ECLI:CZ:US:2019:4.US.2323.18.1
sp. zn. IV. ÚS 2323/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatele Františka Jílka, zastoupeného Mgr. Janem Poláčkem, advokátem, sídlem Zlatnická 1127/4, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. dubna 2018 č. j. 30 Cdo 28/2017-181, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. května 2016 č. j. 30 Co 154/2016-135 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 17. února 2016 č. j. 25 C 20/2014-111, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva pro místní rozvoj, sídlem Staroměstské náměstí 932/6, Praha 1 - Staré Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces (pozn. - právo na soudní ochranu) podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
2. Napadeným rozsudkem Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") stěžovateli (jako žalobci) přiznal přiměřené zadostiučinění (jen) v rozsahu konstatování, že délka správního řízení vedeného Krajským úřadem Plzeňského kraje, Odborem regionálního rozvoje, o odvolání proti rozhodnutí stavebního úřadu Městského úřadu v Nýrsku ze dne 20. 11. 2001 č. j. 166/99 v období od 16. 1. 2009 dosud představuje porušení práva stěžovatele jakožto účastníka tohoto řízení na vydání rozhodnutí v přiměřené době, ve zbývajícím rozsahu, tj. co do požadavku stěžovatele na přiznání přiměřeného zadostiučinění v peněžité formě zaplacením částky 2 400 000 Kč s příslušenstvím, stěžovatelovu žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Okresní soud dospěl k závěru, že k průtahům v daném správním řízení došlo, ale že jeho význam byl pro stěžovatele zanedbatelný, a tudíž je odpovídající satisfakcí konstatování porušení práva. Svůj závěr o zanedbatelném významu odůvodnil obvodní soud tak, že předmětem daného správního řízení bylo odstranění nepovoleného betonového oplocení ze stěžovatelova pozemku, kterážto povinnost však byla stavebníku pravomocně k datu 3. 3. 2006 uložena soudem na základě stěžovatelovy žaloby, a tudíž stěžovatel v tomto ohledu disponoval exekučním titulem na odstranění stavby a souvisejících terénních úprav, a že nadto stěžovatel ke dni 7. 6. 2013 pozbyl k předmětnému pozemku své vlastnické právo.
3. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem rozsudek obvodního soudu jako věcně správný potvrdil a stěžovateli uložil zaplatit vedlejší účastnici (jako žalované) na nákladech odvolacího řízení částku 600 Kč. Proti tomuto rozsudku brojil stěžovatel dovoláním, které však Nejvyšší soud shora označeným usnesením podle §243c odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") odmítl, a to dílem pro nepřípustnost (§237 o. s. ř.) a dílem pro vady (jde-li o náklady řízení).
II.
Stěžovatelova argumentace
4. Nejvyššímu soudu stěžovatel vytkl, že se jeho dovoláním v podstatě odmítl zabývat, ačkoliv řádně vymezil otázky, které bylo třeba posoudit. Dále stěžovatel namítl, že jej obvodní soud podle §5 o. s. ř. nepoučil o právu žádat zástupce (§30 o. s. ř.), ač bylo zřejmé, že není schopen činit věcně a právně správná podání, čímž byl vůči protistraně značně znevýhodněn, a že si obvodní soud vyžádal konkrétní důkazy, aniž by to navrhli účastníci řízení, čímž porušil princip "rovnosti zbraní" a svévolně dopomohl vedlejší účastnici k úspěchu ve sporu. V této souvislosti stěžovatel poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 21. 9. 2011 sp. zn. I. ÚS 1536/11 (N 165/62 SbNU 449) s tím, že nepřiměřená délka řízení znamená morální újmu a žádné důkazy v tomto ohledu nejsou vyžadovány, přičemž je věcí státu, aby se na základě okolností konkrétního případu pokusil danou domněnku vyvrátit. Vedlejší účastnice se o to nepokusila a tuto roli převzaly obecné soudy. Obvodnímu soudu vytkl i to, že se nezabýval jeho tvrzeními, že v důsledku průtahů řízení došlo k exekucím a ztrátě majetku, městskému soudu pak vytkl, že tato tvrzení označil za "novoty", a Nejvyššímu soudu, že se k tomu nevyjádřil.
5. Dále stěžovatel uvedl, že význam řízení není dán jen tím, o co v něm jde, ale i samotným vyhlášením rozsudku, protože se jím potvrzuje (ne)oprávněnost nároku žalobce. Operovat tudíž tím, že dávno pozbyl svoje vlastnické právo, případně měl k dispozici jiný právní titul, jímž se mohl domoci svého práva, není zcela přiléhavé, neboť i přesto lze požadovat, aby správní orgán vydal rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Upozornil, že měl zájem na tom, aby výsledek jeho dlouholetého snažení byl veřejně vyhlášen a zveřejněn, a že v souvislosti s pasivitou správního orgánu byl nucen zahájit řízení u Okresního soudu v Klatovech sp. zn. 6 C 60/2003, v němž byl úspěšný, ale ani to nezajistilo ochranu jeho práv, neboť rozsudek vydaný v této věci nebyl přes zahájení exekučního řízení vykonán. Nešlo přitom o nepřípustnou novotu ve smyslu §205a o. s. ř., jak uvedl městský soud, neboť danou námitku uplatnil již v žalobě. Dispozice exekučním titulem neznamená, že by správní orgán neměl nic činit.
6. S poukazem na judikaturu Nejvyššího soudu, příp. Evropského soudu pro lidská práva pak stěžovatel uvedl, že samotné konstatování práva jako dostačující satisfakce představuje postup spíše výjimečný, a současně upozornil, že délku řízení nezapříčinil a tato doba mohla zasáhnout a také zasáhla jeho psychickou sféru. Za těchto okolností má být zřejmé, že pouhé konstatování porušení práva za výjimečně dlouhé období průtahů v řízení, které vedlo k popsaným okolnostem, jako je změna vlastnictví, je zcela nedostačující. Obecným soudům v této souvislosti vytkl, že nekonstatovaly zvýšený zájem účastníka vzhledem k jeho věku, zdravotní a sociální situaci, přičemž poukázal na to, že je mu 75 let a že jeho zdravotní stav se v důsledku průtahů zhoršil.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva, ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního práva" a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
9. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost (viz výše), dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10. Jádrem ústavní stížnosti je vyjádření nesouhlasu s tím, že obecné soudy stěžovateli přiznaly zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu vznikla v důsledku průtahů ve výše uvedeném správním řízení, pouze ve formě konstatování porušení práva (a nikoliv ve formě peněžní satisfakce, jak požadoval), a to z toho důvodu, že dané řízení mělo vzhledem k popsaným okolnostem pro jeho osobu zcela zanedbatelný význam. Stěžovatel přitom důvody, na jejichž základě obecné soudy k tomuto závěru dospěly, nepovažuje za rozhodující a správní řízení z hlediska své osoby vnímá jako významné.
11. V tomto ohledu jde o polemiku s řádně odůvodněnými závěry obecných soudů z hlediska jejich věcné správnosti, kterážto však není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu, a tudíž není ani s to opodstatněnost ústavní stížnosti založit (nehledě na to, že ani z věcného hlediska by Ústavní soud neměl, co by mohl obecným soudům vytknout). Uvádí-li stěžovatel (ve stručnosti), že nastalou situaci vnímal odlišně a že se proto zhoršil jeho psychický a zdravotní stav, možno dodat, že pro to neměl objektivně (právně) vzato důvod, přičemž lze v tomto bodě plně odkázat na závěry městského soudu. Ústavnímu soudu není ani zřejmé, proč by se měl prakticky nulový význam posuzovaného správního řízení nějak zvyšovat s ohledem na stěžovatelův věk, sociální poměry nebo zdravotní stav, a tudíž nelze pokládat za pochybení, pokud tyto skutečnosti obecné soudy nezohlednily. Dovolává-li se stěžovatel nálezu sp. zn. I. ÚS 1536/11, činí tak nepřiléhavě, neboť městský soud vycházel ze stejného názoru jako Ústavní soud, ovšem otázka samotného vzniku morální újmy zde vůbec spornou nebyla, tou bylo posouzení způsobu, jakým by tato újma měla být reparována.
12. Dále stěžovatel namítl, že se Nejvyšší soud nezabýval jeho dovolacími námitkami. Z napadeného usnesení je naopak patrno, že se uvedený soud zabýval každou z právních otázek, které stěžovatel v dovolání předestřel, a přezkoumatelným způsobem se k nim vyjádřil. A jestliže stěžovatel tyto své námitky opakuje v ústavní stížnosti, Ústavní soud odkazuje na přiléhavé závěry Nejvyššího soudu, včetně těch, které se týkají tvrzeného porušení projednací zásady v důsledku údajného aktivizmu soudů nižších stupňů.
13. Vytýká-li stěžovatel obvodnímu soudu nedostatek poučení ohledně práva žádat zástupce podle §30 o. s. ř., Ústavnímu soudu není zřejmé, v jakém ohledu měl být stěžovatel v důsledku tohoto pochybení postižen tak, aby to mohlo mít nějaký dopad na výsledek řízení. Stěžovatelovu žalobu obvodní soud shledal "projednatelnou", v soudním řízení se pak obecné soudy zabývaly v dané věci rozhodnou právní otázkou, tj. přiměřeností zadostiučinění (ve vztahu k tvrzené imateriální újmě), přičemž stěžovatel měl možnost v tomto ohledu skutkově i právně argumentovat, této možnosti využil, nicméně soudy jeho argumentaci neshledaly důvodnou. Upozorňuje-li stěžovatel, že městský soud považoval za nepřípustnou novotu (§205a o. s. ř.) to, že výše zmiňovaný rozsudek nebyl přes exekuční řízení vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 18 E 20/2007 vykonán, přehlíží, že i přes toto konstatování se touto skutečností uvedený soud zabýval a dospěl k závěru, že pro posouzení výše nemajetkové újmy není podstatná.
14. Vzhledem k tomu, že nic nesvědčí porušení ústavně zaručených základních práv či svobod, kterých se stěžovatel dovolává, Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. ledna 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu