ECLI:CZ:US:2019:4.US.211.19.1
sp. zn. IV. ÚS 211/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky Anežky Peňásové, zastoupené JUDr. Slavomírem Korečkem, advokátem, sídlem Horní 2002, Havlíčkův Brod, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. října 2018 č. j. 26 Co 206/2018-253 a rozsudku Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 26. dubna 2018 č. j. 3 C 36/2016-230 ve spojení s usnesením Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 23. května 2018 č. j. 3 C 36/2016-236, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Havlíčkově Brodě, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva zemědělství, sídlem Těšnov 65/17, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že postupem obecných soudů byla porušena její ústavně zaručená základní práva podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 96 Ústavy.
2. Napadeným rozsudkem ve spojení s výše uvedeným (opravným) usnesením Okresní soud v Havlíčkově Brodě (dále jen "okresní soud") uložil stěžovatelce (jako žalované) zaplatit vedlejší účastnici (jako žalobkyni) částku 10 000 Kč s příslušenstvím (výrok I), v části, v níž se vedlejší účastnice domáhala zaplacení částky 148 163 Kč s příslušenstvím, žalobu zamítl (výrok II), a vedlejší účastnici uložil zaplatit náhradu nákladů řízení jednak stěžovatelce ve výši 113 558,10 Kč (výrok III), jednak České republice - Okresnímu soudu v Havlíčkově Brodě ve výši 2 797 Kč (výrok IV).
3. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") rozsudek okresního soudu ve výrocích I, III a IV potvrdil a stěžovatelce uložil nahradit vedlejší účastnici náklady odvolacího řízení ve výši 76 Kč. Ztotožnil se s názorem okresního soudu, že nárok vedlejší účastnice nebyl promlčen, neboť vedlejší účastnice dne 25. 10. 2013 zaplatila povinným osobám náklady účelně vynaložené na nemovitosti, jež byly vydány stěžovatelce jako oprávněné osobě podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, a tudíž tříletá promlčecí lhůta (§101 občanského zákoníku) skončila dne 25. 10. 2016, přičemž žaloba byla podána již dne 12. 2. 2016. Krajský soud se ztotožnil i s názorem okresního soudu, dle něhož výši nároku je třeba určit volnou úvahou [§136 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.")].
II.
Stěžovatelčina argumentace
4. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že obecné soudy nesprávně vyhodnotily její námitku promlčení. Dále uvedla, že postup podle §136 o. s. ř. je možný, jen je-li dán základ nároku, to znamená, že povinné osoby na vydané nemovité věci účelně vynaložily nějaké náklady, což ale nebylo prokázáno. Z toho stěžovatelka vyvodila, že zmíněný základ nároku nebyl dán, a postup podle uvedeného ustanovení nebyl možný. Následně vyjádřila nesouhlas s tím, že by měla tyto náklady státu platit, odmítla, že by vzhledem k jejímu podílu na nemovitostech byla jejich výše symbolická, přičemž upozornila na okolnosti odnětí nemovitostí státem, na přístup státu v dané restituční věci a na to, že by liknavý přístup státu ve vztahu k povinným osobám neměl být přenášen na ni. Má za to, že výklad příslušných právních předpisů byl restriktivní, ač mají být vykládány ve prospěch jí jakožto oprávněné osoby.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario); ústavní stížnost je přípustná.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
7. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost (viz výše), dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Stěžovatelka brojí proti soudnímu rozhodnutí, jímž měla být zkrácena o částku 10 000 Kč s příslušenstvím. Jde tedy o tzv. bagatelní věc [srov. §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.], přičemž dle ustálené judikatury Ústavního soudu tato skutečnost zakládá (bez dalšího) důvod pro posouzení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovaný případ takové (mimořádné) okolnosti, které jej naopak z hlediska ústavnosti významným činí [viz např. nález ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13 (N 55/73 SbNU 89)]; je pak především na stěžovateli, aby v ústavní stížnosti vysvětlil (a případně doložil), proč věc, přes svou "bagatelnost", vyvolává v jeho právní sféře ústavněprávně relevantní újmu [viz např. usnesení ze dne 21. 5. 2014 sp. zn. III. ÚS 1161/14 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)].
9. Z ústavní stížnosti neplyne, že by stěžovatelka měla být - s ohledem na své osobní poměry, eventuálně další okolnosti - napadenými rozhodnutími nějak podstatně dotčena na svých majetkových pozicích (kvantitativní hledisko), a ani to, že by v souvislosti s danou věcí bylo třeba řešit nějaké zásadní ústavněprávní otázky (kvalitativní hledisko). Vyjádřila-li stěžovatelka názor, že obecné soudy nesprávně posoudily otázku promlčení, a polemizovala s jejich skutkovými závěry ohledně existence účelně vynaložených nákladů povinných osob na vydávanou nemovitost, takováto tvrzení by opodstatněnost ústavní stížnosti nezakládala ani v případě, že by o tzv. bagatelní věc nešlo (viz výše).
10. Za relevantní, jak plyne z ustálené judikatury Ústavního soudu, přitom mohou být považována jen taková namítaná pochybení, která přestavují zcela zásadní (velmi intenzivní) zásah do ústavně zaručených základních práv či svobod; v případě tvrzeného zásahu do práva na soudní ochranu pak předpokladem úspěšného uplatnění ústavní stížnosti je splnění vskutku rigorózně kladených podmínek v podobě zcela extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro posouzení věci zcela esenciální (viz např. usnesení ze dne 29. 10. 2015 sp. zn. III. ÚS 1835/15). Taková pochybení Ústavní soud ve stěžovatelčině věci neshledal.
11. Vzhledem k tomu, že v posuzované věci nic nenasvědčuje porušení ústavně zaručených základních práv, kterých se stěžovatelka dovolává, Ústavní soud její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. března 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu