ECLI:CZ:US:2019:4.US.2190.19.1
sp. zn. IV. ÚS 2190/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Pavla Rychetského o ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Arjany Bělské, zastoupené Mgr. Petrem Pleštilem, advokátem, sídlem Ovčí hájek 2172/42, Praha 13 - Stodůlky, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 6. května 2019 č. j. 38 EXE 14/2012-52, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 6, jako účastníka řízení, a Vlastimily Stehnové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jím bylo porušeno její právo na "spravedlivý proces".
2. Usnesením ze dne 9. 1. 2019 č. j. 38 EXE 14/2012-21 nařídil Obvodní soud pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud") k návrhu Československé obchodní banky, a. s., jako oprávněné, exekuci k vymožení povinnosti povinných Vladimíra Bělského a vedlejší účastnice Vlastimily Stehnové zaplatit společně a nerozdílně částku 2 793 129,33 Kč s příslušenstvím a provedením této exekuce pověřil JUDr. Dagmar Kuželovou, soudní exekutorku Exekutorského úřadu Praha 4. Této soudní exekutorce ke dni 31. 8. 2016 výkon jejího úřadu zanikl, a tak byl soudem jmenován soudní exekutor Mgr. Jan Škarpa.
3. Soudní exekutor pak usnesením ze dne 14. 11. 2017 č. j. 206 EX 1771/11-138 rozhodl o nástupnictví na straně oprávněné tak, že na místo původní oprávněné vstoupila stěžovatelka, a usnesením ze dne 22. 1. 2018 č. j. 206 EX 1771/11-143 k návrhu stěžovatelky exekuci částečně, a to v rozsahu, v němž byla vedena proti povinnému Vladimírovi Bělskému, zastavil [§268 odst. 1 písm. c), odst. 4 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.")], přičemž uvedl, že o nákladech řízení bude rozhodnuto až při skončení řízení.
4. Soudní exekutor dne 6. 3. 2019 pod č. j. 206 EX 1771/11-223 vydal příkaz k úhradě nákladů exekuce, v němž určil svoji odměnu částkou 90 000 Kč a daň z přidané hodnoty částkou 18 900 Kč (výrok I) a rozhodl, že výše zaplacené zálohy na náklady exekuce od oprávněného činí 0 Kč (výrok II).
5. Proti výroku I podala stěžovatelka námitky, které však obvodní soud ústavní stížností napadeným usnesením zamítl. Shledal totiž, že na posuzovanou věc dopadají závěry vyslovené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017 č. j. 20 Cdo 2924/2017, dle něhož za vymožené plnění lze považovat též úplatu za postoupení vymáhané pohledávky během exekučního řízení následovanou zastavením exekuce na návrh oprávněného. Stěžovatelka jako matka povinného Vladimíra Bělského od původní oprávněné nabyla vymáhanou pohledávku za částku, jež téměř koresponduje s výší vymáhané pohledávky, a obratem navrhla zastavení exekuce vůči tomuto povinnému. Plnění poskytnuté původnímu věřiteli, představované úplatou za postoupení pohledávky, představuje plnění vymožené v rámci exekuce. To pak bude základem pro výpočet odměny soudního exekutora, přičemž z obsahu exekutorského spisu plyne, že soudní exekutor tuto odměnu požaduje ve výši 50 %.
II.
Stěžovatelčina argumentace
6. V ústavní stížnosti stěžovatelka nesouhlasí s tím, že by plnění poskytnuté původní oprávněné představovalo plnění vymožené v rámci exekuce, které bude základem pro výpočet odměny soudního exekutora. Pokud by tomu tak bylo, povinnost uhradit náklady exekuce by soudní exekutor usnesením ze dne 22. 1. 2018 č. j. 206 EX 1771/11-143 uložil oprávněné, a nikoliv po více jak roce, co exekuce byla pravomocně zastavena, povinné Vlastimile Stehnové, která v řízení zůstala, jak se stalo na základě zmíněného příkazu k úhradě nákladů exekuce č. j. 206 EX 1771/11-223. K částečnému zastavení exekuce vůči povinnému, aniž by soudní exekutor rozhodl o nákladech exekuce, nedošlo z důvodu údajného uspokojení vymáhané pohledávky původní oprávněné, a je tak zřejmé, že závěry plynoucí z výše uvedeného usnesení Nejvyššího soudu na danou věc nedopadají.
7. Postup obvodního soudu má za následek, že soudnímu exekutorovi jsou přiznány de facto dvoje náklady exekuce, když tyto uložil hradit povinné z toho důvodu, že vymohl pohledávku vůči povinnému, a podruhé povinnost hradit svoje náklady uloží povinné opět z toho důvodu, že vymůže pohledávku vůči ní (povinné). Stěžovatelka u napadeného usnesení shledává nesoulad s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 95 odst. 1 Ústavy, a dále tvrdí, že daným postupem je protiústavně krácena na svých majetkových právech. Opakuje, že soudní exekutor je v souladu s "jednoduchým právem" uspokojován po právu dvakrát za provádění výkonu jedné exekuce, to vše z majetku povinné, poprvé aniž by na povinném něco vymohl, podruhé pak až něco vymůže, což má být rozporné s právem na "spravedlivý proces".
8. Stěžovatelka rovněž namítá, že se obvodní soud nevypořádal s jejím tvrzením, že k zániku vymáhané pohledávky dosud nedošlo, protože nebyla uspokojena, a že proto nemohla být ani vymožena. K tomu jednak dodává, že se majitelkou pohledávky původní oprávněné stala proto, že proti ní vedla ze stejného právního důvodu a v totožném rozsahu jinou exekuci (a to v souvislosti s odpůrčí žalobou) a že tedy nechtěla oddlužit svého syna, ale sebe, jednak že stejný exekutor v daném řízení určil náklady exekuce nikoliv z vymoženého plnění, ale jako kdyby nevymohl vůbec nic, a konečně že v příhodné době nechá exekuci na majetek svého syna znovu nařídit, neboť pohledávka dosud nezanikla.
9. Závěrem stěžovatelka namítá, že obvodní soud se nijak nevypořádal s vadným postupem soudního exekutora, který nejprve vyhověl jejím námitkám ze dne 20. 12. 2018 proti výrokům I a II příkazu k úhradě nákladů exekuce ze dne 13. 12. 2018 č. j. 206 EX 1771/11-207 a usnesením ze dne 6. 3. 2019 č. j. 206 EX 1771/11-222 částečně napadený příkaz zrušil zcela, tj. včetně jeho výroku III, a to nepochopitelně a bez jakéhokoliv zákonného podkladu, aniž by přitom odůvodnil, proč zrušil napadený výrok I, a ani na základě čeho zrušil nenapadený výrok III.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"). Stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet mj. z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
12. Stěžovatelka v ústavní stížnosti napadá rozhodnutí, jímž byly zamítnuty její námitky proti příkazu soudního exekutora k úhradě nákladů exekuce, kterým bylo uloženo vedlejší účastnici (jako povinné) zaplatit náklady exekuce v celkové výši 108 900 Kč. V této souvislosti tvrdí, že postupem soudního exekutora byla zkrácena na svých majetkových právech, a upozorňuje, že soudní exekutor bude uspokojen za provádění výkonu jedné exekuce dvakrát. Vzhledem k tomu, že daná povinnost byla uložena vedlejší účastnici, a nikoliv stěžovatelce (která ostatně sama konstatuje dotčení majetku vedlejší účastnice), není zcela zřejmé, z jakého důvodu by měla být stěžovatelka na svých majetkových právech dotčena. Nadto exekuční řízení dále probíhá, a stěžovatelčino tvrzení (o úhradě dvojích nákladů exekuce) je poněkud spekulativní, neboť nelze předjímat, jak s ohledem na nastalou, do určité míry specifickou procesní situaci bude o nákladech exekuce rozhodnuto. Z těchto důvodů se již Ústavní soud rozporovaným názorem obvodního soudu na to, co je třeba považovat za tzv. vymožené plnění, nezabýval.
13. Namítá-li stěžovatelka, že soudní exekutor postupoval vadně, když zrušil jí napadený výrok I příkazu k úhradě nákladů exekuce č. j. 206 EX 1771/11-207, aniž by to odůvodnil, a naopak zrušil i výrok III, který nenapadla, nutno zdůraznit, že úlohou Ústavního soudu není dohlížet na "procesní čistotu" exekučního řízení, nýbrž posuzovat, zda v příslušném řízení jako celku nebyli jeho účastníci kráceni na svých procesních základních právech. Z ústavní stížnosti přitom není patrno, v čem konkrétně by takové porušení ústavnosti mělo spočívat, resp. jaké mají být konkrétní důsledky takového porušení z hlediska stěžovatelčiných práv a povinností. Soudní exekutor stěžovatelčiným námitkám směřujícím proti výroku I a II daného příkazu vyhověl, takže daná rozhodnutí "právně neexistují", a jde-li o námitku zrušení výroku III, ten obsahoval toliko konstatování, že "výše zaplacené zálohy na náklady exekuce od oprávněného činí 0 Kč", a to stejně jako posléze vydaný příkaz k úhradě nákladů exekuce č. j. 206 EX 1771/11-223. V případě, že se s tímto rozhodnutím stěžovatelka neztotožnila, mohla jej napadnout námitkami, což ovšem neučinila.
14. Vzhledem k tomu, že nic nesvědčí porušení ústavně zaručených základních práv či svobod, kterých se stěžovatelka dovolává, Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. prosince 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu