ECLI:CZ:US:2019:4.US.2168.19.1
sp. zn. IV. ÚS 2168/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Filipa a Pavla Rychetského o ústavní stížnosti stěžovatele Evžena Pokrupy, zastoupeného JUDr. Karlem Vítkem, advokátem se sídlem Olomouc, Dobrovského 25, proti usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 3. 2019, č. j. 6 Cmo 28/2019-454, a Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. 11. 2018, č. j. 37 Cm 180/2011-414, za účasti Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Hradci Králové jako účastníků řízení a obchodní korporace KASEM CZ, s. r. o., se sídlem Vlčkovice v Podkrkonoší, Dolní Vlčkovice 85, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Mezi stěžovatelem (v procesním postavení žalovaný) a vedlejší účastnicí (v procesním postavení žalobkyně) probíhá již osm let soudní spor, který je veden u Krajského soudu v Hradci Králové (dále též "nalézací soud") pod sp. zn. 37 Cm 180/2011. Pod touto spisovou značkou vydal nalézací soud již více rozsudků, které byly postupně zrušeny Vrchním soudem v Praze (dále též "odvolací soud"), a později i Nejvyšším soudem (viz jeho rozsudek ze dne 4. 9. 2018, č. j. 32 Cdo 4075/2016-378). Řízení tak není dosud pravomocně skončeno, ačkoliv již v minulosti existoval proti stěžovateli exekuční titul a exekutor JUDr. Igor Olma, Exekutorský úřad Svitavy, nám. Míru 53/59, vedl pod sp. zn. 111 EX 894/16 exekuci.
Stěžovatel v důsledku pravomocného a vykonatelného rozsudku složil dobrovolně na účet jmenovaného exekutora částku 1 128 500 Kč a zároveň podal návrh na odklad exekuce. Vzhledem k tomu, že citovaným rozsudkem dovolacího soudu byly později zrušeny exekuční tituly vydané proti stěžovateli, vydal exekutor usnesení ze dne 14. 3. 2019, č. j. 111 EX 894/16-75, jímž exekuci zastavil.
V mezidobí, mezi zrušujícím rozsudkem dovolacího soudu a zastavením exekuce, vydal nalézací soud k návrhu vedlejší účastnice usnesení ze dne 12. 11. 2018, č. j. 37 Cm 180/2011-414, kterým nařídil předběžné opatření, jímž zakázal jmenovanému exekutorovi vyplatit stěžovateli složenou částku 1 128 500 Kč, a to až do právní moci rozsudku v řízení vedeném před Krajským soudem v Hradci Králové pod sp. zn. 37 Cm 180/2011. Naposledy citované usnesení o nařízení předběžného opatření napadl řádně zastoupený stěžovatel včas podanou ústavní stížností, stejně jako navazující usnesení odvolacího soudu, kterým bylo usnesení nalézacího soudu o nařízení předběžného opatření potvrzeno.
Krajský soud v Hradci Králové napadené usnesení s odkazem na ustanovení §162 odst. 2 o. s. ř. neodůvodnil, na rozdíl od usnesení soudu odvolacího, které podrobné odůvodnění obsahuje. Odvolací soud sdílí závěr soudu nalézacího učiněný po pečlivém posouzení návrhu na vydání předběžného opatření; proto i podle jeho závěru byly v daném případě osvědčeny skutečnosti, jež jsou rozhodující pro uložení omezení účastníkovi v rámci předběžného opatření.
Potřeba zatímní úpravy poměrů vyplývá v daném sporu podle odvolacího soudu jednak ze značné výše vymáhané pohledávky, jednak z úmyslu žalovaného, jak by s odblokovanými prostředky naložil, a konečně i z toho, že zákonným způsobem zadržované prostředky určené pro případného věřitele, nejsou nahraditelné ze strany dlužníka v případě, že by mu byly uvolněny k užívání, investování v bankách a do podnikání. Odvolací soud neshledal důvodnou argumentaci stěžovatele poukazujícího na dobrovolné složení peněžních prostředků, z čehož je dovozováno dobrovolné placení v případě jeho neúspěchu ve sporu. Stěžovatelem uváděná "dobrovolnost" byla důsledkem činnosti exekutora, který by v případě nespolupráce postihl výkonem rozhodnutí rozestavený dům, jehož se stěžovatel zbavil až v roce 2018.
Podle odvolacího soudu je nepříznivý dopad předběžného opatření na běžný život stěžovatele odůvodněn příslušnými zákonnými ustanoveními; postup stěžovatele zřetelně dává důvod též k obavě, že by výkon rozhodnutí mohl být v budoucnu ohrožen.
Proti oběma rozhodnutím brojí stěžovatel ústavní stížností, v níž uvádí, že bylo porušeno jeho "právo na spravedlivý proces" podle čl. 36 odst. 1, ve spojení s čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), i právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny. Podle stěžovatele neobsahují napadená usnesení řádné odůvodnění, nejsou zohledněny všechny okolnosti souzené věci, rozsah předběžného opatření je ve vztahu osvědčenému nároku nepřiměřený a újma, která nařízením předběžného opatření vznikla stěžovateli, je zjevně nepřiměřená výhodě, která se nařízením předběžného opatření dostala vedlejší účastnici. Právě nepřiměřený rozsah, v jakém bylo předběžné opatření nařízeno, představuje zásah do práva stěžovatele vlastnit majetek. Dále stěžovatel vyjadřuje v ústavní stížnosti nespokojenost s dřívějšími rozhodnutími, která byla vydána v jeho neprospěch, vyjadřuje se i k délce řízení, poukazuje také na svůj věk a zdravotní potíže, což by mělo vést Ústavní soud ke zrušení napadených usnesení.
Ústavní soud se podrobně seznámil s obsahem ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí i rozhodnutí připojených, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jde-li o předběžná opatření, Ústavní soud jejich přezkum zcela nevylučuje, byť mají prozatímní povahu a není jimi prejudikován konečný výsledek sporu z hlediska hmotného práva. Činí tak proto, že mohou za určitých okolností zasáhnout do základních práv a svobod účastníků řízení, zpravidla však zásah do jejich práv a povinností nedosahuje takové intenzity, aby mohl porušení ústavně zaručených základních práv či svobod způsobit. V rámci naznačeného přezkumu však Ústavní soud zásadně neposuzuje splnění podmínek pro (ne)nařízení předběžného opatření, neboť to se jeho přezkumné pravomoci vymyká, ale zkoumá, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření obstojí v testu ústavnosti, navíc limitovaného tím, že podstatná část záruk spravedlivého procesu se vztahuje na soudní řízení jako celek [viz např. nález ze dne 10. 11. 1999, sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171), usnesení ze dne 21. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 171/04, usnesení ze dne 21. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 171/04 (dostupné na http://nalus.usoud.cz)].
Přestože usnesení nalézacího soudu neobsahuje odůvodnění, což výslovně umožňuje zákon (§162 odst. 2 o. s. ř.), nelze v tom ústavněprávní deficit, zejména proto, že podrobné odůvodnění obsahuje napadené usnesení odvolacího soudu. Právě s ohledem na pečlivé odůvodnění rozhodnutí, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu I. stupně o nařízení předběžného opatření, nedospěl Ústavní soud k závěru, že by v této fázi řízení, které ještě nebylo ukončeno, byla dílčím rozhodnutím o nařízení předběžného opatření porušena základní práva stěžovatele. Odvolací soud pečlivě vysvětlil, proč je důvodné, aby byly poměry účastníků neskončeného řízení zatímně upraveny, a proč je zde obava z ohrožení exekuce.
Výhrady stěžovatele proti skutečnosti, že v průběhu neskončeného řízení jsou deponovány v úschově jeho finanční prostředky ve výši více než 1 mil Kč, jsou sice pochopitelné, avšak nezakládají důvodnost k ústavní stížnosti. Odvolací soud v rozhodnutí odůvodnil, proč je třeba i nadále finanční prostředky deponovat a Ústavní soud, který není další přezkumnou instancí v rámci obecné justice, nenašel žádný důvod, pro který by měl napadená rozhodnutí rušit, neboť byla vydána přesně podle příslušných procesních pravidel a k namítanému porušení ústavních práv stěžovatele nedošlo.
Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. července 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu