ECLI:CZ:NS:2018:32.CDO.4075.2016.1
sp. zn. 32 Cdo 4075/2016-378
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Marka Doležala ve věci žalobkyně KASEM CZ, s. r. o. , se sídlem ve Vlčkovicích v Podkrkonoší, Dolní Vlčkovice 85, PSČ 544 01, identifikační číslo osoby 26007444, zastoupené JUDr. Petrou Dorotíkovou, advokátkou, se sídlem v Trutnově, Krakonošovo náměstí 133, PSČ 541 01, proti žalovanému E. P. se sídlem ve Vlčkovicích v Podkrkonoší, zastoupenému JUDr. Karlem Vítkem, advokátem, se sídlem v Olomouci, Dobrovského 1157/25, PSČ 779 00, o zaplacení částky 386 908,30 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 37 Cm 180/2011, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 2. 2016, č. j. 6 Cmo 278/2015-261, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 2. 2016, č. j. 6 Cmo 278/2015-261, v potvrzujícím výroku a ve výroku o nákladech odvolacího řízení, jakož i rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. 6. 2015, č. j. 37 Cm 180/2011-229, v té části výroku o věci samé, jíž byla žalobkyni přisouzena částka 352 662,50 Kč s úroky z prodlení ve výši 0,05 % denně z částky 632 662 Kč od 25. 1. 2008 do 29. 1. 2008 ve výši 1 657 Kč a z částky 352 662 Kč od 30. 1. 2008 do zaplacení, a ve výroku o nákladech řízení, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Hradci Králové k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
V souzené věci se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 386 908,30 Kč s úrokem z prodlení. V žalobě podané dne 8. 12. 2011 uvedla, že žalovaný, který podnikal v zemědělství, v roce 2007 onemocněl a žádal jednatelku žalobkyně, s jejíž matkou dlouhodobě žil, aby mu žalobkyně po dobu nemoci pomohla hospodařit na jeho polích s tím, že na ni postupně převede všechna nájemní práva na pole. Takto se účastníci ústně dohodli, žalobkyně v roce 2007 osela pole žalovaného a nakoupila veškerou potřebnou techniku, např. kombajn. Žalovaný se však nečekaně uzdravil a na jaře 2008, když žalobkyně opět osela jeho pole, sdělil žalobkyni, že na ni žádná pole nepřevede a bude sám podnikat dál. Žalobkyně proto vystavila za vykonanou práci celkem čtyři faktury (č. 700913 ze dne 10. 1. 2008 na částku 1 023 697,50 Kč, č. 800096 ze dne 8. 2. 2008 na částku 16 535,60 Kč, č. 800165 ze dne 12. 3. 2008 na částku 1 253,50 Kč a č. 800241 ze dne 14. 4. 2008 na částku 16 457,20 Kč), které žalovaný řádně převzal a učinil i částečná plnění (dne 11. 1. 2008 zaplatil částku 389 885 Kč, dne 24. 1. 2008 částku 1 150 Kč a dne 29. 1. 2008 částku 280 000 Kč). V průběhu řízení žalobkyně doplnila tvrzení tak, že mezi účastníky došlo k dohodě o provedení zemědělských prací, které jsou rozepsány v jednotlivých fakturách, zejména v hlavní faktuře č. 700913, oba účastníci s touto fakturou souhlasili a na tuto fakturu bylo částečně plněno, což žalovaný nikdy nepopřel.
Žalovaný popřel, že by faktury odsouhlasil a že by před jejich vystavením došlo k jejich projednání. Připustil, že některé práce pro něho žalobkyně prováděla, tvrdil však, že jí provedené práce neodpovídají tomu, co bylo vyúčtováno. Práce prováděl částečně sám, částečně je prováděl J. V. Pokud z jeho účtu, k němuž měli dispoziční právo jednatelé žalobkyně a jeho bývalá družka M. Š. starší, odcházely na účet žalobkyně platby, on je neposílal a ani k tomu nedal souhlas. Platby ostatně nebyly označeny jako úhrady předmětných faktur, platba ve výši 400 000 Kč byla označena jako půjčka. Žalovaný též namítl promlčení žalobou uplatněného práva.
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem (v pořadí druhým v této věci) ze dne 24. 6. 2015, č. j. 37 Cm 180/2011-229, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 386 908,30 Kč s úroky z prodlení ve výši 0,05 % denně z částky 632 662 Kč od 25. 1. 2008 do 29. 1. 2008 ve výši 1 657 Kč, z částky 352 662 Kč od 30. 1. 2008 do zaplacení, z částky 16 535 Kč od 23. 2. 2008 do zaplacení, z částky 1 253,50 od 27. 3. 2008 do zaplacení a z částky 16 457,20 Kč od 29. 4. 2008 do zaplacení a uhradit žalobkyni náklady řízení ve výši 118 897 Kč.
Soud prvního stupně poté, co jeho první (rovněž přisuzující) rozhodnutí v této věci bylo zrušeno usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 6. 2014, č. j. 6 Cmo 373/2013-163, doplnil dokazování výslechem svědků. Z výpovědi J. V. zjistil, že tento svědek poskytoval žalovanému výpomoc pouze v období, které není předmětem tohoto sporu. Výpovědí L. B., o jejíž pravdivosti neshledal důvod pochybovat, vzal za prokázané, že tato svědkyně zpracovávala podvojné účetnictví pro žalobkyni a daňovou evidenci pro žalovaného, že žalovaný v prosinci 2006 vážně onemocněl, byl hospitalizován a v prosinci 2007 mu byl přiznán invalidní důchod. Žalobkyně prováděla v jeho prospěch veškeré potřebné zemědělské práce na jeho pozemcích a rovněž zajišťovala péči o domácí zvířectvo. Pokud by nedošlo k řádnému obhospodařování jeho polností, žalovanému by nevznikl nárok na přidělení dotací na tyto pozemky, neboť nebyl v té době schopen takové práce provádět. Dne 10. 1. 2008 došlo z iniciativy svědkyně v její kanceláři za její účasti ke schůzce, při níž jednání vyústilo ve zcela jednoznačnou shodu obou stran ohledně všech rozhodných údajů potřebných pro vystavení faktury č. 700913. Žalovaný neměl žádné výhrady ohledně obsahu této faktury i výše částky v ní uvedené a souhlasil s tím, že fakturu začne splácet částkou 400 000 Kč. První splátka na fakturu ve výši 400 000 Kč byla rovněž u obou účastníků (svědkyní) řádně zaúčtována, a to u žalobkyně jako příjem a u žalovaného jako daňový výdaj roku 2008, který se promítl v jeho daňovém přiznání za rok 2008.
Soud prvního stupně dovodil, že mezi účastníky došlo k dohodě o provedení předmětných zemědělských prací žalobkyní ve prospěch žalovaného a smluvní strany se dohodly na ceně tohoto plnění, které pak došlo výrazu v předmětné faktuře. Pro námitku žalovaného, že svědkyně straní žalobkyni, neshledal oporu. Opodstatněnou neshledal ani námitku promlčení; vyložil, že ve věci se jedná o obchodní spor, promlčecí doba je proto čtyřletá, a byla-li faktura vystavena dne 10. 1. 2008, zdanitelné plnění uskutečněno dne 31. 12. 2007 a splatnost nastala dne 24. 1. 2008, byla žaloba podána včas. Nadto usoudil, že pokud žalovaný ve smyslu ujednání účastníků „zálohově plnil“ částkou 400 000 Kč, došlo k uznání dluhu ve smyslu §407 odst. 3 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, zrušeného k 1. 1. 2014 (dále jen „obch. zák.“), s účinky dle §323 odst. 2 obch. zák., tj. nastala vyvratitelná právní domněnka, že závazek v uznaném rozsahu v době uznání trval.
K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze poté, co žalobkyně vzala žalobu částečně zpět v rozsahu odpovídajícím nárokům vyúčtovaným fakturami č. 800096, č. 800165 a č. 00241, v záhlaví označeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně co do částky 34 245,80 Kč s příslušenstvím zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil, ve zbývajícím rozsahu je potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud naznal, že skutková zjištění soudu prvního stupně odpovídají provedeným důkazům. Konstatoval, že ani on nemá pochyb o tom, že žalobkyně ve prospěch žalovaného provedla práce vzájemně odsouhlasené při jednání dne 10. 1. 2008, a soud prvního stupně ohledně rozsahu a smluvní ceny provedených prací a ohledně sjednaného příslušenství správně vyšel ze smlouvy uzavřené dne 10. 1. 2008 před B., v níž se žalovaný současně zavázal na odsouhlasenou cenu prací ve výši 1 023 697,50 Kč vyfakturovanou dokladem č. 700913 ze dne 10. 1. 2008 začít plnit první platbou ve výši 400 000 Kč, což také dodržel a platbu provedl dne 11. 1. 2008. Obranu žalovaného odvolací soud vyhodnotil jako nepřesvědčivou a účelovou. Zejména mu neuvěřil, že plnění poskytnuté v lednu 2008 na smluvní závazek k zaplacení částky 1 023 697,50 Kč bylo poskytnuto z jeho účtu bez jeho vědomí. Argumentoval, že kdyby šlo o nedovolené nakládání s prostředky na jeho účtu, žalovaný by nepochybně odpovídajícím způsobem reagoval.
Odvolací soud vyjádřil názor, že není třeba dokazovat, kdy se účastníci ústně dohodli na postupu, podle něhož měla žalobkyně v roce 2007 provádět pro žalovaného polní práce a žalovaný jako protiplnění měl přislíbit převést na ni majetková práva k obhospodařovaným polnostem, a není ani třeba dále zkoumat původní ujednání mandanta (žalovaného) a mandatáře (žalobkyně) podle §566 a násl. obch. zák., bylo-li dokazováním zjištěno, že žalovaný následně nebyl ochoten tuto dohodu dodržet, a logickým důsledkem toho byla snaha stran o stanovení náhradní protihodnoty za provedené práce, což se stalo na jednání dne 10. 1. 2008. Odvolací soud usoudil, že účelem tohoto jednání byla novace původního závazku, který neměl právní důvod v rodinné výpomoci, nýbrž šlo o vztah obchodněprávní, a dovodil, že i kdyby původní mandátní smlouva platně nevznikla, je nutno respektovat ujednání ze dne 10. 1. 2008 o rozsahu provedených prací, jejich ceně, její splatnosti a smluvních úrocích, neboť tato smlouva by sama o sobě obstála v souladu s §269 odst. 2 obch. zák. Dodal, že plněním ve výši 400 000 Kč, které bylo poskytnuto bezprostředně po sjednání smlouvy ze dne 10. 1. 2008, žalovaný částečně plnil na svůj konkrétní nepromlčený závazek a bez jakýchkoli pochybností lze usuzovat, že tímto plněním uznával i zbytek závazku, což mělo za následek vznik vyvratitelné právní domněnky existence předmětného závazku, jež ze strany žalovaného nebyla vyvrácena. Tímto uznáním pak došlo v lednu 2008 k přerušení běhu promlčecí doby a k počátku běhu nové čtyřleté promlčecí doby, právo uplatněné žalobou podanou v roce 2011 proto nemohlo být promlčeno.
Požadavek žalovaného na stanovení ceny provedených prací znaleckým posudkem shledal odvolací soud nedůvodným za situace, kdy se strany na ceně dohodly. Obsah rozsudku soudu prvního stupně neshledal rozporným s požadavky zákona a jeho odůvodnění posoudil jako dostatečné a přesvědčivé.
Rozsudek odvolacího soudu, vyjma výroku o částečném zastavení řízení, napadl žalovaný dovoláním, jež má za přípustné pro řešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, „a zároveň část otázek nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena“.
Dovolatel především vytýká odvolacímu soudu, že potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, ačkoliv je nepřezkoumatelný a neobsahuje náležitosti dle §157 odst. 1 občanského soudního řádu, čímž se odchýlil od závěrů přijatých v rozsudcích Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1792/2009 a sp. zn. 22 Cdo 2433/99.
Odvolací soud se měl od judikatury dovolacího soudu, konkrétně od rozsudku sp. zn. 32 Cdo 1174/2014, odchýlit též v tom, že připustil, že dovolatel nebyl v řízení řádně poučen o tom, že v důsledku konkludentního uznání závazku by jej tížilo důkazní břemeno. Dovolatel má proto napadené rozhodnutí za překvapivé a rozporné i s rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 2497/2013. Za překvapivé a nesprávné má též posouzení vztahu mezi účastníky jako vztahu z mandátní smlouvy a současně namítá, že tak jako není zřejmý a dostatečně určitý obsah původní smlouvy, není zřejmý ani obsah údajné novace. Pozastavuje se zejména nad závěrem, že dne 10. 1. 2008 byly ujednány i smluvní úroky z prodlení, ačkoliv to nevyplývá z žádného provedeného důkazu – v tomto směru má napadený rozsudek za nepřezkoumatelný a odporující rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 695/2010.
Odchylný od rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Odo 1251/2006 dovolatel shledává též závěr odvolacího soudu, že došlo ke konkludentnímu uznání závazku dle §407 odst. 3 obch. zák. Namítá, že platba 400 000 Kč byla označena jako půjčka, nebyl uveden variabilní symbol dle faktury, navíc ji neposlal on, nýbrž jednatelka žalobce, která měla dispoziční oprávnění k jeho účtu. Nešlo tedy o částečné plnění faktury, které by mohlo mít účinky uznání závazku, neboť z jednání žalobkyně, která převáděla finanční prostředky žalovaného na svůj účet, nelze dovozovat jeho konkludentní jednání. Jako dovolacím soudem dosud neřešenou předkládá otázku, „zda je v souladu s principy práva (zejména s dobrými mravy či zásadami poctivého obchodního styku), aby konkludentní uznání závazku dle §407 odst. 3 obch. zák. bylo shledáno za situace, kdy je to sama protistrana, kdo sám zadá příkaz k platbě z bankovního účtu žalobce (míněno zřejmě žalovaného) ve prospěch žalobce, a navíc platbu neoznačí řádně jako plnění na žalovanou fakturu, a poté se takové částečné platby mající za následek uznání závazku dovolává, a soudy takový postup bez výhrad akceptují“. Poukazuje na to, že §407 odst. 3 obch. zák. výslovně stanoví, že tyto účinky nastanou pouze v případě, že lze usuzovat, že plněním dlužník uznává i zbytek závazku, přičemž dle konstantní judikatury je v tomto ohledu podstatné, jak se konkrétní částečné plnění jeví navenek.
Dovolatel dále vytýká dovolacímu soudu, že se v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu, např. s jeho rozhodnutím sp. zn. 21 Cdo 1001/2013, nedostatečně vypořádal s jeho odvolacími námitkami, které směřovaly proti věrohodnosti svědkyně B. Odchylku od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 988/2006 pak shledává v tom, že odvolací soud akceptoval postup soudu prvního stupně, jenž poté, co nastala koncentrace řízení, přihlédl k tvrzení žalobkyně o tom, že se uskutečnilo jednání dne 10. 1. 2008 a na něm byla uzavřena dohoda. Současně vytýká odvolacímu soudu, že rozhodl spor ve prospěch žalobkyně, aniž unesla břemeno tvrzení a důkazní břemeno stran existence smlouvy, na jejím základě měla žalovanému poskytnout fakturované plnění, stran toho, že předmětné práce provedla, kdy a v jakém rozsahu, stran ujednání o ceně těchto prací a její splatnosti a stran doručení faktury žalovanému. Konečně pak dovolatel namítá, že v důsledku nesprávného posouzení uznání závazku odvolací soud nesprávně posoudil i námitku promlčení uplatněnou dovolatelem.
Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně se ve svém vyjádření k dovolání ztotožňuje s právním posouzením odvolacího soudu a navrhuje, aby dovolání bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm - v souladu s bodem 1 článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, s bodem 2 článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony a v souladu s bodem 2 článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále též jen „o. s. ř.“).
Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou při splnění podmínek povinného zastoupení (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se dovolací soud nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť dovoláním lze napadnout rozhodnutí odvolacího soudu pouze, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Je třeba přisvědčit dovolateli, že odvolací soud se při řešení otázky, zda odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně vyhovuje požadavkům zákona, odchýlil od závěrů ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, pro řešení této otázky, a jen pro ně, tedy Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným.
Podle §120 odst. 1 o. s. ř. účastníci jsou povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení. Soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede.
Podle §157 odst. 2 o. s. ř. v odůvodnění rozsudku soud uvede podstatný obsah přednesů, stručně a jasně vyloží, které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, a posoudí zjištěný skutkový stav podle příslušných ustanovení, jichž použil.
Dovolateli nelze přitakat, že odvolací soud se odchýlil přímo od jím citovaných judikatorních závěrů. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2009, sp. zn. 30 Cdo 1792/2009 (které je, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupné na http://www.nsoud.cz ), se otázky přezkoumatelnosti rozhodnutí vůbec netýká a citované závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2433/99, uveřejněného v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod číslem C 45, se vztahují k situaci, v níž odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně postrádalo skutková zjištění učiněná s odkazem na příslušné důkazy a nebylo z něho patrno, z jakých důkazů soud vycházel a jakými úvahami se řídil při jejich hodnocení. V souzené věci tomuto tak není; soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, které skutečnosti vzal za prokázané, z jakých důkazů (respektive ze kterého důkazu) vycházel a jakými úvahami se řídil při jejich (jeho) hodnocení.
Dovolatel má však pravdu v tom, že soud prvního stupně nevysvětlil, proč neprovedl dovolatelem navržené důkazy, a neuvedl, podle jakých předpisů hmotného práva zjištěný skutkový stav posoudil.
Nejvyšší soud vyložil v rozsudku ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, je především zájem účastníků řízení na tom, aby v odvolání proti tomuto rozhodnutí mohli náležitě použít odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele. K tomuto názoru se Nejvyšší soud přihlásil mimo jiné též v usneseních ze dne 17. 10. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3466/2013, a ze dne 9. 2. 2016, sen. zn. 21 ICdo 53/2015.
Jestliže odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně postrádalo údaj o tom, pod jakou právní normu soud zjištěný skutkový stav věci podřadil a jakými úvahami se řídil při jejím výkladu a aplikaci, pak byl dovolatel zbaven možnosti s právním posouzením soudu prvního stupně ve svém odvolání náležitě polemizovat. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 23. 11. 2011, sp. zn. 32 Cdo 4165/2010, formuloval a odůvodnil závěr, že shledá-li odvolací soud právní posouzení soudu prvního stupně neúplným, popřípadě z jiného důvodu nesprávným, je nejen oprávněn, nýbrž i povinen věc sám právně (v potřebném rozsahu) posoudit. Tyto závěry však nedopadají na situaci, v níž jde o právní posouzení nikoliv neúplné, nýbrž - z hlediska obsahu odůvodnění rozhodnutí - zcela chybí. Takové rozhodnutí přezkoumatelné není.
Dovolatel při jednání před soudem prvního stupně konaném dne 19. 11. 2012 a poté v písemném podání ze dne 9. 4. 2013 navrhl provést důkaz výslechem M. Š. starší, usnesením Policie České republiky ze dne 28. 4. 2009, výpisem z bankovního účtu žalobkyně z roku 2008, dotazem u České spořitelny, a. s., k výpisu a k dispozičním oprávněním k jeho účtu, účetnictvím obou účastníků a zprávou Českého statistického úřadu a znaleckým posudkem na ceny prací v zemědělství za účelem posouzení, zda faktury vystavené žalobkyní korespondují výměře zemědělských ploch. Soud prvního stupně v závěru jednání konaného dne 10. 4. 2013 rozhodl, že tyto důkazy neprovede, ve svém rozsudku ze dne 24. 6. 2015 však tyto důkazní návrhy vůbec nezmínil.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi soustavně zdůrazňuje, že je sice na soudu, které důkazy provede a které nikoliv (§120 odst. 1 o. s. ř.), nesmí jít ovšem o výraz libovůle. Důvody, proč nebylo důkazním návrhům vyhověno, musí být v rozhodnutí vysvětleny, zejména jedná-li se o důkazní návrhy toho z účastníků, jenž byl ve sporu neúspěšný (srov. např. rozsudky ze dne 25. 2. 2011, sp. zn. 23 Cdo 2900/2010, ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 22 Cdo 135/2017, a ze dne 13. 8. 2013, sp. zn. 32 Cdo 2870/2011). Ve světle judikatury Ústavního soudu, z nichž vychází ve své rozhodovací praxi též Nejvyšší soud, jde o tzv. opomenuté důkazy, s nimiž Ústavní soud spojuje nejen posouzení rozhodnutí jako nepřezkoumatelného, ale současně též závěr o porušení práva na spravedlivý proces (z četných rozhodnutí Ústavního soudu srov. např. nález ze dne 18. 4. 2001, sp. zn. I. ÚS 549/2000, uveřejněný pod číslem 63/2001 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nález ze dne 4. 9. 2002, sp. zn. I. ÚS 113/02, uveřejněný pod číslem 109/2002 tamtéž, a nález ze dne 14. 5. 2008, sp. zn. II. ÚS 1912/07, uveřejněný pod číslem 85/2008 téže sbírky, z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu pak např. rozsudek ze dne 14. 8. 2013, sp. zn. 32 Cdo 3833/2011).
Je-li rozhodnutí soudu prvního stupně nepřezkoumatelné, odvolací soud nemůže chybějící důvody nahradit vlastními a nepřezkoumatelné rozhodnutí musí zrušit [srov. §219a odst. 1 písm. b) o. s. ř.], jinak též zatíží řízení vadou, která může mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (z rozhodnutí Nejvyššího soudu srov. např. rozsudek ze dne 31. 8. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1045/1999, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 1, ročník 2001, pod číslem 14, důvody rozsudku uveřejněného pod číslem 40/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a rozsudek ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. 23 Cdo 201/2010).
Jestliže proto odvolací soud posoudil rozhodnutí soudu prvního stupně jako přezkoumatelné a dospěl k závěru, že není důvod je zrušit, řešil otázku procesního práva odchylně od ustálené judikatury Nejvyššího soudu a tedy nesprávně. Dovolání je tedy nejen přípustné, nýbrž též důvodné, neboť dovolací důvod nesprávného právního posouzení upravený v §241a odst. 1 o. s. ř. byl uplatněn opodstatněně. Napadené rozhodnutí z tohoto důvodu nemůže obstát.
Účinky koncentrace řízení podle §118b o. s. ř. nenastaly, protože účastníci sice byli o tzv. koncentraci řízení a o jejích účincích poučeni v předvolání k jednání, nebyli však o ní poučeni ještě před skončením jednání nebo dalšího jednání (srov. k tomu blíže závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 31 Cdo 4616/2010, uveřejněného pod číslem 98/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní).
Na závěru, že došlo k uznání závazku částečným plněním dle §323 ve spojení s §407 odst. 3 obch. zák., napadené rozhodnutí ve skutečnosti nespočívá a není tak splněno jedno z kritérií přípustnosti dovolání stanovených v §237 o. s. ř. Rozhodnutí odvolacího soudu je totiž založeno v prvé řadě na závěru, že žalobkyně prokázala skutečnosti umožňující dovodit, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva (dohoda o privativní novaci), z níž vyplývá povinnost žalovaného poskytnout žalobkyni požadované plnění. Argumentaci založenou na uznání závazku použily soudy nižších stupňů jen jako podpůrnou. Na řešení otázky, zda došlo k uznání závazku, pak nezávisí ani posouzení důvodnosti námitky promlčení. Uzavřel-li odvolací soud, že povinnost žalovaného k plnění byla založena smlouvou uzavřenou dne 10. 1. 2008 a že promlčecí lhůta je vzhledem k právnímu režimu závazku čtyřletá, pak by tato lhůta ke dni podání žaloby (tj. k 8. 12. 2011) neuplynula ani v tom případě, že by nedošlo k jejímu přerušení podle §407 odst. 1 věty první obch. zák. Ani případná nesprávnost v řešení dovolatelem předložených otázek by za těchto okolností nemohla opodstatnit zrušení napadeného rozhodnutí či jeho změnu, proto tyto otázky nejsou již způsobilé založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. (z rozhodnutí Nejvyššího soudu k tomu srov. např. usnesení ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, usnesení ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a z poslední doby usnesení ze dne 19. 9. 2017, sp. zn. 29 Cdo 5469/2016).
K výtce nesprávné právní kvalifikace původního závazkového vztahu mezi účastníky dovolatel nevymezil předpoklad přípustnosti dovolání dle §237 o. s. ř. Údaj o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je obligatorní náležitostí dovolání, jehož absence zatěžuje dovolání vadou, pro niž nelze (v příslušné jeho části) přistoupit ke zkoumání jeho přípustnosti (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2014, sp. zn. 32 Cdo 856/2014, či ze dne 23. 7. 2018, sp. zn. 32 Cdo 811/2018). Uvedený nedostatek již nelze odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. §241b odst. 3 větu první o. s. ř.), již uplynula.
Při polemice se závěry odvolacího soudu stran přiznaného smluvního úroku z prodlení dovolatel ve skutečnosti brojí proti skutkovému zjištění soudů nižších stupňů, že dohoda uzavřená mezi účastníky dne 10. 1. 2008 obsahovala též ujednání o smluvních úrocích. Správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů však v dovolacím řízení probíhajícím v procesním režimu účinném od 1. 1. 2013 v žádném ohledu zpochybnit nelze. Dovolací přezkum je ustanovením §241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. např. již usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014). To platí rovněž o výhradách dovolatele proti hodnocení svědecké výpovědi B. soudy nižších stupňů a proti jejich zjištěním o obsahu dohody ze dne 10. 1. 2008. K požadavkům na dostatečné určení obsahu právních úkonů učiněných v ústní formě či konkludentně lze ostatně (nad rámec dovolacího přezkumu) odkázat např. na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2012, sp. zn. 28 Cdo 338/2012.
Ostatními uplatněnými dovolacími námitkami bylo vzhledem k výše přijatým závěrům již nadbytečné se zabývat.
Protože dosavadní výsledky řízení neumožňují o věci rozhodnout [§243d písm. b) o. s. ř.], Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu v dovoláním napadeném potvrzujícím výroku o věci samé podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil, spolu se závislými výroky o nákladech řízení (§243e odst. 2 věta třetí o. s. ř.). Důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, Nejvyšší soud proto zrušil též toto rozhodnutí v příslušné (odvolacím soudem potvrzené) části přisuzujícího výroku o věci samé a v závislém výroku o nákladech řízení a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§243g odst. 1, část věty za středníkem, ve spojení s §226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 4. 9. 2018
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu