ECLI:CZ:US:2019:4.US.2214.19.1
sp. zn. IV. ÚS 2214/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatele P. V., nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Rýnovice, zastoupeného Mgr. Kateřinou Staňkovou, advokátkou se sídlem v Jablonci nad Nisou, Komenského 939/21a, proti usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci č. j. 31 To 155/2019-32 ze dne 12. dubna 2019 a Okresního soudu v Jablonci nad Nisou č. j. 1 PP 5/2019-16 ze dne 21. března 2019, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci a Okresního soudu v Jablonci nad Nisou, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci a Okresního státního zastupitelství v Jablonci nad Nisou, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále jen "stížnostní soud") zamítl stížnost odsouzeného (stěžovatele) proti usnesení Okresního soudu v Jablonci nad Nisou (dále jen "okresní soud"), který nevyhověl jeho žádosti o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody; dospěl k závěru, že od odsouzeného nelze (vzhledem k předchozí recidivě) očekávat, že by po propuštění vedl řádný život. Trest byl stěžovateli uložen rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku sp. zn. 3 T 11/2017 ze dne 25. 5. 2017 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 5 To 216/2017 ze dne 15. 8. 2017 a rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku sp. zn. 2 T 120/2017 ze dne 11. 10. 2017 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 7 To 258/2017 ze dne 19. 12. 2017.
Podle stěžovatele obecné soudy v řízení o žádosti nepřiměřeně akcentovaly jeho trestní minulost, což je v rozporu s čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a rovněž s judikaturou Ústavního soudu [viz nálezy, sp. zn. III. ÚS 1735/10 ze dne 12. 5. 2011 (N 90/61 SbNU 405) či sp. zn. II. ÚS 2503/16 ze dne 4. 10. 2016 (N 185/83 SbNU 37)]; tím změnily hmotněprávní podmínky pro podmíněné propuštění, přestože okresní soud konstatoval polepšení stěžovatele. Stěžovatel proto setrvává na svém stanovisku, že byly splněny všechny požadavky pro jeho podmíněné propuštění, včetně předpokladu vedení řádného života v budoucnosti, neboť jeho výkon trestu byl bezproblémový, a navrhuje, aby Ústavní soud napadená usnesení zrušil.
Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem v souladu s §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a je přípustná podle §75 odst. 1 téhož zákona.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Nenárokové rozhodnutí o podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody lze podle §88 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, vydat ve prospěch osob, od kterých lze bezvýhradně očekávat vedení řádného života. Smyslem tohoto institutu je motivovat odsouzeného, aby svým chováním a plněním povinností prokázal polepšení již ve výkonu trestu. Úkolem soudu je prověřit splnění předvídaných okolností; zákonné vymezení je jen rámcem určujícím nezbytné požadavky rozhodnutí - bylo-li již sledovaného účelu dosaženo, není další výkon trestu potřebný. Institut podmíněného propuštění v sobě zahrnuje nástroje pro pokračování procesu resocializace, protože je spojeno se stanovením zkušební doby, a "Damoklův meč" hrozícího nařízení výkonu zbytku trestu výrazně snižuje riziko potenciální recidivy (viz nález ze dne 12. 5. 2011, sp. zn. III. ÚS 1735/10, N 90/61 SbNU 405). Současně však platí, že soudy mají povinnost aplikovat institut podmíněného propuštění jen v případech, kdy jím lze splnit předpokládaný účel, kterým je snazší resocializace odsouzeného (viz usnesení ze dne 23. února 2012, sp. zn. III. ÚS 208/12, všechna rozhodnutí též na http://nalus.usoud.cz).
Soudy nezjistily v projednávaném případě naplnění všech zákonných předpokladů pro vyhovění žádosti o podmíněné propuštění stěžovatele, jehož nespokojenost s rozhodnutím nelze považovat za porušení jeho základních práv a svobod. Rozhodování o žádosti je svěřeno soudu, který se musí důkladně a zákonem stanoveným způsobem zabývat, zda byly či nebyly splněny veškeré požadavky pro podmíněné propuštění z výkonu trestu - nejde přitom o "automatický algoritmus", podle něhož by naplnění definované řady požadavků automaticky mělo vést k propuštění odsouzeného.
Stěžovateli byl uložen trest ve výši stanovené zákonem, s níž zákonodárce spojuje naplnění účelu trestu, a jeho podmíněné "zkrácení" je výjimkou, která nenastupuje automaticky. Není proto porušením zásady ne bis in idem (čl. 40 odst. 5 Listiny), považuje-li soud v konkrétním případě za účelné ponechat odsouzeného ve výkonu trestu odnětí svobody, případně i po celou dobu uloženého trestu. Tuto "nenárokovost" zmínil i krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí; uvedl, že již dříve se podmíněné propuštění stěžovatele neosvědčilo, neboť ten páchal trestnou činnost ve zkušební době. Soudy rovněž přihlédly ke skutečnosti, že stěžovatel byl v době projednávání jeho žádosti zařazen až do rozhodnutí o jeho kázeňském přestupku do druhé prostupové skupiny vnitřní diferenciace vězňů.
Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu proto senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný. Toto usnesení obsahuje stručné odůvodnění podle §43 odst. 3 téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. srpna 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu