ECLI:CZ:US:2019:4.US.2152.18.1
sp. zn. IV. ÚS 2152/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jana Filipa a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Josefa Valcháře, zastoupeného JUDr. Janem Dobrovolným, advokátem, se sídlem Náměstí 75, Valašské Meziříčí, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. března 2018 č. j. 4 As 164/2017-48, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. června 2017 č. j. 22 A 46/2015-100, proti rozhodnutí Krajského úřadu Zlínského kraje, Odboru územního plánování a stavebního řádu, Oddělení stavebního řádu ze dne 9. února 2015 č. j. KUZL 74643/2014, a proti rozhodnutí Městského úřadu Vsetín, Odboru územního plánování, stavebního řádu a dopravy ze dne 15. října 2014 č. j. MUVS-S 6864/2013/OÚPSŘ-330/Ma-30, za účasti 1. Nejvyššího správního soudu, 2. Krajského soudu v Ostravě, 3. Krajského úřadu Zlínského kraje, se sídlem tř. Tomáše Bati 21, Zlín a 4. Městského úřadu Vsetín, se sídlem Svárov 1080, Vsetín, jako účastníků řízení, a za účasti A. Povodí Moravy, s. p., se sídlem Dřevařská 932/11, Brno, IČ: 70890013, B. Zbyňka Mišurce a C. Karla Solanského, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Ústavní soud obdržel dne 21. června 2018 návrh ve smyslu §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jímž se Josef Valchář (dále také jen "stěžovatel", "žalobce", či "účastník řízení") domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí správních soudů a správních orgánů, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva. Konkrétně stěžovatel namítá porušení jeho práva na soudní a jinou právní ochranu a práva na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva na ochranu vlastnictví ve smyslu článku 11 Listiny, jakož i práva podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost dle článku 26 odst. 1 Listiny. Závěrem stěžovatel požádal Ústavní soud, aby mu přiznal náhradu nákladů "všech řízení", a to k rukám jeho právního zástupce.
II.
Z obsahu ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil:
1) Rozhodnutím ze dne 15. října 2014 č. j. MUVS-S 6864/2013/OÚPSŘ-330/Ma-30, Městský úřad Vsetín, Odbor územního plánování, stavebního řádu a dopravy (dále jen "stavební úřad") dodatečně povolil stavbu přemostění přes vodní tok, resp. mlýnský náhon na pozemcích parc. č. X1, X2, X3 a X4, v katastrálním území H. (dále jen "stavba"). Uvedená stavba dle stavebního úřadu slouží jako přístupová cesta k rodinnému domu č. p. X5, který je ve vlastnictví Karla Solanského (stavebníka).
2) Proti rozhodnutí stavebního úřadu podal dne 5. listopadu 2014 Josef Valchář (účastník řízení) odvolání. V něm namítal, že stavební úřad rozhodl v dané věci protiprávně a protizákonně, přičemž tyto své závěry podrobně rozvedl.
3) Rozhodnutím ze dne 9. února 2015 č. j. KUZL 74643/2014, Krajský úřad Zlínského kraje, Odbor územního plánování a stavebního řádu, Oddělení stavebního řádu (dále jen "krajský úřad") odvolání účastníka řízení dle §90 odst. 5 s. ř. zamítl a napadené rozhodnutí stavebního úřadu potvrdil. Učinil tak proto, neboť po přezkoumání napadeného rozhodnutí a spisového materiálu shledal, že stavební úřad postupoval v souladu s §129 odst. 2 a §112 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů a rovněž námitky účastníka řízení vypořádal v intencích §114 stavebního zákona. Pokud jde o námitky účastníka řízení uplatněné v rámci odvolání, těmito se krajský úřad zabýval na stranách 5 až 9 svého rozhodnutí, přičemž napadené rozhodnutí neshledal rozporným s právními předpisy či věcně nesprávným.
4) Rozhodnutí krajského úřadu následně účastník řízení (žalobce) napadl žalobou podanou ke Krajskému soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud"), jejímž prostřednictvím (mimo jiné) namítal, že umístění stavby je nevhodné a navrhoval její posunutí o 10 metrů směrem proti proudu vodního toku. Žalobce dále poukazoval na závěry studie Ing. Vladislava Gimuna nazvané "Posouzení náhonu na parcele č. X6, katastrální území H." z března 2012 (dále jen "studie") a tvrdil, že stavebník má jinou možnost přístupu ke svému rodinnému domu než přes stavbu. Konečně žalobce uvedl, že dle příslušné normy ČSN má být tzv. světlá výška průtoku náhonu 0,5 metru, avšak u stavby činí pouze 0,3 metru, v důsledku čehož dle žalobce může v daném místě vzniknout "vodní kapsa".
5) Rozsudkem ze dne 21. června 2017 č. j. 22 A 46/2015-100, krajský soud žalobu zamítl podle §78 odst. 7 s. ř. s. jako nedůvodnou. Krajský soud předně připomenul, že předmětem řízení byl v dané věci přezkum žádosti stavebníka a jím předložených podkladů ve smyslu §129 odst. 2 stavebního zákona, přičemž jde o řízení návrhové - stavební úřad tedy v daném řízení přezkoumával toliko žádost o stavební povolení a přiložené podklady. Se samotnou žádostí stavební úřad nemohl jakkoliv disponovat či snad volit jiná, pro žalobce příhodnější, řešení. Pokud jde o stěžejní námitky žalobce, k těmto krajský soud připomenul, že vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správních orgánů. Z tohoto důvodu se krajský soud nezabýval návrhy řešení umístění dané stavby, či spory mezi žalobcem a stavebníkem. Co se týče otázky světlé výšky průtoku náhonu, krajský soud uvedl, že k této námitce se podrobně vyjádřily jak stavební, tak krajský úřad, přičemž s výškou 0,3 metru souhlasil příslušný správce povodí - Povodí Moravy, s. p. a otázkou rozlivu vody v oblasti se zabývalo i kladné koordinované závazné stanovisko Městského úřadu Vsetín ze dne 27. června 2014 sp. zn. MUVS-S 4578/2014 OŽP/XII/592-330.2 (dále jen "koordinované závazné stanovisko"). Závěrem krajský soud doplnil, že uvedené koordinované stanovisko bylo právě z podnětu žalobce přezkoumáno příslušným nadřízeným orgánem, a to včetně námitek žalobce, přičemž nadřízený orgán jej potvrdil.
6) Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu (dále jen "kasační soud"), kterou tento rozsudkem ze dne 28. března 2018 č. j. 4 As 164/2017-48 podle §110 odst. 1 věty druhé s. ř. s., zamítl jako nedůvodnou. Učinil tak předně proto, že podstatná část námitek vznášených žalobcem směřovala toliko vůči postupu správních orgánů, a nijak se nevypořádávala se závěry krajského soudu, jež jsou však z hlediska přezkumné činnosti kasačního soudu stěžejní. Jinými slovy pokud důvody uvedené v kasační stížnosti - opravném prostředku proti pravomocnému rozhodnutí krajského soudu - nesměřovaly právě vůči tomuto soudnímu rozhodnutí, bylo namístě kasační stížnost odmítnout jako nepřípustnou (§104 odst. 4 s. ř. s.). Kasační soud však přesto dospěl k závěru, že dílčí část kasačních námitek žalobce směřovala i proti rozhodnutí krajského soudu. Žalobce totiž tvrdil, že závěry krajského soudu neměly oporu ve spisech a byly s nimi - zejména s obsahem studie - v rozporu; současně žalobce namítl, že krajský soud vyšel z neaktuálních informací, když studii z roku 2012 označil za zastaralou a poukázal na závěry stanoviska Povodí Moravy, s. p. posuzujícího náhon na parcele č. X4, katastrální území H., ze dne 21. července 2017 (dále jen "stanovisko"). Kasační soud proto ve světle těchto námitek přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu a dospěl k závěru, že tyto námitky nejsou důvodné, a proto kasační stížnost zamítl.
III.
Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že správní orgány a správní soudy zasáhly do jeho ústavně garantovaného práva na ochranu vlastnictví ve smyslu článku 11 odst. 1, 3 a 4 Listiny, neboť svými rozhodnutími dodatečně povolily stavbu v místě, které je zcela nevhodné, což má prokazovat již zmíněná studie z roku 2012. K tomuto dále stěžovatel doplnil, že soud (v jiné věci stěžovatele) rozhodl o zřízení věcného břemene [pozn. šlo o právo cesty zřízené ve prospěch Karla Solanského na pozemku stěžovatele parc. č. X4 katastrální území H.] a následně správní orgány z tohoto nesprávného postupu soudu vyšly. Dále stěžovatel poukazuje na závěry stanoviska z roku 2017, z něhož se podává, že "vzhledem k potenciálnímu riziku protržení pravostranné hráze náhonu (...) je nezbytné upravit směrově most a nájezdové rampy tak, aby bylo obnoveno gravitační odvodnění tohoto území", k čemuž stěžovatel poukazuje na riziko zatopení rodinného domu pana Zbyňka Mišurce. V návaznosti na uvedené, stěžovatel vytýká správním orgánům, že jejich závěr, že stavba je v souladu se zájmy hájenými příslušnou vodoprávní úpravou, je zcela v rozporu se závěry stanoviska z roku 2017. Uvedená pochybení tedy dle stěžovatele zasáhla do jeho shora označených základních práv, k čemuž doplňuje, že v případě záplav je ohrožen i v těsné blízkosti stojící rodinný dům Zbyňka Mišurce.
Stran správního řízení stěžovatel namítá, že nebyl účastníkem řízení o vydání koordinovaného závazného stanoviska, čímž mělo dojít k porušení jeho práva na spravedlivý proces zakotveného v článku 36 odst. 1 Listiny.
Dále stěžovatel - s poukazem na bod 31 rozsudku kasačního soudu - namítá, že dne 2. května 2018 se obrátil na stavební úřad s návrhem na provedení nezbytných stavebních úprav dané stavby, načež mu stavebním úřadem bylo sděleno, že byl účastníkem stavebního řízení, které vyústilo v povolení dotčené stavby. To však stěžovatel rozporuje a naopak tvrdí, že se daného stavebního řízení neúčastnil, čímž byla opět porušena jeho procesní práva.
Ve zbytku stěžovatel poukazuje na praktické obtíže spojené se stavbou - ta prý omezuje průtok vody náhonem, v důsledku čehož údajně není možné na náhonu zřídit malou vodní elektrárnu. Tím je prý zasahováno do práva stěžovatele podnikat ve smyslu článku 26 odst. 1 Listiny. Vlastník stavby prý dále stěžovateli upírá vstup na stavbu, čímž mu brání v údržbě mlýnského náhonu. Závěrem své ústavní stížnosti stěžovatel namítl, že došlo ke zřízení věcného břemene k jeho pozemku, na němž se však již jedna stavba nachází - vodní dílo, jímž daný mlýnský náhon je -, přičemž soudy nedbaly toho, že dotčený vlastník má být věcným břemenem co nejméně zasažen.
Podáním, došlým Ústavnímu soudu dne 10. srpna 2018, stěžovatel doplnil svoji argumentaci s tím, že se obrátil na stavební úřad s žádostí o provedení nezbytných stavebních úprav stavby, které ale nebylo vyhověno. Stěžovatel konstatuje, že pokud se v kolaudačním řízení údajně pracovníci Povodí Moravy, s. p. měli vyjádřit v tom směru, že souhlasí s užíváním stavby, byl takový postup v rozporu se studií z roku 2012 i stanoviskem z roku 2017. Dále stěžovatel tvrdí, že stavba je postavena a užívána v rozporu s podmínkami stanovenými stavebním úřadem v jeho rozhodnutí ze dne 15. října 2014.
IV.
Poté, co Ústavní soud zjistil, že ústavní stížnost je přípustná, byla podána včas osobou oprávněnou a splňuje také ostatní zákonné náležitosti, přezkoumal napadená rozhodnutí správních soudů a správních orgánů a shledal, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není však součástí soustavy obecných soudů (článek 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Do jejich rozhodovací činnosti je tak Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl natolik extrémní, že by překročil meze ústavnosti (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 8. července 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98, jenž je veřejnosti dostupný, stejně jako ostatní rozhodnutí Ústavního soudu, na stránce http://nalus.usoud.cz/).
Stěžovatel prostřednictvím ústavní stížnosti de facto opakuje tutéž argumentaci jako již v řízení před správními orgány a zvláště pak v řízení před krajským soudem a kasačním soudem. Nad rámec svých dosavadních námitek pak stěžovatel poukazuje na další vývoj v jeho kauze. Tím však Ústavní soud staví do pozice další přezkumné instance (ve vztahu k jeho novým námitkám však spíše do pozice nadřízeného správního orgánu), tedy dalšího orgánu moci veřejné, který by se měl (opětovně) jeho námitkami zabývat. Je třeba říci, že taková pozice Ústavnímu soudu, vzhledem k jeho ústavně zakotvenému postavení, nepřísluší.
Ústavní soud přezkoumal odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí a konstatuje, že neshledal žádného pochybení majícího nezbytný ústavněprávní rozměr. Napadená rozhodnutí jsou logicky, srozumitelně a přesvědčivě odůvodněna a námitky stěžovatele jsou v nich náležitě vypořádány. Napadená rozhodnutí zároveň nevykazují ani znaky nepřípustné libovůle, ani jiného - ústavněprávně relevantního - pochybení, pročež nebyl dán prostor pro případný kasační zásah Ústavního soudu.
K jednotlivým námitkám Ústavní soud pouze ve stručnosti uvádí:
Pokud jde o otázku vhodnosti umístění stavby, je třeba poukázat především na odůvodnění rozhodnutí stavebního úřadu, z něhož je patrné, že tento vycházel ze stanovisek dotčených orgánů (mimo jiné i ze stanoviska Povodí Moravy, s. p. ze dne 15. října 2013 a 29. dubna 2014), jakož i z předložené projektové dokumentace (vycházející rovněž ze studie z roku 2012) a zabýval se veškerými souvisejícími námitkami stěžovatele. Co se týče konkrétního umístění stavby, připomenul stavební úřad, že toto odpovídá místu, kde bylo na pozemku stěžovatele soudním rozhodnutím zřízeno věcné břemeno spočívající v právu cesty, pročež stavební úřad uzavřel, že nelze pana Karla Solanského (stavebníka) nutit k tomu, aby stavba byla umístěna jinde. K uvedenému pak krajský úřad připomenul (strana 7 jeho rozhodnutí), že ze studie z roku 2012 se sice podává doporučení stavbu situovat v jiném místě, co nejvýše proti proudu vody, nicméně situování na stávajícím místě studie nevylučuje.
Správnost uvedených závěrů správních orgánů, vycházejících nejen ze soudního rozhodnutí, jímž bylo na daném pozemku stěžovatele zřízeno věcné břemeno ve prospěch stavebníka, ale i ze stanovisek příslušných dotčených orgánů, následně potvrdil i krajský soud (viz stranu 3 jeho rozsudku). Ústavní soud nemá, co by jejich rozhodnutím z pozice ústavního práva vytknul.
Ústavní soud doplňuje, že ústavní stížnost stěžovatele, kterou se tento domáhal zrušení rozhodnutí obecných soudů, jimiž bylo vyhověno žalobě Karla Solanského o zřízení věcného břemene na předmětném pozemku stěžovatele, odmítl dílem jako podanou po lhůtě, dílem jako zjevně neopodstatněnou, svým usnesením ze dne 8. dubna 2015 sp. zn. IV. ÚS 3457/13.
K dalším výhradám stěžovatele vůči umístění stavby s poukazem na závěry stanoviska z roku 2017 Ústavní soud považuje za nezbytné připomenout, že toto stanovisko bylo vydáno nejen až po rozhodnutí správních orgánů, nýbrž i poté, co o správní žalobě stěžovatele rozhodl krajský soud. K tomu lze připomenout závěr kasačního soudu, totiž že"[i] kdyby ho (pozn. stanovisko z roku 2017) však předložil již v řízení před krajským soudem, krajský soud by stejně musel vycházet ze ‚skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu' ve smyslu §75 odst. 1 s. ř. s. K následným změnám proto až na výjimky nelze v řízení před správním soudem přihlížet." (srov. bod 28 rozsudku kasačního soudu). Výhrady stěžovatele vůči závěrům správních orgánů a krajského soudu tudíž nelze považovat za důvodné.
S tím souvisí i další námitka stěžovatele, totiž že v intencích bodu 31 rozsudku kasačního soudu se obrátil na stavební úřad s návrhem na provedení nezbytných stavebních úprav dané stavby, jemuž však stavební úřad nevyhověl. V tomto případě je třeba říci, že pokud se stěžovatel neztotožňuje s obsahem sdělení stavebního úřadu ze dne 16. července 2018 č. j. MUVS-S 20615/2018/OÚPSŘD-330/Ma-4, má k dispozici prostředky, jimiž se proti postupu stavebního úřadu může bránit (viz §156 odst. 2 s. ř.).
Namítal-li stěžovatel, že zástupci Povodí Moravy, s. p. souhlasili s užíváním stavby v rozporu se závěry studie z roku 2012 a stanoviska 2017, je třeba připomenout, že povolení stavby shledal stavební úřad souladné se závěry studie z roku 2012. Pokud jde o souhlas pracovníků Povodí Moravy, s. p. s užíváním stavby i přes zjištění, že došlo k dílčím změnám při provádění stavby, je třeba říci, že tento souhlas byl dán na kontrolní prohlídce stavby konané dne 18. srpna 2015, tedy ještě před vydáním stanoviska z roku 2017 (viz sdělení stavebního úřadu ze dne 16. července 2018). Ve zbytku je třeba stěžovatele odkázat na postup podle příslušných stavebněprávních a vodoprávních předpisů.
Pokud jde o výhrady stěžovatele vůči řízení, jež vyústilo ve vydání koordinovaného závazného stanoviska, připomíná Ústavní soud závěry krajského soudu, totiž že uvedené stanovisko bylo na základě podnětu stěžovatele přezkoumáno příslušným nadřízeným orgánem, který se vypořádal s jednotlivými námitkami stěžovatele a předmětné stanovisko potvrdil (viz stranu 4 rozsudku krajského soudu). Současně lze poukázat na doušku kasačního soudu, že vydání závazného stanoviska neprobíhá ve správním řízení, jehož by stěžovatel měl být účastníkem (srov. bod 32 rozsudku kasačního soudu).
Co se týče námitky, že stěžovatel údajně nebyl účastníkem stavebního řízení, postačí poukázat na napadená rozhodnutí, z nichž je zřejmé, že po celou dobu v této pozici vystupoval a jeho procesní práva nebyla nijak dotčena (jeho námitkám byl v rozhodnutích správních orgánů věnován náležitý prostor). Pokud jde o tvrzení stěžovatele, že stavebník mu údajně brání v údržbě mlýnského náhonu, Ústavní soud poukazuje na argument krajského soudu, totiž že osobní rozpory mezi stěžovatelem a stavebníkem nebyly (a ani nemohly být) předmětem řízení v projednávané věci.
Konečně k úvaze stěžovatele o tom, že v důsledku stavby je omezen ve svém záměru zřídit v návaznosti na mlýnský náhon malou vodní elektrárnu, je třeba říci, že v době rozhodování správních orgánů byl v náhonu vodoprávně povolený průtok vody 1,11 m3/s, s nímž bylo kalkulováno i v případě povolené světlé výšky průtoku náhonu ve výši 0,3 metru. Nelze přitom přehlédnout zhodnocení technického stavu náhonu v době rozhodování správních orgánů, který "není zdaleka (...) v původním - kolaudačním stavu (...) [v] současné době proto do náhonu ke vtoku na pilu a mlýn vodoprávně povolený průtok 1,11 m3/s nedoteče." Obavy stěžovatele o možném zásahu do jeho práva podnikat ve smyslu článku 26 odst. 1 Listiny jsou tedy čistě hypotetické.
Ústavní soud proto uzavírá, že v projednávané věci nezjistil, že by správní soudy či správní orgány porušily některé ze stěžovatelových základních práv. Za takové situace byl nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako zjevně neopodstatněnou odmítnout, a to podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Stěžovatel v ústavní stížnosti navrhl, aby mu byla přiznána náhrada nákladů "všech" řízení.
Náhradu nákladů řízení o ústavní stížnosti lze dle §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu uložit některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi v odůvodněných případech podle výsledků řízení. Stěžovatel se svou ústavní stížností úspěšný nebyl, výsledek řízení proto neodůvodňuje uložení náhrady nákladů řízení některým z účastníků či vedlejších účastníků řízení o ústavní stížnosti. Daný návrh proto Ústavní soud odmítl rovněž jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Pokud jde o náhradu nákladů řízení před správními soudy a správními orgány, Ústavní soud konstatuje, že §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu umožňuje výjimečně uložit některému z účastníků nebo vedlejších účastníků náhradu nákladů řízení. Přitom z vazby mezi §62 odst. 3 a odst. 4 zákona o Ústavním soudu je zřejmé, že takovými náklady mohou být pouze náklady řízení před Ústavním soudem, nikoliv náklady řízení předcházejících podání ústavní stížnosti. Z tohoto důvodu zbývající část návrhu stěžovatele Ústavní soud odmítl jako nepřípustnou ve smyslu §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. ledna 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu