ECLI:CZ:US:2019:4.US.2157.19.1
sp. zn. IV. ÚS 2157/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Pavla Rychetského o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Jiřího Lengála, zastoupeného JUDr. Radimem Kubicou, MBA, advokátem, sídlem Ó. Lysohorského 702, Frýdek-Místek, proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 14. března 2019 sp. zn. 254 C 2/2018, za účasti Městského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a Společenství vlastníků jednotek pro dům X, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na "spravedlivý proces" (sc. - právo na soudní ochranu) podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Napadeným rozsudkem Městský soud v Brně (dále jen "městský soud") stěžovateli (jako žalovanému) uložil, aby zaplatil vedlejšímu účastníkovi (jako žalobci) částku 4 132 Kč s příslušenstvím a náklady řízení ve výši 10 400 Kč, a to z důvodu, že stěžovatel (jako vlastník bytové jednotky) neuhradil vedlejšímu účastníkovi nedoplatek plynoucí z vyúčtování služeb za rok 2016, ač tak byl povinen učinit.
II.
Stěžovatelova argumentace
3. V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že z obsahu vyúčtování za rok 2016 plyne, že bylo provedeno podle neplatné vyhlášky č. 372/2001 Sb., kterou se stanoví pravidla pro rozúčtování nákladů na tepelnou energii na vytápění a nákladů na poskytování teplé užitkové vody mezi konečné spotřebitele, a že navrhl vypracování znaleckého posudku s tím, že ponese náklady na jeho vypracování, zda jím uplatněný nárok je požadován ve správné výši. Poukazuje na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2003 sp. zn. 21 Cdo 803/2002 a ze dne 28. 11. 2018 sp. zn. 26 Cdo 256/2018 s tím, že soud je povinen zkoumat, zda vyúčtování bylo provedeno řádně, zde tedy podle vyhlášky č. 269/2015 Sb., o rozúčtování nákladů na vytápění a společnou přípravu teplé vody pro dům.
4. Porušení svého práva na "spravedlivý proces" spatřuje stěžovatel v tom, že městský soud jeho důkazní návrh zamítl s odkazem na nehospodárnost. V dané věci bylo mezi stranami sporné, podle jakého předpisu bylo vyúčtování provedeno, přičemž uvedený soud nepřímo připustil, že mohlo být provedeno podle neplatné vyhlášky č. 372/2001 Sb., přičemž určitým způsobem předjímal výsledek znaleckého posudku, když uvedl, že i kdyby tomu tak bylo, byl by případný rozdíl minimální. Stěžovatel má za to, že jde o případ tzv. opomenutého důkazu, neboť jeho provedení uvedený soud zamítl bez adekvátního odůvodnění.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva, resp. proti napadenému usnesení žádný takový prostředek k dispozici nemá; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet mj. z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do daného rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
7. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jeho ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Stěžovatel ústavní stížností napadá soudní rozhodnutí vydané v řízení, jehož předmětem byla částka 4 132 Kč s příslušenstvím. Vzhledem k této výši je evidentní, že jde o tzv. bagatelní věc [srov. §202 odst. 2, §238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu]. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že dle ustálené judikatury tato skutečnost zakládá (bez dalšího) důvod pro posouzení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovaný případ takové (mimořádné) okolnosti, které jej naopak z hlediska ústavnosti významným činí [viz např. nález ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13 (N 55/73 SbNU 89)]; je pak především na stěžovateli, aby v ústavní stížnosti vysvětlil (a případně doložil), proč věc, přes svou "bagatelnost", vyvolává v jeho právní sféře ústavněprávně relevantní újmu [viz např. usnesení ze dne 21. 5. 2014 sp. zn. III. ÚS 1161/14 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)].
9. Ingerence Ústavního soudu do rozhodování obecných soudů v takové věci přichází do úvahy, jestliže tato z hlediska ústavnosti nějakým způsobem přesahuje kauzu samotnou (resp. kdy přesahuje stěžovatelovy individuální zájmy), resp. v případě velmi intenzivního zásahu do některého z ústavně zaručených základních práv či svobod, v daných souvislostech pak zejména dojde-li z hlediska řádného procesu k pochybení v podobě extrémního vybočení z (procesních) standardů, jež jsou pro posouzení věci zcela esenciální (srov. např. usnesení ze dne 29. 10. 2015 sp. zn. III. ÚS 1835/15).
10. Stěžovatel v ústavní stížnosti vytýká městskému soudu, že neprovedl jím navržený důkaz znaleckým posudkem bez adekvátního zdůvodnění, když pouze poukázal na to, že vypracování příslušného posudku by s ohledem na výši sporné částky bylo neekonomické. Pomíjí však předchozí obsáhlé úvahy uvedeného soudu, které se týkaly otázky, zda vedlejší účastník provedl vyúčtování řádně (podle platné právní úpravy), a které vyústily v závěr, že (přes nesprávnou legendu, která odpovídala vyhlášce č. 372/2001 Sb.) bylo vyúčtování provedeno v souladu se zákonem č. 67/2013 Sb., kterým se upravují některé otázky související s poskytováním plnění spojených s užíváním bytů a nebytových prostorů v domě s byty, za použití vyhlášky č. 269/2015 Sb.
11. Z uvedeného je patrno, že otázkou, kterou stěžovatel považoval za spornou, se městský soud řádně zabýval, a jeho následná úvaha ohledně dalšího dokazování, vycházející z toho, že by vyúčtování mohlo být provedeno podle nesprávného předpisu, je spíše hypotetická; z hlediska daného řízení (o ústavní stížnosti) pak jen podtrhuje "bagatelnost" celé věci. Možno dodat, že samotná skutečnost, že městský soud zmíněnou otázku zodpověděl eventuálně nesprávně, by opodstatněnost ústavní stížnosti založit nemohla, ani kdyby o bagatelní věc nešlo, neboť věcná nesprávnost není referenčním kritériem ústavněprávního přezkumu (viz sub 6).
12. Protože nic nenasvědčuje porušení ústavně zaručeného základního práva, kterého se stěžovatel dovolává, Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. listopadu 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu