ECLI:CZ:US:2019:4.US.2145.19.1
sp. zn. IV. ÚS 2145/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Filipa a Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele L. K., nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Valdice, zastoupeného Mgr. Ladislavem Preclíkem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, proti usnesením Nejvyššího správního soudu č. j. 6 As 55/2019-12 ze dne 25. dubna 2019, č. j. 6 As 75/2019-11 ze dne 3. května 2019, č. j. 7 As 94/2019-12 ze dne 7. května 2019, č. j. 6 As 55/2019-18 ze dne 29. května 2019, č. j. 7 As 94/2019-21 ze dne 6. června 2019, č. j. 6 As 75/2019-19 ze dne 12. června 2019, a usnesením Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 30 A 19/2018-76 ze dne 27. února 2019, č. j. 30 A 30/2018-61 ze dne 27. února 2019, č. j. 30 A 74/2018-61 ze dne 15. března 2019, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, a Vězeňské služby ČR, Věznice Valdice, se sídlem ve Valdicích, nám. Míru 55, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel je ve výkonu trestu odnětí svobody ve věznici Valdice; dva spoluvězni jsou jeho dlužníky. Na návrh stěžovatele vydaly okresní soudy vykonatelné platební rozkazy, jejichž výkon byl následně nařízen přikázáním jiných peněžitých pohledávek - peněžitých prostředků, které věznice Valdice spravuje pro oba povinné. Stěžovatel tvrdí, že vedlejší účastnice strhává peněžní prostředky v jeho prospěch nesprávně, v nedostatečné výši, protože zejména provádí ze spravovaných prostředků srážky na náklady výkonu trestu, ponechává povinným v dispozici větší část prostředků, než vyžaduje zákon, a také nedodržuje pořadí pohledávek.
2. U Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") podal stěžovatel tři žaloby proti tvrzenému nezákonnému zásahu vedlejší účastnice podle §82 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "soudní řád správní"). Krajský soud předmětné žaloby odmítl v záhlaví uvedenými usneseními pro nedostatek podmínek řízení. Napadené jednání týkající se strhávání peněžních prostředků totiž nemůže být podle krajského soudu nezákonným zásahem, neboť vedlejší účastnice vůči stěžovateli nevystupuje jako správní orgán, nýbrž je pouze v postavení uschovatele a správce peněžitých prostředků na účtech povinných; tvrzené zásahy nebyly s to přímo zasáhnout do veřejných subjektivních práv stěžovatele.
3. Zrušení předmětných usnesení krajského soudu se následně stěžovatel domáhal třemi kasačními stížnostmi; současně Nejvyšší správní soud požádal, aby mu byl pro řízení o kasačních stížnostech ustanoven zástupce z řad advokátů. Nejvyšší správní soud v jednotlivých řízeních výše uvedenými usneseními ze dne 25. dubna 2019, 3. května 2019 a ze dne 7. května 2019 odňal stěžovateli osvobození od soudních poplatků přiznané mu příslušnými usneseními krajským soudem a zamítl jeho jednotlivé návrhy na ustanovení zástupce. Nejvyšší správní soud odůvodnil uvedená usnesení tím, že v posuzovaných případech šlo o zjevně neúspěšné kasační stížnosti, na základě kterých bylo další vedení jednotlivých řízení předem odsouzeno k procesnímu nezdaru. Zjevnou neúspěšnost návrhu Nejvyšší správní soud spatřoval ve skutečnosti, že ze samotného obsahu správní žaloby plyne, že stěžovatel brojí proti postupu vedlejší účastnice, který zjevně a nepochybně zásahem ve smyslu §82 soudního řádu správního být nemůže. Vedlejší účastnice totiž při provádění soudem nařízeného výkonu rozhodnutí k vymožení soukromoprávní pohledávky stěžovatele (oprávněného) vůči jinému odsouzenému (povinnému) nemá ve vztahu k stěžovateli postavení správního orgánu. Nejvyšší správní soud proto vyzval stěžovatele, aby ve stanovené lhůtě zaplatil soudní poplatek a buďto předložil plnou moc udělenou advokátovi k zastupování v řízení o kasační stížnosti, nebo prokázal, že má vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.
4. Vzhledem k tomu, že stěžovatel výzvy Nejvyššího správního soudu ani v jednom z předmětných řízení nesplnil, zastavil Nejvyšší správní soud tato řízení o kasačních stížnostech usneseními ze dne 29. května 2019, 6. června 2019 a ze dne 12. června 2019.
5. Proti všem v záhlaví uvedeným usnesením krajského soudu a Nejvyššího správního soudu stěžovatel brojí jedinou ústavní stížností; namítá porušení svých základních práv na spravedlivý proces a soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). V postupu vedlejší účastnice stěžovatel rovněž spatřuje porušení čl. 2 odst. 2 a čl. 11 odst. 1 Listiny.
6. Stěžovatel rozporuje závěr správních soudů, podle kterého vedlejší účastnice nemá vůči stěžovateli postavení správního orgánu. Stěžovatel tvrdí, že je-li podle správních soudů k podání tzv. zásahové žaloby proti nesprávnému strhávání peněžních prostředků jejich správcem aktivně legitimován pouze povinný, je stěžovatelovo právo na soudní a jinou právní ochranu, jakožto právo věřitele, závislé na vůli povinného, který však sleduje protichůdný zájem. Stěžovatel dále tvrdí, že se nemůže domáhat řádného provedení výkonu rozhodnutí prostřednictvím tzv. poddlužnické žaloby podle §315 odst. 1 o. s. ř., k čemuž ho správního soudy odkázaly. Vedlejší účastnice jako dlužník povinného totiž není samostatným subjektem, proti kterému by bylo možno podat civilní poddlužnickou žalobu. Stěžovatel je rovněž přesvědčen, že odejmout přiznané osvobození od soudních poplatků lze pouze pro majetkové poměry účastníka, a pouze do pravomocného skončení řízení. Nejvyšší správní soud byl tedy povinen v řízení o kasačních stížnostech stěžovatelovi ustanovit advokáta, usnesení krajského soudu zrušit a vrátit mu věci k dalším řízením s pokynem, aby odejmul stěžovatelovi osvobození od soudních poplatků, odmítl zásahové žaloby a poučil stěžovatele dle §46 odst. 2 soudního řádu správního, že do jednoho měsíce od právní moci usnesení může stěžovatel podat tzv. poddlužnické žaloby.
7. Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a stěžovatel je řádně zastoupen advokátem v souladu s §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). V části, v níž ústavní stížnost směřuje proti usnesením Nejvyššího správního soudu, jde o návrh zjevně neopodstatněný. V části, ve které směřuje proti usnesením krajského soudu, je ústavní stížnost nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
8. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně konstatoval, že jelikož rozhodnutí o splnění zákonem stanovených podmínek pro osvobození od soudních poplatků či ustanovení zástupce spadají zásadně do rozhodovací sféry obecných soudů, nemohou zpravidla být předmětem ústavní ochrany [srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 2557/13 ze dne 28. 7. 2014 (N 145/74 SbNU 235)]. Ústavní soud proto zpravidla nepřehodnocuje závěry obecných soudů o důvodnosti uplatněného nároku, ke kterým soudy dospěly ze skutkových tvrzení předložených stěžovatelem; v případech svévole, libovůle či extrémního vybočení z principů spravedlnosti je však jeho zásah namístě. Tyto případy pak Ústavní soud kvalifikuje jako porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 2603/17 ze dne 5. 12. 2017 (N 226/87 SbNU 587), bod 29, nebo nález sp. zn. II. ÚS 1966/18 ze dne 17. 5. 2019; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz]. Obecně je však posouzení poměrů účastníka, jakož i otázky, zda nejde o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva, zásadně věcí obecných soudů.
9. Stěžovatel napadl tři usnesení Nejvyššího správního soudu, jimiž byla zastavena řízení o jeho kasačních stížnostech pro nezaplacení soudního poplatku. Není porušením práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny, zastaví-li soud řízení, bylo-li řádně zjištěno a odůvodněno, že pro takový postup jsou splněny podmínky (viz např. usnesení sp. zn. II. ÚS 438/18 ze dne 17. dubna 2018). Nejvyšší správní soud v předmětné věci odňal stěžovateli osvobození od soudních poplatků, jelikož považoval kasační stížnost za zjevně bez šance na úspěch - takový postup je přitom v souladu se zákonem i ústavně konformní. Poskytnutí právní pomoci může být omezeno nejen v závislosti na finanční situaci účastníka, ale rovněž ve vztahu k jeho vyhlídce na úspěch v daném řízení (viz rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Steel a Morris proti Spojenému království ze dne 15. 5. 2005 č. 68416/01, §62).
10. V nyní projednávané věci Nejvyšší správní soud řádně vysvětlil, z jakých důvodů považuje předmětné kasační stížnosti za návrhy, jejichž neúspěšnost je bez jakýchkoliv pochybností a dokazování zcela jednoznačná, nesporná a okamžitě zjistitelná. Opřel své závěry ohledně postavení vedlejší účastnice vůči stěžovateli o svou judikatorní praxi, přičemž se vypořádal i s opačným právním posouzením Krajského soudu v Plzni, který se od judikatury Nejvyššího správního soudu odchyluje. Nejvyšší správní soud srozumitelně a logicky stěžovatelovo přesvědčení, že vedlejší účastnice vůči němu v dané věci vystupuje jako správní orgán, vyvrátil a své posouzení dostatečně odůvodnil, nadto stěžovatele správně odkázal na dostupné prostředky obrany v rámci civilního řízení. Rozhodnutí odejmout stěžovateli osvobození od soudních poplatků tak neporušila stěžovatelova práva na soudní a jinou právní ochranu. Nezaplatil-li stěžovatel soudní poplatky ani v jednom z předmětných řízeních, byly naplněny zákonné podmínky pro zastavení řízení o kasačních stížnostech.
11. V části, v níž ústavní stížnost směřuje proti usnesení krajského soudu, jde o návrh nepřípustný podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel totiž vůči předmětným usnesením krajského soudu řádně a účinně nevyčerpal kasační stížnosti, jako procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytl. Platí totiž, že řádným vyčerpáním procesních prostředků se rozumí situace, kdy byl prostředek k ochraně práva podán v souladu se zákonnými podmínkami pro jeho uplatnění, a to např. z hlediska formy, obsahu, lhůt, povinného zastoupení, ale i splnění poplatkové povinnosti (viz usnesení sp. zn. III. ÚS 2635/19 ze dne 3. 9. 2019), což je projevem principu subsidiarity ústavní stížnosti. Jelikož stěžovatel nesplnil podmínky pro meritorní projednání kasačních stížností - nezaplatil soudní poplatky, nastává z procesního hlediska stejná situace, jakoby kasační stížnosti nepodal vůbec (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 125/15 ze dne 3. 2. 2015).
12. Napadeným rozsudkem nebyla porušena ústavně zaručená práva stěžovatele. Ústavní soud proto ústavní stížnost v části směřující proti usnesením Nejvyššího správního soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. V části směřující vůči usnesením krajského soudu byla ústavní stížnost odmítnuta podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11 . listopadu 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu