyjádřením nesouhlasu s tím, jak obecné soudy interpretovaly a aplikovaly podústavní právo, což (sám o sobě) není s to opodstatněnost ústavní stížnosti založit, ani kdyby o bagatelní věc nešlo, protože věcná nesprávnost soudního rozhodnutí není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu. Úkolem Ústavního soudu je pouze posoudit, zda se obecné soudy - v rozporu se stěžovatelovým právem na řádně vedené soudní řízení podle čl. 36 odst. 1 Listiny - nezatížily své rozhodování prvkem zjevné libovůle či dokonce svévole. To však zjištěno nebylo, neboť v napadených usneseních řádně vysvětlily, proč stěžovatelem zastávanou výkladovou variantu nemohly akceptovat, přičemž příslušnou úvahu nelze ani z věcného hlediska považovat za "extrémní" vybočení z výkladových pravidel.
11. Protože nic nenasvědčuje porušení ústavně zaručeného základního práva, kterého se stěžovatel dovolává, Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 1 písm. e) a odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. listopadu 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu